Last Hardrock Outsider

SLAYER - Reign In Blood

Asi vůbec nejvlivnější metalové album historie žánru se vřítilo na scénu náhle - 7.října 1986 a způsobilo mnohým doslova šok. Kalifornská čtveřice SLAYER se na něm totiž předvedla natolik koncentrovaným a co se týče nápadů nahuštěným způsobem, že tehdy ostatní vysokorychlostně se vyjadřující neurvalci jen zaraženě kroutily hlavou. Už na jaře slibně rozjetá metalová úderka podepsala smlouvu s Def Jam Recording. Label patřící jistému Ricku Rubinovi, specialistovi na rap a hip-hop, chtěl vnést do svého portfolia trochu razantní energie a od SLAYER si hodně sliboval. Právě Rick Rubin, jinak také vášnivý fanoušek amerického blues, se pro hudbu SLAYER natolik nadchl, že je vzal jako první metalovou kapelu pod svá křídla a ještě se chopil úlohy producenta, možná to byl tenkrát z pohledu kapely riskantní tah, ale z dnešního pohledu, a vlastně i z pohledu těsně po realizaci díla, bylo jasné, že vyšel dokonale. Def Jam spadající pod koncern Columbia poskytl slibně rozjeté kapele potřebnou publicitu a prostor k realizaci, navíc zájem o metalovou hudbu v polovině osmdesátých let strmě kulminoval. Album vzniklo hodně spontánně a Rick Rubin v tvorbě SLAYER vypíchl to podstatné. Když ještě dnes poslouchám „Reign In Blood“ a srovnávám jej s předchozími alby, rozdíl je od prvního momentu nápadný.



Třetí album SLAYER je totiž natolik nápaditou a spontánní záležitostí, že před ním blednou i aktuálnější díla mnohonásobně tvrdších kapel. Rubinovi se podařilo dostat ze SLAYER to nejlepší právě díky tomu, že nebazíroval na nekonečném perfekcionalismu a repetetivním opakování studiových nahrávek, a tak právě verze skladeb, které slyšíme z finálního záznamu, jsou nejhůře třetími pokusy. Práce tedy v létě roku 1986 probíhala velmi rychle a byla z ní cítit přirozenost a snaha natlakovat co nejvíce strhujících momentů do co nejkratších časových útvarů, není tedy divu, že devětadvacetiminutové album nakonec obsahuje více legendárních momentů než obě o zhruba deset minut delší alba předešlá. Rubin se zkrátka nezdržoval přebytečnostmi a i nosné a sebevíce úderné momenty neprodlužoval více než na dobu nezbytně nutnou. Skvělou práci odvedli znovu všichni čtyři členové a oněch deset strhujících skladeb, které stvořili během několik týdnů, si dodnes drží kultovní status a nesmrtelnost. Zvláště Jeff Hanemann se ukázal být skvěle připraven a jako textař a skladatel se právě zde vyhoupl nad ostatní. 


Ať už to bylo kvůli temnému o něco níže položenému kytarovému soundu, celkovému odpichu skladeb poháněných hrou skvělého Davea Lombarda, nebo naprosto emotivní zaníceností bolestně řvoucího Toma Arayi, „Reign In Blood“ se stalo velmi přirozeně bezkonkurenčním milníkem extrémní metalové hudby. Na desce není jediná minuta navíc, která by jakkoliv výsledek brzdila nebo jinak dehonestovala, zkrátka všechno si tenkrát sedlo a SLAYER se nadechli k dlouhé kariéře, která vlastně trvá přes několik krizových momentů až do dnešních dnů.


Není náhodou, že většina skladeb vznikla z pera kytaristy Jeffa Hanemanna, protože tento sběratel všeho týkajícího se Třetí říše prokázal svůj cit pro skladbu přinést již na dvě alba předchozí, zde však bylo vše posunuto ještě na vyšší level, okultní témata a bezmyšlenkovité satanské hudrování bylo nahrazeno obrazy popisujícími skutečná válečná zvěrstva nebo činy zločinců nacházející se svou podstatou daleko za hranicí chápání zdravého jedince. Skladby na „Reign In Blood“ jsou vlastně taková malá mistrovská díla, která nejenže položila základy extrémnímu metalu, ale jde o bytelně uzavřenou skládačku, jejímž výsledkem je thrashové absolutno. Nikdy předtím ani potom nezaznělo tolik fenomenálních riffů a kytarových motivů během doby kratší než pouhá půlhodinka. Jeden strhující moment střídal druhý a nad vším Tom Araya chrlil slovy jako smyslů zbavený šílenec vyvržený z ponuré atmosféry válečných běsů či pouliční kriminality.


Nejslavnější položkou je velmi pravděpodobně hned úvodní song s památným Arayovým výkřikem, tedy „Angel Of Death“. Song vypovídající o válečných hrůzách, konkrétně pak o experimentech na lidech páchaných doktorem Josefem Mengelem v koncentračním táboře Osvětim v průběhu Druhé světové války. Ze zhoubných Hanemannových veršů této písně musí každému normálnímu jedinci nutně mrazit. Ani Kerry King však nezůstává o nic pozadu a kontruje masakrem „Piece By Piece“. Třetí na řadu přichází nejkratší a nejzběsilejší skladba desky, hororová „Necrophobic“, což je řež trvající necelé dvě minuty, která je napěchována gore výjevy. Její tempo a vlastně i tempo celé desky, ve které se řada skladeb přelévá z jedné v druhou bez jakékoliv pauzy, bylo na svou dobu doslova šílené a všem kritikům SLAYER na dlouhou dobu zavřelo ústa. Jsou zde i nadpřirozená témata týkající se náboženských kultů „Altar Of Sacrifice“, odpor ke křesťanské víře je zmíněn v „Jesus Saves“, témata masových vrahů pro změnu v „Criminally Insane“ - skladba, která proslula svou proměnlivější strukturou, kdy se začne pozvolným rozjezdem, aby napětí sílilo a tempo pozvolna rostlo, aby to celé znovu skončilo bláznivou kakofonií v rychlém tempu hvízdajících kytar. Pak přijdou znovu na řadu nadpřirozené nechutnosti v podobě zombíků („Reborn“) a šíření nemocí v zemích tzv. třetího světa („Epidemic“), které se děje na pozadí chudoby, převratů a válečných rozmíšek


Vrcholem desky je patrně závěrečný dvojblok „Postmortem“ a „Raining Blood“, skladby vypovídající o nadpřirozených jevech, které působí hodně fatalisticky a zmiňují i anti-náboženské symboly, obě tyto položky charakterizuje celá řada legendárních riffů a postupů, jenž si postupem doby získaly místo v nesmrtelné zlaté truhle metalové hudby. Ať už jde o hromovládné riffy v „Postmortem“ a Arayův vypravěčský styl přednesu, který pluje nad onou démonickou masou a nebo Lombardovi bicí, zde vysekané mezi práskanci hromů a blesků apokalyptické bouře, co se na zem řítí odněkud z jižního nebe, aby další památné riffy hnaly „Raining Blood“ do finální změti morbidity a šílenství. Už jen Arayův výkřik „Raining Blood“ nepůsobí jako hlas z tohoto světa. Jedna z nejzásadnějších metalových nahrávek všech dob.


21.11.2015Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Robby26.11.2017 20:37

V roce 86 byla odpálena bomba jménem apartni thrash. Zběsilé a přitom naprosto srozumitelné album napěchované absolutně bezkonkurencnim thrash metalem troufám si říct do dnes. Dodám jen rypalum ohledně koketerie kapely s nacizmem at si texty přeloží to za prvé a za další ať táhnou kritizovat jiné(nejen např pop umělce)za jejich možná nevedomou přesto si troufnu říct zvracenou propagaci třeba srpu a kladiva.

 

DarthArt
05.12.2015 13:19

Já se řadím do sekce fanatických uctívačů Reign in Blood. První poslechy mě zas tak nebraly, úplně první dokonce hodně zklamal (hlavně po adorování v dobových fanzinech), ale pak to začalo narůstat a v porovnání se "začátečnickým" Show No Mercy a dvojkou Hell Awaits, která se mi nikdy nedostala pod kůži (narozdíl od mini Haunting The Chapel), jde v té krátké době o neuvěřitelný skok vpřed, a jak říká Stray, takovou intenzitou a takovým množstvím geniálních riffů, že tomu snad ani není možné věřit. Slayer jakoby vzali celý thrash metal, vytáhli z něj ultra nejlepší momenty, narvali je do pětadvaceti minut a stříleli je z těžkých kulometů kolem sebe. Neuvěřitelná doba a neuvěřitelná deska, která se už asi nikdy nebude opakovat! Mimochodem, první moje koupený cédéčko, přehraný asi stomilionkrát!

 

Zetro
23.11.2015 10:44

Nepopieram jej obrovsky prinos pre dalsie generacie pekelnikov a spolkov hrajucich tvrdie odnoze metalu ale pre mna su top v ich tvorbe nasledujuca South of Heaven a Seasons... . 90%

 

rumcajs22.11.2015 22:12

Tož co se dá dělat Strayi :-). Pro mě je vrcholem jejich tvorby South of Heaven, následované Seasons a Divine. Je to asi tím, že v době vydání jsem byl malý špunt. Stejně tak mě neoslovují např. Keepers od Helloween.

 

Stray
22.11.2015 21:48

:-) Tomu co teď napíšu, se fakt až musím smát: "rumcajs mě svým dnešním příspěvkem obrovsky zklamal" ...což lze zdůvodnit několika cestičkami.

 

Valič
22.11.2015 20:59

Rumcajs: Nikdo ti přece neupírá právo na vlastní názor a pokud si za ním stojíš, tak nechápu, proč považuješ za nutné si nejdřív ověřovat, že s ním nebudeš sám. Je sice pěkné, že jsi na Metal Archives našel pár spřízněných duší, ale je otázka, jestli se dá brát vážně třeba názor člověka, který dal desce 20% a recenzi ukončil slovy "... kapela nemá žádný talent a pokud ho má, tak se to určitě neprojevilo na tomto ani na žádném jiném albu, které vydala." :-)

 

rumcajs22.11.2015 12:28

Tak si teda vyberu Černého Petra.Než jsem se odvážil napsat tento příspěvek, musel jsem se podívat na jiné weby, jestli má někdo na RiB podobný názor jako já. Naštěstí má... a jsou i mnohem kritičtější (viz Metal-archives). Takže - pro mě bylo a dosud je Reign in Blood zklamáním. Celé album mi splývá a výrazněji mě z něj zaujaly jen úvodní Angel of Death a závěrečná monumentální Raining Blood, která je svou výstavbou a atmosférou předzvěstí opus magnum South of Heaven.Deska mi přijde i zvukově plošší než předcházející dva počiny a co se týče hudebních nápadů, přijde mi oproti nabušenému debutu jako krok zpátky, atmosféry dvojky pro mě taky nedosahuje. Uvědomuju si, že zde budu černou ovcí, ale nemůžu jinak. S ohledem na kultovní status alba (ve své době zřejmě oprávněný) a dvěma zmíněným peckám dávám 70%.