Last Hardrock Outsider

SLAYER - Seasons In The Abyss

Můžeme se zde do nekonečna dohadovat o tom, zda-li bylo „Reign In Blood“ tím nejzásadnějším, divokým a nespoutaným albem metalové historie, stejně jako opakovat pravděpodobná fakta, že následné „South Of Heaven“ pro samotné SLAYER značilo nebojácný úkrok směrem k pomalejším songům, progresivní platformě a více přehledným strukturám, ale tou nejúspěšnější a vlastně i nejpřístupnější nahrávkou kariéry thrashmetalových králů zůstává do dnešních dnů deska „Seasons In The Abyss“. Je totiž albem, které se dokonale trefilo do doby svého vzniku, protože metalu již zbýval v centru pozornosti zhruba rok a zájem o něj, když ne kulminoval, tak spíše stagnoval. Album nakonec s nadhledem spojuje veškeré přednosti tvorby SLAYER z období jejich prvních čtyř alb, zejména pak s přesvědčivostí a vyzrálostí kombinuje tvrdost milníku „Reign In Blood“ s melodiemi příznačnými pro „South Of Heaven“.



Když deska zkraje roku 1990 vznikala v útrobách dvou kalifornských studií (jmenovitě Hit City West a Record Plant), dalo se od začátku předpokládat, že půjde o další z řady fenomenálních milníků metalové historie. Vždyť SLAYER do té doby nikdy nezklamali, navíc se vždy vykázali materiálem, který se výrazně lišil od předchozích prací. Do té doby se kapela stále posouvala, vyvíjela a po muzikantské stránce rostla, což ostatně bylo znát na skladbách z předchozího, tak trochu zvláštního díla „South Of Heaven“, kde vše působilo mnohem vycizelovanějším dojmem a kde Arayův zpěv dosahoval poloh, do kterých by se Tom nikdy dříve nebyl schopen dostat.


Krátce před realizací „Seasons In The Abyss“ opouští podnikavý hudební nadšenec a producent Rick Rubin svého dlouholetého parťáka Russella Simmonse (nebo to bylo možná v opačném gardu) a jeho stáj se přejmenovává z Def Jam na Def American Recordings, nová deska SLAYER je tak první z řady alb, vydaných pod novější značkou vedenou osamoceným Rubinem. Ostatně tehdy ještě ne zcela vytíženému Rickovi právě v dobách vzniku „Seasons In The Abyss“ stále ještě velmi záleželo na připravovaném albu této kapely, takže chtěl do desky shrnout pouze to výrazné z předchozí tvorby, což se nakonec povedlo. Když album na podzim vyšlo, stalo se brzy nejprodávanější nahrávkou SLAYER v jejich historii. Songy na něm obsažené vlastnily jak drive a tvrdost z „Reign In Blood“, tak atmosféru, pestrost a melodiku „South Of Heaven“, důležité je však poznamenat, že nešlo o žádný plagiát minulosti, ale naopak, spojením většiny hlavních ingrediencí z minulosti vzniklo dílo vyšlechtěné do posledního detailu. Svým způsobem deska nakonec uspokojila oba fanouškovské tábory: jak příznivce old-schoolového thrash/ speedu, tak zastánce progresu.


Mnoho skladeb z roku 1990 hrají SLAYER dodnes na svých koncertech, přičemž nejnápadnější jsou zde jednoznačně tyto tři položky: Natlakovaná pumelice „War Ensemble“ (skladba týkající se vyhrocené válečné situace v Perském zálivu) charakterizovaná drtivými riffy ve svižném tempu, frenetickým Arayový řevem a změtí sól od dua Kerry King/ Jeff Hanemann, „Dead Skin Mask“ (nastiňující téma zabijáka s pedofilními sklony) pomalejší věcička s na poměry této kapely mrazivě líbivým zpěvem a akustickými rozjezdy a nakonec epická titulní suita „Seasons In The Abyss“, pomník nejlepším časům SLAYER (rovněž sociální tématika týkající se složitého soužití různých etnik na území arabského světa). Jakkoliv je zde patrná snaha o přitvrzení oproti „South Of Heaven“, nakonec se zde nachází pouze tři nekompromisní rychlé songy „War Ensemble“, „Born Of Fire“ a „Hallowed Point“, z mého pohledu jde vždy o sázku na jistotu. Těžiště desky však drží riffové songy s bohatou kytarovou výstavbou ve středních tempech: „Expendable Youth“ (téma pouličních gangů, násilí), „Temptation“ (víra a pochybnosti vyvolávající), „Skeleton Of Society“ (hrozba jaderné války, dědictví hromadného zbrojení). SLAYER se trvale ve svých skladbách přeorientovávají na realitu a sociální či válečná témata a to je ze sféry hororové temnoty a nadpřirozených výjevů přechod poměrně slušný. Toto období je tak zastihuje na vrcholu tvůrčích a skladatelských sil, na hodně dlouhou dobu poslední album SLAYER nabubnované skvělým Davem Lombardem.


24.11.2015Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

josef
05.12.2018 17:28

Naprosto nejlepší deska Slayer v jejich dlouhé historii.Celá deska šlape od začátku do konce.

 

Robby26.11.2017 19:43

Jakkoli je seasons dobrý album za mě je jedničkou south of heaven a to se může zdát komukoliv podivné. Je totiž důkazem jak výborní ,,muzikanti,,slayer jsou. A to do jednoho. Navzdory všem trefam do ruznych dob a vyvoje metalu jako hudby oni v podstatě zůstávají stejní a přesto takřka každá jejich deska je jiná. A největší pecka je fakt že jejich alba z 80 a 90 let mají furt šťávu.

 

Zetro
02.03.2016 20:36

Kto zil tu dobu tak vie co tato doska znamenala,aj ked s odstupom casu musim priznat ,ze skladby typu Born ... su trosicku slabsie a nedosahuju kvalit SoH ale i tak 100%!

 

DarthArt
05.12.2015 13:29

Seasons in the Abyss mám spojené s dobou shánění nahrávek kde to šlo (žádnej internet, žádný půjčovny), s kupováním polských "originálek" v Jelení Hoře a s neuvěřitelným živákem Decade of Aggression, kde jsem vlastně poprvé zaslechl všechny šílenosti z Rib, SoH a SitA. Samotná Seasons je naprostá klasika a fantastická kolekce, i když se ztotožňuji s názorem, že trojice Skeletons-Temptation-Born je trochu slabší a nedosahuje klasik typu War, Spirit, Expendable nebo Dead. Řekněme, že ty tři jsou, hodně v uvozovkách, nejlepší vata v historii metalu:) Hymnu Seasons jsem slyšel asi milionkrát a sólová pasáž (hlavně Jeffovy tapingové orgie) mě provázela hodně let. Celkově - samozřejmě stoprocentní záležitost a když jsem si po letech v Bontonlandu koupil většinu Slayer na cédéčkách, pořád jsem měl tu dětskou radost jako v raných devadesátkách!

 

Valič
25.11.2015 13:13

Žádné průměrnější položky tam neslyším, z mého pohledu se jedná o jedno z nejdokonalejších metalových alb vůbec, které uzavírá nejen nejlepší období kapely, ale i celého žánru (spolu s deskami Rust In Peace a Coma Of Souls). V dalších letech se samozřejmě ještě pár skvělých thrash metalových desek objevilo (Arise, Screams And Whispers, Kaleidoscope, A Vision Of Misery, Epidemic Of Violence, Horrorscope a Pathogenic Ocular Dissonance), ale já za vrchol žánru považuji právě rok 1990, kdy kromě výše zmíněných desek vyšla ještě vynikající alba od Death Angel, Forbidden, Anthrax, Mekong Delta, Artillery, Sacred Reich, Annihilator, Suicidal Tendencies, Realm a určitě bych zmínil i hodně povedený debut Arakainu.

 

rumcajs24.11.2015 21:21

Ano, zas já :-). Seasons i n the Abyss mám rád, zkraje podotýkám. Ale mám k němu výhrady a tak pro mě hodnocení SoH nedosahuje. Jako celek album drží dost dobře, ale oproti předchůdci se na něm nacházejí i průměrnější položky, kterou celkový dojem z alba sráží. Jmenovitě trojice za sebou jdoucích skladeb Hallowed Point, Skeletons of Society a Temptation. Zvláštní, že dvě z nich jsou rychlé...Co se týče prostřední z nich, ta začíná párádní rytmickou riffovanou, ale sráží ji pro mě naprosto nepochopitelně zahuhlaný nezáživný refrén. Možná, kdyby tyto skladby nebyly za sebou, ale rozloženy po celém albu, hodnotil bych jinak.Vůči ostatnímu bez výhrad, absolutorium rozhodně zaslouží rozjezdové songy, absolutně podmanivá morbidní Dead Skin Mask, a titulní monument Seasons in the Abyss, který je zvěčněn ve velmi podařeném orientálním klipu, natočeném v Egyptě.Velmi dobré je rovněž "hodnější" dvojče od Skeletons of Society Expendable Youth Čili - velmi dobrá deska, nikoli však bez výhrad. 85%