SLAYER - Repentless

60%

Víte co dělí současnou podobu thrashmetalových velikánů SLAYER od jejich uznávaných starých alb typu „Seasons In The Abyss“? Samozřejmě že hlavně Jeff Hanemann. I když si nejsem zcela jist, zdali by právě zesnulý blonďatý kytarista, zodpovědný v minulosti za řadu legendárních skladbových flákot, dotáhl právě novou tvorbu k této metě, ale jedno je mi jasné, deska by s ním byla o něco lepší a nápaditější. Tím samozřejmě nechci říct, že je novinka úplně špatná, jen mám pocit, že po skladatelské stránce osamocený Kerry King celek neutáhne. SLAYER se na novince znovu trochu vracejí k houpavější poloze alba „Diabolus In Musica“, kterou však kombinují s nařezaností a hardcore tlakem „God Hates Us All“, a pak je zde ještě prostor pro trochu toho opakování a rutině rekapitulačních momentů, jaké vešly ve známost v dobách posledních řadovek nahraných znovu s Lombardem, tedy jmenovitě „Christ Illusion“ a „Word Painted Blood“. S tvorbou z osmdesátých let má novinka (co do entuziasmu a neotřelosti) společného pramálo a už vůbec se zde nenachází dramatické vybrnkávačky majestátně vygradované do typicky zabijáckého pojetí takových čísel, jako bylo svého času „South Of Heaven“. SLAYER dnes okupují opačný pól své tvorby, když zní akustika, pak jde jen o jakýsi líně převalující se undergroundově neučesaný úvod, který brzy přechází v přímočarou rubanici, když jde o okamžitý nářez, pak máme co do činění s thrash/hardcore přímočarostí soustředěnou na tvrdý riffing, nikoliv na vrstevnaté vyhrávky a ohebnější styl z přelomu osmdesátých a devadesátých let. I v roce 2015 však jde o typické dílo thrashových legend, kterému by možná trochu pomohlo, kdyby si Kerry King přestal myslet, že je důležitější než SLAYER.

Fakt číslo jedna – deska má velmi dobrý zvuk, který pořádně nakopává, řeže a dokáže doslova bortit, za což jsem velmi rád. Skutečnost druhá – je zde celá řada znamenitých sól a Gary Holt doplňuje Kinga velmi dobře, jeho nástroj vnáší do soundu nový zvuk, takže z tohoto důvodu se stále těším na věci příští. Fakt třetí – řeznická mlátička Paul Bostaph je znovu parádní, jeho hře nechybí ostrost a začtvrté - charismatický Tom Araya zpívá v naprosto skvělé fazóně. Jediná Hanemannova skladba „Piano Wire“ by se neztratila ani na prověřeném, dvacet a více let starém albu SLAYER. Nejde totiž o žádné hloupé intermezzo s piánem, natož o nějaký bezmyšlenkovitý a zbrklý nedodělek, ale o poctivý, na riffy bohatý a do středního tempa hozený song po vzoru kupříkladu „Spirit In Black“, vypovídající cosi o duševním rozpoložení jistého zabijáka. Zaujalo však i několik dalších věcí, ať už šlo o thrashově rychlé a nekompromisní vypalovačky, které zde však trochu poznamenává Kingovo inklinování k rubačsky přímočarému projevu - „Chasing Death“, „Implode“, „Take Control“ nebo „Vice“, nebo také pozvolnější a dosti ponuré věci jako „Cast In First Stone“ a „Pride And Prejudice“. Vcelku chytlavou záležitostí vedle titulního monstra je třeba skladba „You Against You“.

Zpětně je třeba říci, že řemeslně skvěle provedená deska bude patřit spíše k těm slabším z diskografie SLAYER (dle mého jde možná o nejslabší album co se týče skladatelského potenciálu), i když to zřejmě nikoho nepřekvapí. Já osobně nečekal zázraky. Jsem však rád, že se kapela s celou řadou průměrných motivů zabývala a dokázala z nich vydolovat maximum, na albu je poznat, že si na něm členové vyhráli a je rovněž dobře, že SLAYER postupem let přestali spolupracovat s Rickem Rubinem a šli po vlastní cestě. Jejich nová deska má totiž ohromný náboj, drive a její titulní song je poslech od poslechu větší peckou, song „Repentless“ má už teď velkou šanci získat pozici největší klasiky těchto titánů thrashe a to za hodně dlouhou dobu. Nadšen úplně sice nejsem, ale zklamán také ani náhodou. Prostě SLAYER, další nekompromisní nářez, kde si kapelu nespletete s žádnou jinou. Jo a ten obal je prostě parádní. Za mne tedy buď silných 60% nebo slabších 70%.

16.09.2015	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz