Last Hardrock Outsider

S.O.D. - Bigger Than The Devil

Když se v roce 1997 dala dohromady stará parta metalových recesistů, znamenalo to minimálně pro dvojku Ian/ Benante vysvobození ze spárů obchodních neúspěchů ANTHRAX. Ty se s kapelou táhly už od vydání vynikající desky „Sound Of White Noise“ a „Volume 8: The Threat Is Real“ znamenalo poslední knockout, protože ihned po jeho vydání jejich vydavatelství krachlo a CD nebylo prakticky nikde dostupné. Scott Ian vzal proto zavděk nabídku metalového labelu Nuclear Blast, který S.O.D. zajistil reunionové evropské turné a následnou podporu při realizaci nového studiového alba. To spatřilo světlo světa v roce 1999, tedy po dlouhých čtrnácti letech od debutu. Za tu dobu se toho v metalové branži hodně změnilo. A to ne nutně k horšímu, vždyť všichni čtyři protagonisté si šli tvrdě za svým a i přes nepříznivé podmínky pro metal v devadesátých letech se ve své kariéře pohnuli mílovými kroky. ANTHRAX snad nemusím zmiňovat, Billy Milano si rozjel stylově spřízněné M.O.D. a Dan Lilker poctivě řemeslnil v kapelách NUCLEAR ASSAULT a BRUTAL TRUTH. Chce se mi říct, že jde v případě všech muzikantů o velmi zvučná jména a tak bylo opětovné spojení S.O.D. čistě nostalgickou záležitostí (pomineme-li jakékoliv temné stránky byznysu), ze které mohlo vzniknout poctivé metalové album.



Navazovat na úspěšný debut, kterého se celosvětově prodalo více než milion kusů, určitě nebyl jednoduchý úkol, ale musím říct, že „Bigger Than The Devil“ je stejně agresivní, úderné a návykové album jako jednička. Ubylo rasistických textů, které by asi na konci devadesátých let už tak lehce neprošly a nahradily je „neškodné“ všenasírající texty plné černého humoru. Hudba byla opět tím nekompromisním crossoverem, který s moderním studiovým ošetřením zněl skvěle. Prostě tahle muzika by měla co říct, i kdyby vyšla v roce 1989 nebo 2009. Hned na úvod bych řekl, že umístění (na poměry S.O.D.) pomalé skladby na začátek desky prostě není náhoda. Tak jako instrumentální „March Of The S.O.D.“ navozovala atmosféru u debutu, plní totožnou roli i stejnojmenná „Bigger Than The Devil“, tahle věc je však opatřena textem. Heavy metalová zasekávačka vás dokonale připraví na hardcorový protipól „The Crackhead Song“, kde se v refrénu Benantemu splaší ruce a já mohu jen uznale pokyvovat hlavou. Pokud jsem vyzdvihoval především jeho hru na „Speak English Or Die“ u dvojky to nebude jinak, Charlie Benante je bubeníkem, který šel vždy výkonostně jenom nahoru. V thrash metalové smršti s hitovým potenciálem „Kill The Assholes“ jsem si užíval jeho charakteristický zvuk činelu, ale samozřejmě také Ianův ústřední riff. Pomyslný vrchol Benanteho umění si můžete poslechnout v „Charlie Don‘t Cheat“, která je trefně zakončená hláškou: „Doufám, že to nikdy nebudeme hrát naživo.“


Čeho si lze ale všimnout hned na první poslech, je znatelné přitvrzení projevu Billyho Milana, ten hlasově prodělal podobný vývoj jako Phil Anselmo v letech 1992 – 1994. Tady to ale vůbec nevadí, třeba taková „Black War“, která díky jeho nasazení nabírá na té správné dynamice a nejinak je tomu samozřejmě po celou dobu. Album je doslova nabušené chytlavými sypačkami jako jsou „Shenanigans“, „We All Bleed Red“, „Free Dirty Needle“ nebo anthraxovská „Make Room, Make Room“. A pokud jde o vyloženě zábavné momenty, zmínil bych především „Frankenstein And His Horse“ a „Every Tiny Molecule“, zde jsem opravdu cítil, že ve studiu nouze o smích nebyla. Bohužel s rostoucí stopáží se zde začínají objevovat dle mého také už vyloženě trapné kousky, což je nakonec vlastně jediný nedostatek pokračovatele téměř bezchybného debutu. Zatímco u „Speak English Or Die“ se jednalo o několik vteřinových úletů, zde se tyto úlety objevují v téměř regulérních písních. Ať už je to nudná „Skool Bus“, parodující „Celtic Frosted Flakes“ nebo neskutečně natahovaná „The Song That Don’t Go Fast“. Samozřejmě zde nechybí osvědčené „vtípky“ typu „Ballad Of …“, ale ty mají tentokrát myšlenku a nijak neruší. Vlastně celkem obstojně připraví živnou půdu na jednu z nejlepších položek alba - „Moment Of Truth“. Jde o nekompromisní nářez, který ošetřil dvoukopákový mistr Benante také kytarovým sólem.



Na závěr bych doporučil sehnat si i dva bonusové songy „Seasoning The Obese“ a „Raise Of Sword“, z nichž první je naprosto geniální pocta SLAYER a druhá na mě působí jako parodie všem truemetalovým uskupením, za které si určitě každý dosadí minimálně jednoho adepta. Ostatně dostatečnou kreativitu dokázala kapela i obalem, který je variací na klasický přebal desky IRON MAIDEN „The Number Of The Beast“ a název je pro změnu pozměněná hláška Johnna Lennona, který řekl, že BEATLES byli populárnější než Ježíš Kristus (Bigger than the Jesus Christ). Druhá a poslední regulérní řadovka je tím nejdůstojnějším rozloučením, jaké mohli STORMTROOPERS OF DEATH udělat. V roce 2007 jim sice ještě vyšlo EP „Rise Of The Infidels“, ale jde už jen o posbírané bonusy, covery a živé nahrávky. Podle Scotta Iana už k žádnému reunionu nedojde, má jiné projekty, které ho plně zaměstnávají, takže nezbývá než se těšit ze dvou velmi zdařilých albových zářezů, z nichž ten první ovlivnil celou generaci hudebníků.


28.02.2015Diskuse (2)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Zetro
07.12.2015 10:34

A to mna zase poji s touto kapelou hodne ,sympatie ,sentiment a to ked si spomeniem na pamatny koncert v Prahe ... nádhera!Pre mna 90% !

 

Valič
02.03.2015 20:00

Já nadšení z téhle desky rozhodně nesdílím. Vyložený propadák to sice není, ale kdyby nevyšla, svět by o nic nepřišel. Na druhou stranu mě bavila o něco víc než třeba comebackové album Terrorizer, to mi přišlo naprosto zbytečné. Obě kapely by udělaly lépe, kdyby zůstaly pouze u svého geniálního debutu.