Last Hardrock Outsider

SÓLSTAFIR - Berdreyminn

SÓLSTAFIR jsou interesantní band. Na jednu stranu příjemná, jednoduchá muzika, která nepůsobí na první poslech nijak provokativně, na druhou stranu je ovšem nelze ani náhodou označit za primitivní, ani vtěsnat do nějaké stylové škatulky. A navíc ty texty v rodné islandštině…! Seveřané docela klamou tělem a odhalit pointu v jejich případě není úplně jednoduché. Kapela zní klidně, často melancholicky, není ale ubrečená. Některé pasáže se mohou zdát depresivní, nicméně přes ten smutný výraz je vždy z hudby a hlasu cítit velké odhodlání a síla. Post rocková rozevlátost se na jejich deskách mísí s post-punkovým dusáním a kýčovitou metalovou baladou plus je to celé zabalené ve špinavém, hardrockovém zvuku a korunované uřvaným chraplákem. Někomu může projev Islanďanů evokovat garáž a nebo zahulený bar někde na periférii města, jiný v tom může slyšet epické hymny odkazující na pohanský sever, jiný slyší progresivní umění a nebo dokonce gotickou tmu. U2 , RED SPAROWES, SIGUR ROS, ENSLAVED, FIELDS OF NEPHILIM (tady i podobná image), PRIMORDIAL, PARADISE LOST a THE ROLLING STONES v jednom hrnci. Jasný, takto na papíře to vypadá, jako dost šílená fúze, ale jak jsem psal, ve výsledku to zní zcela srozumitelně. V případě Islanďanů ale nejde až zas tak o tu škatulku nebo originalitu, případně co to komu připomíná. Největší devízou této kapely je to, že dokáže skrze jen sporé brnkání a nikterak složitý riff vytvořit velmi silnou, emocemi nabitou atmosféru a odlišit se od ostatních. Tady je třeba ale zdůraznit, že zásadní měrou tomu pomáhá zpěv. Frontman se do toho totiž dokáže úžasně položit a svoje poselství do hudby plně promítnout. A to jak zpívá naplno, místy až okázale, a není přitom trapný ani tuctový, je hlavní předností jeho kapely.



Co se týče novinky Berdreyminn, tak ta je oproti předchůdci Ótta hozená ještě více do klidu. Dá se říct, že kapela pokračuje v tehdy započatém měknutí a spěje čím dál víc k obyčejné písničce. Skladby mají často poklidný nájezd, kdy zní pouze jeden tón doprovázený zpěvem. Rytmika se do toho nejednou pořádně opře až kolem druhé minuty a často ji střídá klavír, nebo dokonce smyčce. Deska se sice stále ještě neutápí v baladickém patosu, i když místy je to na hraně (Hula, Nárós), ale aura neuchopitelnosti a snaha hlučet jako na albu Svatir Sandar či skoro metalová zemitost starších děl, se zvolna vytrácí. Kupodivu to ale není úplně na škodu, protože tato nová epicko-baladická poloha kapele též sluší. SÓLSTAFIR za to ovšem stále umí vzít a pořádně od podlahy zatrsat (Blafjall, Silfur), ale nijak silné post metalové plochy anebo undergroundovou disonanci nečekejte. Islanďané vás na novince spíše jen tak příjemně pohoupou a povozí, nicméně poddáte-li se jim, zanesou vás i tentokrát daleko (Dýrafjordur). Tak daleko, že ztratíte pojem o čase a propadnete snění. A to je myslím hodnota vyšší, než jakékoliv prohánění stupnic. Záleží na každém, která poloha této kapely komu sedne víc. Mě osobně spíše ta měkčí, a proto jsem s novinkou, ač kvalit předchozích dvou alb možná nedosahuje, spokojen. Na plný počet to není, nicméně stále se jedná o kvalitní, osobité a dle mého i nadčasové dílo. A to není málo.


16.08.2017Diskuse (1)Sicky

 

Valič
24.08.2017 09:08

90% Po předchozím geniálním albu jsem čekal možná trochu víc, ale i tak se jedná opět o vynikající materiál. Donedávna jsem se naivně domníval, že podobná hudba se prostě musí líbit každému, ale pan domácí mě z tohoto omylu vyvedl (a to jsem si myslel, že pokud má rád novější tvorbu Enslaved nebo Borknagar, tak by ho Sólstafir mohli zaujmout taky). :-)