Last Hardrock Outsider

SLAYER - South Of Heaven

Album „South Of Heaven“ to mělo ze všech dosavadních alb z diskografie SLAYER zřejmě asi opravdu nejtěžší. A to nejenom díky faktu, že přišlo po průlomovém a věčně oslavovaném pomníku „Reign In Blood“, ale zejména proto, že přineslo nejradikálnější stylovou změnu v historii formace a pozitivně posunulo hudbu SLAYER k větší svobodě a propracovanosti. Najednou to už nebyla ta zuřivá kapela, která ještě nedávno závodila s několika dalšími o titul „nejrychlejší hudba na světě“. Za tento odvážný tah směrem k většímu navrstvení kompozic a zvukové bohatosti se musí SLAYER vyseknout poklona. Progresivněji vystavěná sbírka se vykazovala středními tempy, propracovaností a opravdu zhoubnou atmosférou, nemluvě o tom, že Tom Araya někdy dokonce opravdově zpíval. Náplň skladeb se nejčastěji dotýkala válečných zvěrstev. Tohle album je do dnešních dnů považováno za naprosto bezchybnou učebnici inteligentně zpracovaného thrash metalu. Skvost, který právě díky své jinakosti přežil celou tu dobu bez vážnějšího kvalitativního zakolísání a úpadku trvanlivosti.



SLAYER v druhé polovině osmdesátých let prožívali zřejmě svůj absolutní umělecký vrchol. Uvnitř kapely to však vřelo. Spory kytarové dvojice, která ve svých rukách třímala taktovku, s bubeníkem Davem Lombardem, se ukázaly být hlubšího charakteru, než se na první pohled mohlo zdát. S Lombardem se totiž neshodli na vůbec ničem. Počínaje jejich ironickými narážkami na účast jeho manželky a malých dětí na turné SLAYER, přes Kingovi názory na budoucí hudební směřování (ty se samozřejmě lišily i od Jeffa Hanemanna), které v době „South Of Heaven“ ještě nedoznaly úplné realizace, protože i kytarista prožíval období těsně po svatbě a skladatelské činnosti, či kontrole nad tímto procesem, se věnoval nejméně za celou historii kapely a o desce z roku 1988 dnes mluví jako o té, která dopadla nejméně podle jeho představ (díky bohu). Dave Lombardo sice už jednou na počátku roku 1986 SLAYER opustil, aby byl na několik týdnů nahrazen Tommy Scaglionem z WHIPLASH, ale po několika měsících se na dalších šest let vrátil a nahrál se SLAYER další dvě skvělá alba. Nicméně i přes jeho fantastické výkony bylo těch šest let pro Lombarda po lidské stránce kompromisem.


Zkraje roku 1988 tak SLAYER napochodovali spolu s osvědčeným Rickem Rubinem do studia v Los Angeles a započali práce na novince, která znamenala nebojácný krok k nové podobě thrash metalu. Skladatelské otěže třímal v rukách Hanemann a nutno říct, že všechny stěžejní kusy jsou jeho prací, snad z výjimkou „Ghost Of War“, jejímž autorem je Kerry KingUž zneklidňující název „Jih nebe“ jakoby poukazoval na odvrácenou stranu světa, na místo konání nejhrůznějších zvěrstev, které se kdy v historii lidstva staly. Pomalu se rozjíždějící titulní „South Of Heaven“ je dodnes považován za klasiku hranou na koncertech a přes své volnější tempo neztrácí nic z potřebné jedovatosti, kterou umocňuje akustické vybrnkávání, zadržované napětí, pozvolné nabalování kytar a gradace, která vrcholí nakažlivým Arayovým řevem. Následující „Silent Scream“ popisuje duševní zmatek zneužívaných dětí. V atmosféře laciných splatter horrorů se nese „Live Undead“, skladba je to však znamenitá. Kytaristé Hannemann a King se v ní blýsknou hned několika chaotickými sóly (vůbec celé album je jimi doslova přeplněno) a ani Dave Lombardo díky fantastickým přechodům a mnohým dalším momentům nestojí stranou. 


Svou obsesi v tématech druhé světové války a vším, co zavání fašismem, ukáže Jeff Hannemann ve vynikající „Behind The Crooked Cross“, stojící zejména na nezvykle melodické zpěvové lince a svižném nicméně chytlavém riffingu. Téma nesmyslnosti a zbytečnosti válek věrně znázorňují dva songy – „Mandatory Suicide“ (znovu koncertní tutovka), která nastiňuje myšlenky v posledních momentech života vojáka vyslaného svými veliteli na jistou smrt, i divoká jízda „Ghost Of War“, kde je nastíněno téma navždy psychicky poznamenaných při jejich návratu do normálního života. Konkrétně jde o dozvuky vietnamského traumatu. Dojde zde i na předělávku prastaré klasiky od JUDAS PRIEST „Dissident Aggressor“, jinak mimořádně povedenou, která působí jakoby se vždy jednalo o song SLAYER. Akustické intro v závěrečné „Spill The Blood“ nás připraví na majestátní hudební chvíle, skladba do závěru desky skvěle zapadá, neboť je plná zhouby, napětí a pomalu se linoucích struktur. Celkově vzato nejodvážnější a dost možná i nejlepší album v historii SLAYER, kterým se kapela předvedla jako progresivně naladěné těleso na vrcholu tvůrčích sil. Prostřední z památné trilogie legendárních alb je napěchováno nakažlivě stísněnou atmosférou, instrumentální bohatostí a pro SLAYER netypickým smyslem pro jedovaté melodie. I díky nim stojí toto dílko na samém vrcholku thrash metalového žánru.


23.11.2015Diskuse (14)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Robby26.11.2017 20:05

No ono kouzlo slayer je v tom že oni nikdy nechtěli s nikým o nic soutěžit ale dělat co je baví a co umí narozdíl od jiných kapel které byli ve svém dobré jenže pak se vlivem trendů a jiných nesmyslů začali ohybat jak papírek a tím sami sebe zabil. Slayer ne a proto i po třiceti letech se na poslech těším jak socialistickej pubertak. Myslím ze south of heaven asi vrchol ovsem to neznamená že ostatní alba by byly špatný. Prostě tohle se jen výjimečně podařilo.

 

Zetro
02.03.2016 20:26

A sakra zabudol som ... !Tak pri tejto doske som absolutne prepadol Slayeru.Neskutocna sila a magia,... a potom ten Dave Lombardo! 100%

 

Valič
05.12.2015 21:44

Já jsem tenkrát vůbec neměl tušení, že se jedná o cover verzi (album jsem tenkrát poslouchal asi jako většina lidí u nás z nahrané kazety), a nezdálo se mi, že by tam ta skladba působila nějak nepatřičně. Stejně tak jsem se až několik měsíců po vydání Cause Of Death od Obituary dověděl, že moje nejoblíbenější skladba z desky je ve skutečnosti předělávka od Celtic Frost. :-)

 

DarthArt
05.12.2015 13:40

South of Heaven jsem zachytil až někdy po Decade of Aggression, takže se mě netýkal ten šok, kdy po ultrarychlé Reign Slayer ubrali na rychlosti a přidali démoničnost a mráz. Tehdy to vzbudilo hodně šoků a emocí, ale s odstupem snad ani není ty tři klasický desky hodnotit proti sobě, protože dokonalost je prostě dokonalost a tím to končí! Reign a South jsou hodně odlišné, ale na Seasons a hlavně na živáku Decade se jasně ukázalo, jak k sobě pasujou a jde v podstatě (s nadsázkou řečeno) o jeden monolit vydávaný po částech vždycky po dvou letech (86-88-90-(91)). Na South konkrétně je řada geniálních momentů, co se nikdy nezopakujou - mráz a děs Spill the Blood nebo vazbový spojení titulky a Silent Scream (a obě skladby samy o sobě). Jediné, co jsem trochu nepochopil, je umístění předělávky od Judas Priest (i když je to dobrá skladba), ta mi na SoH vůbec nepasuje a viděl bych ji spíš jako nějakou "b-side" na singlu.

 

Norr
27.11.2015 10:46

Tak díky za pochvalu ;o) Ono to není přímo kritizování RIB, to album mám taky rád a patří u mě do svaté trojice SLAYER (SOH, SITA, RIB), jen pro mě bylo zpočátku takový dost nečitelný a hrubý, moc mě umlátilo, což je divný, vzhledem k tomu, že jsem začátkem 90´dost poslouchal starý Napalm Death, ale tak to prostě bylo. Ostatně Opus magnum pro mě tenkrát bylo "Beneath the Remains", takže jsem měl logicky blíž k SOH než RIB. Metalisti v okolí byli vesměs starší kluci co ulítávali na Metallice, Venom a Tublatance, Slayer pro ně byl už trochu tvrdší oříšek a Sepultura zas banda mlíčňáků. Holt každá "generace" (tenkrát stačil odstup pár let) má své hrdiny ;o)

 

rumcajs26.11.2015 16:11

Čau Norre :-). Konečně nejsem sám, kdo se tu odvážil zkritizovat Reign in Blood. Napsals to hezky.

 

Norr
26.11.2015 11:26

"South of Heaven" je pro mě osobně spolu s „Seasons In The Abyss“ na vrcholu tvorby Slayer a dost možná i thrashe jako žánru, kde se dělí o místo s "Beneath the Remains" a "Ride the Lightning". Mě vždy víc dávalo SOH než RIB a k RIB jsem si musel hledat cestu složitěji a dodnes se sám pro sebe směju vyzdvihování „Reign In Blood“ a "Master of Puppets" jako vrcholných děl Thrash Metalu, byť to samozřejmě dokážu pochopit, jenže já měl své "South of Heaven" a "Ride the Lightning". Ono mi totiž „Reign In Blood“ v porovnání s SOH znělo jako takové rozmazané škrábání na plech a opravdová síla byla až v těch monstrózních riffech na SOH. Ale na hudbě je fajn, že dneska je to SOH, včera to bylo SITA a zítra to může být RIB co je na vrcholu mého žebříčku. Dneska jsem si musel SOH dát hned po ránu ;o)

 

Valič
23.11.2015 13:55

Já jsem se samozřejmě taky snažil neustále shánět něco nového, ale ty možnosti byly tenkrát dost omezené. Mezi prvními kazetami jsem měl i (na tu dobu) extrémnější věci jako Kreator, Bulldozer, Protector, Bathory a dokonce Napalm Death a taky pár komerčnějších kapel typu Scorpions nebo Def Leppard (ty ale na těch kazetách moc dlouho nevydržely). :-) Za pár let naštěstí začaly fungovat CD půjčovny a to už jsem pak poslouchal všechno možné i nemožné.

 

Stray
23.11.2015 13:39

...a tím pádem bys nečetl CrazyDiamond. Já už jsem se od nácti snažil poslechově distancovat od buranoidů, co jeli dokola akorát SODOM a pátral, kde se co šustne. A že SODOM byli na sklonku osmdesátek v čechách hrozně populární kapelou, netřeba dodávat.

 

Valič
23.11.2015 13:02

Stray: Já jsem měl obrovské štěstí, že mezi prvními alby, která jsem tenkrát slyšel byly i věci jako The New Order, So Far, So Good... So What?, Seventh Son Of A Seventh Son nebo How Will I Laugh Tomorrow... When I Can´t Even Smile Today, což byly v rámci žánru relativně progresivní, různorodé desky, které měly potenciál oslovit i jiné posluchače než ortodoxní metalisty. Možná, že kdybych tenkrát narazil nejdřív na klasické desky Dark Angel, Razor nebo Whiplash (nic proti nim), tak bych dnes poslouchal úplně jiný žánr. :-)