Last Hardrock Outsider

SOILWORK - A Whisp Of The Atlantic

Před několika dny vyšla poprvé na cédéčku deska „A Whisp Of The Atlantic“ od švédských SOILWORK a mně najednou došlo, že jsem jí v době vydání trestuhodně přehlédnul. Nechci se vymlouvat na řádění čertů nebo probíhající advent na začátku prosince minulého roku, kdy album spatřilo světlo světa na vinylu; prostě jsem danou informaci neudržel a opustil. A to i přes občasnou připomínku věrných návštěvníků našeho webu (že jo, Loužo). Nebudu si ale dál sypat popel na hlavu a radši zkusím svou ignorantskou chybu napravit.


Asi nemá cenu propírat historii a hudební vývoj skupiny točící se kolem Björna "Speeda" Strida, převážné části čtenářů budou tyhle záležitosti známé, příp. si je lze bez problémů dohledat a naposlouchat. Osobně si myslím, že během celé jejich kariéry chyběl SOILWORK větší či menší krůček k tomu, aby se stali skutečně velkou kapelou a hrdě vystrčili hlavu z metalového podhoubí. Nikdy se jim nedala upřít sympatická snaha o hledání různých neprošlapaných cest a kombinací, ale vždycky jako by se zasekli v táboře těsně pod vrcholem. Ohromnou invenční injekcí jim byl na počátku předchozí dekády příchod Stridova parťáka z TNFO Davida Anderssona, skvělého kytaristy, ale hlavně neúnavného a nadaného skladatele. S jeho osobou přišlo výrazné oživení a poslední řadovka „Verkligheten“ pak zachytila SOILWORK ve špičkové kondici, kdy už symbolickému nejvyššímu stupni chybělo opravdu jen pár metrů. Otázka tedy zněla, jestli to na „Whisp Of The Atlantic“ už konečně vyjde…?



Paradoxní je, že i když kompletní nahrávka disponuje hracím časem téměř 37 minut, je stále považovaná za EP. Zřejmě to bude díky počtu songů, který se zastavil na pěti, přestože znám spoustu LP, které jsou na jednotlivé položky ještě úspornější. Ze zmíněné stopáže si suverénně největší krajíc ukusuje úvodní skladba, který je mohutnou a nablýskanou vlajkovou lodí celé desky, jež je po ní také pojmenovaná. SOILWORK do monumentální přes čtvrt hodiny dlouhé kompozice dokázali vměstnat nejenom epické melodie a melodeathové riffy, ale rovněž volnější jazzové rámce podpořené křídlovkou nebo klavírem. Kompaktní progresivní epopej dýchá opethovskou rockovou poetikou, ale dokáže strhnout i nelítostnou severskou bouři s hromovým duněním blast beatů. Aspoň pro mě je takto vyzrálé a detailně propracované dílo v podání SOILWORK obrovským překvapením. „A Whisp Of The Atlantic“ není žádný ledabylý pokus o „umění“, ale autentický výboj tvůrčích sil, který se jen stěží logicky vysvětluje a pro který měli staří Řekové ustavený institut múz. Přes střídání nálad a množství kontrastních poloh je píseň překvapivě atraktivní a uvedená délka není ani o sekundu přestřelená. Tohle je skutečný opus magnum SOILWORK, který se v budoucnu bude jen těžko překonávat.


Vysolit svoje červené eso hned na začátku je hodně odvážné, ale bohužel i dvojsečné. Následující materiál, který už nemá srovnatelnou originalitu a svébytnost, bude stát logicky v o dost větším a hlubším stínu, než kdyby se vyvrcholení odehrálo až v závěru desky. Ne snad, že by zbylé skladby byly slabé a nevýrazné, ale s takovou kládou jako je úvodní titulka se prostě měřit nemůžou. Od druhého songu se vlastně bez jakékoliv návaznosti vrací klasičtí SOILWORK. Nechybí ofenzivní dynamika, barvité kytarové melodie a fantastický Stridův zpěv, ale přesto se nelze zbavit pocitu absence čehosi zásadního, jde prostě znovu jen o „písničky“. Ty mají svou nepopiratelnou hudební kvalitu, ale znějí téměř rutinně a v mnohem menší míře se odvažují opustit vytyčené mantinely.


První z nich připlouvá pod názvem „Feverish“ na vlnách osmdesátkových synťáků, ale překvapivá bubenická sypačka vrací horečnatou show na soudobé metalové kolbiště. Nakažlivý rytmus a rezonující sbory v závěru utíná houslová dohra, která je ale více méně jen na efekt. Živelné „Desperado“ se po filmovém intru energicky rozvíjí do suverénně nejtvrdší a nejrychlejší jízdy řítící se skrz řízný kytarový základ a smyčcové orchestrace až k Anderssonovu vášnivému sólu. Tady se otevřeně vzpomíná na úplné začátky a vyšší odbornou školu melodického deathu, pochopitelně v aktuální uhlazenější podobě. Kostrou předposlední skladby „Death Diviner“ je pak houpavý heavy riff a atmosférický powermetalový refrén, ve kterém exceluje Stridův vokál. Ideální zahřívačka na koncerty za předpokladu, že se kapele podaří přenést profesionální výkony i do živého provedení. Konec alba obstarává píseň „The Nothingness And The Devil“, řemeslně výborně zvládnutá věc, kde se asi nejvíce strhává tenčící se závoj mezi TNFO a SOILWORK, aniž by se ovšem ubíralo na razanci a důrazu.


Když se vrátím k řečnické otázce v úvodu, tak SOILWORK se překročit vlastní stín přeci jen podařilo, ale pouze na skok, po který trvá velkolepé představení „Whisp Of The Atlantic“. Dál je to poctivá metalová muzika s nápady, za něž by jiné skupiny možná platily zlatem, ale pro Stridovce znamenají bezpečný a útulný komfort. Netvrdím, že by se ze SOILWORK měl stát intelektuální progresivní band, ale je škoda, že se z oné umělecké smělosti, jaká rezonuje v první písni, podařilo přenést do dalších částí jenom zlomek. Takhle je to totiž opět zastavení s cílem na dohled.


28.09.2021Diskuse (2)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Sagi
30.09.2021 12:47

Nevím, jak to je přesně s autorstvím u Soilwork, dle mého je po odchodu skladatele, kytaristy Wicherse nakopli kytarista Coudret a bicmen Verbauten (nyní Megadeth)s francouzkých Scarve. Natočila se 100 procentní alba našláplého technického neothrashe se skály bourajícími refrény a lehkými doteky progu "The living infinite" a "The Ride Majestic" Po konci bicmena Verbautena kapela sází na jednodušší, méně urputnou formu tvorby, zřejmě ve snaze přiblížit se komerčnímu ůspěchů In Flames. Na tuto podobu se mi hůře zvyká, i když "A whisp..." se mi líbí víc než "Verlieghten" a dávám 85 procent:)

 

Louža
28.09.2021 17:34

No jasně. Soilwork nikdy nebyla moje srdcovka, ale jejích desky poslouchám rád. A zdejší titulka mě úplně odvařila. Škoda že se ten umělecký najazzlý rozměr nepovedlo natáhnout na celou desku. Ale vlastně nemám nic ani proti tomu sypání. Vono ty umělecký manýry jsou fajn, ale někdy je taky třeba naklepat brambory ve šroťáku, aby mělo prase ve mně co žrát. A Whisp of Atlantic je povedenou řadovkou (ať už tomu říkají jakkoli), která švédský vodrhovačkový metal s melodiemi zase posunula o krůček dál. Dalo se jít i o víc krůčků, ale co už...