Last Hardrock Outsider

SLAYER, ANTHRAX, KVELERTAK - Mnichov, Zenith, 10.listopadu 2015

V roce 2015 jsme na tom vlastně už tak špatně, že nás vynechávají na aktuálním turné i SLAYER, kteří právě po Evropě propagují novinku „Repentless“, první studiovou nahrávku pořízenou po smrti svého kytaristy Jeffa Hanemanna. Legendární thrashmetalová formace donedávna patřila k častým návštěvníkům českých koncertních pódií, za což mluví osm zastavení, které Zabijáci na našem území dosud odehráli. Osobně byl tento německý výjezd mým sedmým koncertem SLAYER a již druhým, který jsem shlédl v rozlehlé tovární hale Zenith na pokraji Mnichova (ten první proběhl v roce 2006 viz. report zde), přičemž ostatních pět koncertů jsem absolvoval v Čechách. Konkrétně tedy: Ostrava 1994 (Sportovní hala ve Vítkovicích, předkapela MACHINE HEAD), Praha 1998 (Malá sportovní hala na Výstavišti, předkapela SYSTEM OF A DOWN), Praha 2008 (Velká sportovní hala na Výstavišti, předkapely MASTODON, TRIVIUM a AMON AMARTH), Sonisphere 2010 (dobře známá akce Big Four) a konečně vystoupení na loňském 19.ročníku festivalu Brutal Assault. Tj. výčet mých návštěv na koncertech SLAYER. Obzvláště mne dodnes mrzí absence na jejich úplně prvním koncertě v Čechách, který proběhl v létě roku 1992 v Ostravě s předkapelou TESTAMENT. Střih do roku 1992: Při domácím poslechu tehdy aktuálního dvojalba „Decade Of Aggression“ jsem se tenkrát snažil alespoň na dálku na událost napojit, a dal zadní části krku natolik zabrat, že jsem týden nebyl schopen otáčet hlavou. Střih zpět do roku 2015: Celkově optimistické naladění a jistá momentální rozježděnost po koncertech, kterou se snažím alespoň mírně zaplašit ubíjející životní monotónnost znehybněnou stále se opakující docházkou v zaměstnání, mohly za to, že jsem si s předstihem zajistil lístek a s velkou radostí vyrazil. Mnichovský koncert byl jedním z toho mála německých zastávek, které nebyly dopředu beznadějně vyprodané (třeba jako Lipsko nebo Berlín), což je nutné přičíst velikosti haly, kde se tento koncert konal.


 

Už krátce po sedmé nastupují na pódium norští neotesanci z KVELERTAK a doprovází je haldy kouře a poměrně matně působící kytarový hlomoz. Tentokrát kapela, kterou jsem již viděl potřetí a vždy tak nějak nechtěně, vsadila ze začátku na pomalejší valivé kusy a až s postupující show přešla k rychlejším, odsejpajícím věcem. Dost možná právě tohle bylo chybou, protože se přes veškerou snahu seveřanům nepodařilo výrazněji upoutat pozornost, ani dostat lidi do pohybu. Lopatovitý frontman sice nastoupil v pozici jakéhosi čarodějného guru, jehož kštici ozdobila vypreparovaná sova s rozepjatými křídly, ale výsledku to zas až tak nepomohlo, protože to byl dle mého všechno hrozně monotónní kravál, ze kterého si člověk neznalý tvorby této kapely absolutně nic nezapamatoval a neodnesl. Hrozná zbytečnost.


 

S vpádem newyorských moshers ANTHRAX šla laťka po všech stránkách nahoru. Je naprosto obdivuhodné, jak takto zasloužilá pětice stále dává do svého koncertu maximum, takže ono nasazení se brzy přelilo i pod pódium a přihlížejícím mnohatisícovým davem brzy cloumaly vlny tsunami. Začalo se hodně ostře - „Caught In A Mosh“. Vpravo stál typicky rozkročen Scott Ian a nastartoval riffovitou přehlídku neobvyklé intenzity. Dvojice běhačů Joe Belladonna a Frank Bello burcovala dav neustále se přemisťujíc z jednoho okraje pódia na druhý a všechno dostávalo ty správné grády, koncert se opravdu rychle dostal do tempa a i kvalita zvuku šla strmě nahoru. Sólový kytarista Jon Donais, který už je v ANTHRAX třetím nebo čtvrtým rokem, skvěle zapadl a i ten večer odehrál všechny party naprosto profesorsky. Když jsem z padesátimetrové vzdálenosti hypnotizoval bicí, dospěl jsem k názoru, že za nimi sedí John Dette, nikoliv Charlie Benante. Bylo to poznat, jak podle pohybu a stylu hry, ale i vzhledu obličeje nebo vlasového sestřihu. Naprosto skvěle vyvážený průřez tím nejlepším z belladonovské éry obsahoval celou řadu nezapomenutelným vypalovaček a koncertních tutovek, ale také jednu ukázku z připravované desky „For All Kings“, tedy thrashoidně nahuštěnou skladbu (vykazující se však i melodickými linkami) nazvanou „Evil Twin“, která zde rozhodně namlsala. Výčet položek set-listu pokračoval tedy: „Got The Time“, „Mad House“, „Antisocial“, „Evil Twin“, „Fight ´Em Til You Can´t“, „Indians“, „In The End“ a „Among The Living“ (včetně parádního akustického intra odehraného znělým zvukem Ianovi kytary). ANTHRAX tedy vidím v krátkém pětiletém intervalu už po několikáté (tuším že počtvrté) a znovu odehráli naprosto mimořádné vystoupení.

 

Předem je třeba říci, že SLAYER osobně považuji za jednu z hodně mála metalových kapel, které mne koncertně nikdy neomrzí a jsem připraven jejich akce navštěvovat i nadále. Z velkých kapel hrajících v halách mám už jen několik oblíbenců, u kterých jsem připraven je i nadále podporovat, neříkám však, že úplně vždy a za všech okolností, ale jsem seznámen s tím, že to tam stále mají a prostě umí přijít s něčím víc než všichni ostatní (jde o kapely IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, BLACK SABBATH, METALLICA, SLAYER a KORN). I v Mnichově tedy vše proběhlo v naprostém pořádku, takže pokud po jejich dva roky starém vystoupení na Brutal Assaultu řada lidí kapelu odepisovala, zde nebylo po nějaké únavě nebo zvukové odfláknutosti ani vidu ani slechu, právě naopak – zvuk byl doslova masakrující a všichni čtyři muzikanti se vydali z nejlepšího.


 

Koncert proběhl pod obrovským, z mečů utvořeným, pentagramovým logem SLAYER a několika dalšími rekvizitami: více méně náboženské obrázky příslušící k image aktuálního alba „Repentless“ nebo také čtyři pod stropem zavěšené kříže – schopné se nad diváky nakláněn a nebo otáčet. Nasazení kapely i zvuková stránka koncertu byly po celé ty dvě hodiny na výborné úrovni, všechno bylo vyváženo a třeba i každičké kytarové sólo, ať se o něj v rychlém sledu střídali Gary Holt s Kerry Kingem, nebo jej hrál jen jeden z nich, bylo skvěle slyšet. Paul Bostaph potvrdil pověst bubenické mašiny a jeho pozice prvního možného náhradníka za Davea Lombarda je zde po právu zasloužená.

 

 

Začalo se dle očekávání aktuálním intrem, po kterém následovala titulní skladba z albové novinky „Repentless“. Snad největší hitovka SLAYER od časů vynikajícího alba „Seasons In The Abyss“, jenž před pětadvaceti lety upoutalo nápaditostí a zajistilo kapele věčnou slávu. Záhy k mojí spokojenosti zavelela k útoku „Postmortem“, jedna z nejdémoničtějších skladeb kapely a chlouba legendární desky „Reign In Blood“. Poté se koncert na dlouho přesunul do poměrně novodobé etapy a já (snad s výjimkou jedné položky, vynikající „War Ensemble“) zkrátka stále čekal, kdy už ten maratón jednolitosti skončí a znovu na řadu přijdou osvědčené věci historie, takže pocity jisté roztrpčenosti při nějakých sedmi až devíti skladbách („Disciple“, „When The Stillness Comes“, „Implode“ a dalších, jejichž jména jsem snad ani nedovedl určit) se stále dál a dál prodlužovaly, až byly po hodince rázně přerušeny songem „Mandatory Suicide“, hypnotickým hymnem z časů „South Of Heaven“. Zhruba někdy od poloviny koncertu se však všechno zlomilo směrem do skvělosti a už se hrály pouze klasiky. Když Kerry King rozpumpuje do optimální frekvence svůj bůvolí zátylek, mají skladby SLAYER potenciál přerážet ocelové sloupy, nad kterými byla právě v Zenithu kdysi umístěna tovární jeřábová dráha.


 

Nepřetržitou řadu hymen zahájila „Chemical Warfare“, aby byla následována „Die By The Sword“ a „Black Magic“, dvěma památnými šlágry z časů „Show No Mercy“a to už koncert upaloval ve skvělé náladě a každému zasloužilému pamětníkovi nezbývalo nic jiného než radostně máchat z půlky vypitým kelímkáčem (4Eura za půllitr). Když přišla na řadu „Hell Awaits“, už jsem, nedbajíc na distingovanost:-), v moři Bavoráků mával hlavou i já. Nutno říci, že i když SLAYER v první polovině svého setu hráli hodně věcí z posledních alb, posléze nic ze starých neošidili, spíše byl o to koncert delší. Tom Araya má neskutečné charisma, takže ačkoliv toho mezi skladbami příliš nenamluví, když se tak děje, vřava vždy jakoby mávnutím kouzelného proutku utichne. Brzy tedy došlo na mrazivě jedovatou „Dead Skin Mask“, po které už koncert vydatně a v tempu gradoval. Prostřednictvím titulní věci z alba „Seasons In The Abyss“ byla zahájena závěrečná fáze, která se stala doslova bezchybnou ukázkou koncertní gradace, následována kusy jako „South Of Heaven“, „Raining Blood“ a „Angel Of Death“ v těchto chvílích koncert dosahoval infernální temperatůry. Všechno tohle bylo zahráno na jeden zátah, kapelou, která i v relativně novém složení působí velmi vyváženě a celistvě, zkrátka palba za palbou, dvě hodiny v kuse, a pak už jen hlomoz nástrojů, kytar a bicích, a řezničina končí, je ticho, světla se rozsvěcují. SLAYER odehráli dvě hodiny na jeden zátah a na konci nepřipustili přídavek, jakoby řekli „tady to celý máte, tohle jsme my v nejlepší formě, nažerte se“,  berte nebo nechte být“… nebylo třeba slov!

 

 

 

 


12.11.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kropis13.11.2015 18:26

Absolutně nejlepší věta letošního roku na crazydiamond: "V roce 2015 jsme na tom vlastně už tak špatně, že nás vynechávají na aktuálním turné i SLAYER."

 

Stray
12.11.2015 23:09

Disciple, Cast, Implode hráli určitě, Psycho-red ...si nejsem zas až tak jistej, přiznávám, ale píšu to hlavně z toho důvodu, že ten seriál alb SLAYER vlastně ani nemůžu napsat komplet, i kdybych hrozně chtěl, nehledě na to, že se mi alba po roce 2000 psát ani nechce (snad přijmete náhradu v několikadílném seriálku - pravděpodobně vánočním, věnovaném klenotům, opomíjeným!!!, německé thrash scény DEATHROW, ASSASSIN, LIVING DEATH a S.D.I.), já jsem totiž na tomhle mnichovském koncertě zjistil, že si totiž ty skladby, co jsou na novějších albech (kromě sloganu GOD HATES US ALL a ještě několika dalších jako právě Cast...) vlastně ani nepamatuju, nerozeznám je, což je v příkrém rozporu s věcmi od SLAYER, které poslouchám 25let, prvních pět-šest alb znám tisícinásobně víc, protože kdyby mě o půlnoci vzbudili, do několika sekund rozeznám Expendable Youth od Skeleton Of Society, Praise Of Death od Kill Again nebo Criminally Insane od Altar Of Sacrifice, ale co se děje třeba na albu Christ Illusion, prostě už dávno vůbec nevím, netuším, nepamatuji se, protože to album z roku 2006 jsem v životě slyšel tak čtyřikrát a to mám origo, kdežto Hell Awaits jsem slyšel dvěstěpadesátkrát. Pro mě je novodobá tvorba SLAYER hroznej kámen úrazu. :-)Seriál alb SLAYER napíšu po Diabolus In Musica, po tu desku jsem velmi pevný, pak už s příliš novým nepřišli. A hele, co si vůbec dovoluješ kiritizovat, ty víš co se hrálo v Mnichově? Tak ukaž...!:-) Já tomu reportu dal dnešní odpoledne od 13-17hod. a ty to takhle shodíš ze stolu... pokud se ti to tady nelíbí, choď do pYče, choď někam na MP. :-) o půlhodiny později vepsané P.S: Dodatečně přepsáno, When The Stillness Comes to byla, ne Cast The First Stone. Byla to ta předběžně vypuštěná věc z června, ježíš, to jsou hrozný mrdky ty nový (nové je, v jejich případě, i patnáct let staré) věci od SLAYER, všechno na jedno brdo.

 

Demonick12.11.2015 21:29

Vďaka za zaujímavý report. Chcel som isť do VIEDNE ale nevyšlo :( Inač:...takže pocity jisté roztrpčenosti při nějakých sedmi až devíti skladbách („Disciple“, „Cast The First Stone“, „Implode“, „Jihad“ nebo „Psychopathy Red“) - Cast, Jihad a Psychopathy chlapci vôbec ani nehrali :)