Last Hardrock Outsider

SLAUGHTER - Navzdory nástrahám života, vrcholům i pádům (profil)

Když se na samém počátku roku 1989 rozhodli dva členové VINNIE VINCENT INVASION (jmenovitě zpěvák Mark Slaughter a baskytarista Dana Strum) založit svůj vlastní band, vydavatelství Chrysalis je okamžitě podpořilo. Britská nahrávací firma, zaštiťující od poloviny osmdesátých let ze své newyorské kanceláře realizaci (kromě jiného) také obou nahrávek kapely někdejšího cílevědomého kytaristy od KISS Vinnieho Vincenta, velmi věřila v úspěšnost zcela nového a neoposlouchaného pop-metalového projektu, jehož nahrávky by si dokonce ambiciózní a disciplinovaní hudebníci produkovali sami. A tak v nevadské poušti, na okraji města symbolizujícího Ameriku jako žádné jiné (Las Vegas), vznikli SLAUGHTER, kapela s nejvyššími ambicemi pro průlom do mainstreamově-rockových charts. U problematického Vincenta získala dvojice patřičné ostruhy a když projekt po druhé řadovce, paradoxně nazvaném komerčním propadáku „All Systems Go“, nevykazoval na sklonku roku 1988 skoro žádné naděje na pokračování, bylo rozhodnuto.


 

Jakkoliv byl Mark Slaughter se svým sympaticky slušňáckým vízorem a nekonfliktní povahou chápán jako tvář souboru, tím pravým tahounem se stal právě baskytarista Dana Strum, který nejenže působil coby mluvčí kapely, ale výrazně zasahoval do skladatelského procesu a spolu s Markem vlastně později produkoval všechna alba SLAUGHTER. Na jaře 1989 se tedy k oběma nadupancům připojuje kytarista Tim Kelly a rovněž i bubeník Blas Elias. Sestava stvrzující po celou následující dekádu (a nebýt Kellyho osudové autonehody v roce 1998, tak asi navždy) týmového ducha a neuvěřitelnou semknutost, byla tak kompletní. O Strumově sebevědomí tehdy svědčily časté výroky, kdy hudebník označil svou skvadru jako nejvíce anti-drogový band na scéně, čímž andělští SLAUGHTER proti sobě popudili celou řadu lidí z branže, avšak na druhou stranu zabodovali zejména u dívek a žen, pro které byla kapela s čistým profilem, navíc hrající sladkobolné hardrockové songy lehce šmrncnuté blues, tou pravou pastvou.


 

Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, neboť vydavatelská stáj kapelu velmi podporovala a propagovala nejen doma ve Státech, ale i po Evropě. Debutová deska „Stick It To Ya“ z roku 1990, vezoucí se na vlně bombastických produkcí v americkém metalu konce osmdesátých let, vlastně značila největší úspěch SLAUGHTER za celou jejich kariéru (přes 5 milionů prodaných kusů). Já osobně debut nevnímám jako jejich nejlepší desku, naopak mě přijde jako dílo, kde je několik hymen obloženo poměrně banálními songy. Vše je produkčně uhlazené, do detailu zvukově šlechtěné a vlastně v rámci podobného typu hudby nepřekvapivé. Jde vlastně o klasický vzorek amerického stadiónového metalu dané doby, jaký ten rok reprezentovaly i další úspěšné kapely typu WARRANT, WINGER nebo FIREHOUSE. Všechny tři singly z alba zabodovaly, ať už mám na mysli baladu „Fly To the Angels“, pozitivně romantickou skladbu „Spend My Life“ nebo chorál „Up All Night“, každá se umístila do čtyřicátého místa v americké charts. Deska se nakonec stala dvojnásobně platinovou, neboť právě stěžejní kusy trefovaly střed terče a šly na ruku všem sledovačům dobových trendů v Hard N´Heavy. Jenže u SLAUGHTER vše nebylo jen o módě, takže je třeba potvrdit, že kapela byla vždy na skvělé muzikantské úrovni a špičkově sehraná a v hard rocku zorientovaná. Kluci se ostatně hned od počátku nevyhýbali koncertování nejen v USA, ale i častým výjezdům do Velké Británie a na Starý kontinent, kde se svým debutem rovněž slavili ohromný úspěch, což u podobného typu kapel nebylo nic obvyklého.


 

Druhá deska „The Wild Life“ z jara roku 1992 měla tudíž v období největšího vzedmutí grunge sakra těžký úkol a logicky nezaznamenala podobný úspěch jako debut, ačkoliv se o ní jako o propadáku ani omylem nedá mluvit. Osobně mám dvojku vlastně radši než debut, neboť kapela slyšitelně zrála a materiál vykazoval větší hloubku a výživnost, ať už skladatelskou, hráčskou nebo produkční. Od úvodní hymny „Reach For The Sky“ je zjevné, že se zde trochu přitvrdilo, a rockové songy získávaly na rozmáchlosti a začaly se klonit trochu blíže k předobrazům z let sedmdesátých a živelnosti bájných LED ZEPPELIN. Zejména Markův vysoko položený ječák mohl v mnohým afektovanějších polohách připomenout projev Roberta Planta. Na druhé straně byla stále nabušenější instrumentace, kde se vedle bravurní rytmiky Dana Strum/ Blas Elias vyjímala také tklivá kytara Tima Kellyho, nic z toho však nepřerůstalo pohodlnou poslouchatelnost a přímočarý ráz rockových skladeb. Titulní song „The Wild Life“ se stal ústřední hymnou a byl obklopen takovými chytlavými písněmi, jako je právě zeppelíny inspirovaná balada „Days Gone By“ s vícehlasými chóry a výrazným piánem, dvě AOR hitůvky „Real Love“ (v klipu vystupuje představitelka Brendy Walshové z Beverly Hills 90210 herečka Shannen Doherty) a „Streets Of Broken Hearts“, které vlastnily přímočarou melodiku a úhlednost, nebo tvrdšími a vypjatějšími čísly - např. kodrcavé boogie naplněné rtutí „Out For Love“ s pronikavým zpěvem Slaughtera. Upoutala i řízným metalovým riffem poháněná „Hold On“. Zde rovněž začal být kapele vlastní bluesový nádech a táhlý ráz některých songů (viz. třeba poloakustická „Times They Change“). 



Když byl Tim Kelly v roce 1993 obviněn (následkem jedné asi čtyři roky staré události) z držení zakázaných látek a popotahován po soudech, měli protidrogově zaměření a čistí SLAUGHTER rázem máslo na hlavě. Strumova někdejší prohlášení tak působila ve světle nových a mediálně hojně propíraných události docela úsměvně. Celá záležitost se však záhy vysvětlila a hudebník vyfasoval pouze finanční napomenutí. A když v určitém období přicházejí komplikace, pak je to obvykle na více frontách. Právě tou dobou došlo rovněž k vyhazovu SLAUGHTER z řad jejich vydavatelské stáje. Chrysalis byli totiž krátce před tím pohlceni kolosem EMI a ten se zbavoval neperspektivních skupin a umělců. Doba se překotným způsobem měnila a melodický hard rock zrovna nešel do krámu aktuálním trendsetterům.


 

V roce 1995 se tedy kapela upsala stáji CMC International (v Evropě SPV/Steamhammer), kam se kromě SLAUGHTER začaly přesouvat i další známé vlasovité bandy v časech recese zaoceánského rocku. Albová trojka nazvaná „Fear No Evil“ měla tak určitě mnohem slabší mediální podporu a z toho se samozřejmě také odvíjela její prodejnost. Nicméně je třeba dodat, že deska patří k vrcholům diskografie kapely a nabízí naprosto ucelené a precizně vyšlechtěné rockové skladby, svým zvukovým pojetím plně kompatibilní s postupujícími devadesátými roky, tedy hutnější, dynamičtější, byť samozřejmě stále klasicky rockové. I po textové stránce už to nebylo jen o lásce, vztazích, rozlučkách a opětovných shledáních, ale materiál byl poněkud jedovatějšího a skutečnějšího ražení – např. válečné téma v metalové vypalovačce „Hard Times“. Ústřední singl „Searchin´“, pojednávající o hledání svého místa navzdory životním přešlapům a svodům, platil za naprosto libovou rockovou vypalovačku s motorkářským feelingem a silným ústředním riffem. Pro song bylo rovněž typické, že jej Mark zpívá v poněkud nižší hlasové poloze, která mu hodně sedne. Zkrátka bylo poznat, že SLAUGHTER se znovu vyvíjí a vlastně docela správným směrem. Všechny skladby zněly o něco zemitěji a byly strožejší než ty z časů úsvitu devadesátých let – a to jak temnější kusy typu úvodní „Live Like There´s No Tomorrow“, vyřvávačka po vzoru THE CULT - „Get Use To It“ nebo kusy, kde byl prokázán apetit po zvýrazněných bluesových kořenech a zeppelinovské atmosféře – „Breakdown ´N Cry“ nebo „Yesterday´s Gone“. Albu rovněž prospěla rozumná padesátiminutová délka a absence vycpávek, škoda jen toho, že materiál vyšel v časech, které podobné hudbě nepřály.


 

O dva roky později se dostává na pulty již čtvrtá řadovka „Revolution“, kde SLAUGHTER pro změnu nezakrývají své velké inspirace v hudbě šedesátých a sedmdesátých let, zejména pak u THE BEATLES a u glam-rockové horečky z Londýna (hned úvodní song „American Pie“ připomene kupříkladu T-REX). Deska má procítěnější charakter a táhne se skrze ni lehký opar starodávné psychedelie. Skladby rovněž působí tak nějak hladčeji a plně souzní se snovou atmosférou díla, které působí asi nejméně divoce z celé diskografie SLAUGHTER. Zvuk je přizpůsoben právě probíhající době, která si vlastně na podobném retro experimentování zakládala. O „Revolution“ lze napsat, že představuje pestrou sbírku, ale také určitý protipól k předchozí, kompaktní a řízné rock´n´rollové fošně „Fear No Evil“. Deska má své vrcholy ve skladbách jako je rozepjatá halucinogenní suita „Heaven it Cries“ (patrné inspirace u „Kashmir“ od LED ZEPPELIN, nejen díky kaskádově pojatým riffům a smyčcům, ale i díky těžkotonážnímu suchému úderu Blase Eliase) nebo o něco méně mohutné věci jako noční jízda „Heat Of the Moment“, láskyplná hitovka „You´re My Everything“ nebo věc vystavěná po vzoru pozdních THE BEATLES „Hard To Say Goodbye“. Kapela se sama tedy znovu dokázala (bez producenta) vybičovat k naprosto skvělému výkonu a předložila už čtvrtou velmi dobrou sbírku za osm let své existence, navíc schopnou odolávat neúprosnému zubu času se ctí a to ještě v současnosti.


 

V roce 1998 však nastává doba temna i pro takové držáky a bojovníky jako byli SLAUGHTER, protože následkem autonehody uprostřed arizonské pustiny umírá kytarista Tim Kelly. Otřesený zbytek kapely to však po chvílích deziluze nevzdává a nejprve vypouští koncertní album, které tvoří záznamy z živého vystoupení, na kterém je k slyšení právě Timova kytara – „Eternal Live“. Jde o koncert natočený v průběhu posledního turné. Záznam byl pořízen v Mexiku v roce 1997. Náhradou za Tima se nejprve na předem domluvené koncerty stává sólový kytarista od Vince Neila Dave Marshall, aby se v kapele nakonec uchytil až Jeff Blando, který byl do té doby znám zejména z řad rockerů SAIGON KICK. Poslední pátá řadovka „Back To Reality“ je tedy jediná věc od SLAUGHTER, na které je k slyšení právě Blandova kytara, neboť se po roce 1999 SLAUGHTER zcela vzdali nahrávání studiových alb, byť občasně koncertovali a nikdy vlastně neohlásili rozchod. Co se týče alba „Back To Reality“, jde bezesporu o nejslabší nahrávku diskografie (i když asi ne slabou). Materiálu chybí jakési pojítko a stěžejní silné momenty a vše působí stylem rychlého spíchnutí nebo vysypaných šuplíků. Kapela od té doby studiově mlčí. Nicméně Mark Slaughter se dnes hudbou docela obstojně živí, když mimo jiné pracuje na zakázkách několika amerických televizních stanic. Na svém kontě má dvě sólová alba, z nichž to druhé „Halfway There“ vypustil před rokem prostřednictvím Universal Music, což byla po osmnácti letech první nahrávka kohokoliv ze SLAUGHTER vydaná za přispění velké firmy.


27.12.2018Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
27.12.2018 21:57

Z Wild Life budu muset sfouknout prach a poslechnout si to po letech znovu, skvělá kapela.