Last Hardrock Outsider

SLAYER - Diabolus In Musica

Při pohledu na celou diskografii SLAYER je nesporné, že jsme se v roce 1998 setkali s velmi zvláštní nahrávkou, která v uších mnohých skalních příznivců thrash metalu do dnes rezonuje jako právě ta nejméně pochopená. Prostě Černý Petr. Neprávem osočované ze všeho možného, konzervami dost často ne úplně doceněné, nicméně dle mne rozhodně ne slabé (natož pak nejhorší) album těchto kalifornských Bohů thrashového masakru. Vlastně se zde přiznávám, že mám album „Diabolus In Musica“ radši než desku předcházející a vlastně i než následující. Příznačné pro konec devadesátých let bylo jisté objevování nových zvukových obzorů a příklon k temnotě, hutnosti a hrubiánskému hardcoru, což však neznamenalo ledabylost v přístupu k studiové vycizelovanosti a post-produkci, právě naopak, kapela, která jakoby své punkové choutky plně ukojila krátce před tím na své desce punk/ hardcore předělávek „Undisputed Attitude“ z roku 1996, zde nastoupila plně koncentrovaná a hledící vpřed. A tak jsme začátkem léta onoho roku 1998 dostali sice vcelku netypickou, ale perfekcionalisticky ošetřenou nahrávku, jejíž zdánlivá neučesanost byla vlastně chtěná, rovněž tak byla součástí promyšlené aranžerské hry, kterou SLAYER po několikáté rozjeli ve spolupráci se svým, tehdy již dlouho dvorním, producentem Rickem Rubinem.



Nejen že SLAYER tou dobou nabídli nová východiska tvrdé, neo-thrashové hudby, ale postarali se rovněž o to, aby svět spatřil řadu nových uskupení a talentů, například když vzali na své světové turné do pozice předskokanů právě tehdy debutující vyšinutce ze SYSTEM OF A DOWN. Pořád tedy byli v pozdních devadesátkách aktivní součástí scény a po vcelku nic neřešícím albu „Divine Intervention“, které prakticky opakovalo kapelou již v osmdesátých letech vymyšlené postupy, obohacené lehce něčím novým a stejně brutálním, se právě „Diabolus In Musica“ stalo novým zdrojem nápadů a progresu vtěsnaného do jejich obvyklého hudebního mustru. Nová deska vysekaná na pomezí thrash metalu a temného hardcore zněla hodně groovy, temně a psychoticky. Nezakryta zůstala jistá nervnost hlasového projevu Toma Arayi, z čehož se pak podobná nálada dostávala i do nitra samotných songů. Ty často atakovaly posluchače neradostnými příběhy, tentokrát většinově spjatými se sociální tématikou a kriminálními skutky.


Zlověstné songy získaly především na hardcore houpavosti („Overt Enemy“), což umocnilo jejich příběhy. Bostaphovi bicí zněly opět doslova fenomenálně a Arayova baskytara byla povytažena do popředí, přičemž samotné písně mnohdy nabídly fáze, kdy pod Arayovým nelidským řevem zněla právě jenom rytmika („Death´s Head“). Kytary dua Jeff Hanemann/ Kerry King byly lehce podlazeny, což dodalo skladbám temný ráz, nicméně fanoušci sól se nemuseli z ničeho znepokojovat, protože bylo sice pravdou, že se oba kytaristé do svých typických pazvuků pouštěli trochu opatrněji, nicméně sóla ani zde nechybí a všem těm psycho skladbám opravdu sluší.


Ze skladeb tíhnoucích k pozdější podobě tzv. groove metalu nejvíce zaujala skočná „Stain Of Mind“, coby zdejší pilotní singl a song, který předběžně fanoušky připravil na změny. Také ponurá, a díky svým plíživým melodiím (zde rovněž tak trochu upomínajícím na období pomalejších alb „South Of Heaven“ a „Seasons In The Abyss“) i jedovatá „Perversions Of Pain“ měla obrovské charisma. Dost často se zde využívaly skreslené kytarové zvuky a vokální efekty, díky kterým zůstalo album tím nejzvláštnějším kouskem dlouhé kariéry SLAYER, nebylo tedy divu, že se z desky v budoucnu příliš skladeb živě nehrálo. Skvělou záležitostí je akustickou vybrnkávačkou začínající „Desire“, která má v sobě, dle mého, velký potenciál a představuje SLAYER v hymnickém rozpoložení, jaké si kapela nikdy předtím nezkusila. Dost často jsou zde zastoupena témata vypovídající o zhoubnosti náboženství „In The Name Of God“ a „Screaming From The Sky“, ale i věci týkající se typicky válek, smrti, šílenství a rozličných kulturních deviací. Úderka „Scrum“ se kuriózně týká sportovní odvětví, konkrétně amerického fotbalu. Nahrávka zůstává dodnes jakousi raritní ozdobou portfolia kapely, ale já jí i tak mám z těch pozdních - počínaje rokem 1994 - mezi těmi nejlepšími. Jo a málem bych zapomněl - skvělý obal!


29.11.2015Diskuse (12)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

vseta25.07.2017 11:50

stray - hell awaits mám dokonce ještě radši než reign in blood , ale zase méně než ty progresivnější věci typu south of heaven a seasons in the abyss. jediné tři desky , které jsem zatím od slayer neslyšel v celku jsou world painted blood , repentless a už zmiňovanej God..., schválně si tu desku dnes poslechnu a uvidím co uslyším :-)

 

Stray
25.07.2017 11:07

vseta: No brutalisti, modernisti a marasťáci si myslí, že God Hates Us All je jedna z nejlepších desek Slayer, no a já si to zcela jistě nemyslím. :-) Mnohem radši mám Hell Awaits.

 

vseta25.07.2017 10:54

jooo takhle :-) jo a přepsal jsem se myslel jsem metalopolis :-) sám jsem god hates us all jako celek ještě neslyšel , tak jsem se chtěl jen ujistit zda o něco nepřicházím

 

Stray
25.07.2017 00:40

vseta: Na Metalshopu? Na ty stránky jsem v životě nezavítal. God Hates Us All je odporná, hnusná deska ve smyslu zhudebnění skutečně zlých vibrací, hodně brutální, surová, zvukově výborná, nápady? - je to spíš ta forma Slayer, kterou nemusím - tedy kdy Araya ze sebe chrlí kulometnou palbu slov a nedává moc prostor heroičtějším riffovým běhům. :-) Asi tak.

 

vseta25.07.2017 00:05

to stray - někde na metalshopu jsi následovníka (god hates us all) popsal jako odporný,hnusný. můžeš to nějak upřesnit? :-) myslíš zvukově nebo nápady?

 

Stray
14.12.2015 01:17

TESTAMENT - The Formation..., novinky THE WINERY DOGS, GRAVE a CHILDREN OF BODOM.

 

Norr
11.12.2015 09:04

A budou recky i na další alba? Stejný dotaz i k Testament.

 

DarthArt
05.12.2015 13:12

Jestli má nějaká kapela z mých oblíbených právo nosit titul "pán loutek", pak je to u mne určitě Slayer. Arayovci jakoby v devadesátých letech drželi v rukou tu pomyslnou marionetu, na provázkách měli loutku jménem DarthArt a svými fošnami ji házeli z jedné strany na druhou. Zfanatizovali se Seasons, hrozně zklamali s Divine, opětovně příšerně nabudili s Undisputed - to vám byl lidi příšernej nářez a krystalický zhmotnění agresivity (co by se asi v osmdesátých dělo, kdyby pankáči uměli hrát jako Slayer:). Takže jsem se na Diabolus in Musica zase těšil - Slayer jsou zpátky! Jenže! Geniální riffy zase pryč, inklinace k muzice typu KoRn (proboha, Slayer ne!), nevítaná změna kultovního loga na podivný paragrafy a podobné pí....., a hlavně - Reign, South a Seasons se zase nekoná! V tu dobu jsem kapelu definitivně odepsal a následující God si poslechl už jen z povinnosti. A tehdy mě zase přibili k zemi tou šílenou intenzivností a agresivitou. Aby Christ byla zase "deska do počtu", World velmi slušná intenzivka a Repentless zase "nic moc". Jak říkám, "páni loutek". S odstupem času i ty pro mě slabší desky nejsou špatný, ale jak někdo řekl, jsou už prostě "jenom dobrý".

 

Valič
29.11.2015 21:59

80% Deska se mi v době vydání celkem líbila a ani mi moc nevadilo, že se na ní Slayer trochu odchýlili od svého klasického stylu. Je ale pravda, že od té doby už jsem se k ní moc často nevracel. Recenze na Undisputed Attitude (taktéž 80%) by mi přišla celkem zbytečná hlavně kvůli tomu, že kromě tří skladeb obsahuje pouze cover verze. Desku jsem kdysi dost často poslouchal a v podstatě mě baví i teď. Další tvorbu kapely už jsem sledoval víceméně pouze ze setrvačnosti, novější alba určitě nejsou špatná (70% až 80%), ale pokud si dnes chci pustit něco od Slayer, v 99% případů sáhnu po některé z prvních pěti řadovek.

 

sulphur29.11.2015 17:58

tento album je pre mna tazka srdcovka, neuveritelne navrstvena nahravka a suhlasim, ze z bostaph ery najlepsia, a podla mna, hned za triom reign-south-seasons patri k vrcholu tvorby slayer. Jedina vytka, kingovu tupotu in the name of god mohli z albumu vyhodit a miesto nej dat fantasticku japonsku bonusovku unguarded instinct. V takejto podobe aj album pocuvam a v takejto podobe je u mna za 10 rovnych