SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Jiná

90%

Po šesti letech vydali tuzemští SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY novou desku. Tato informace by v zásadě měla postačit bez nutnosti psát jakýkoliv další komentář – letití fanoušci jistě bez rozmýšlení sáhnou po další porci kvalitní muziky a ti, kteří si kapelu doposud neoblíbili, svůj názor zřejmě taktéž měnit nebudou. Nebo že by tentokrát bylo něco jinak? Ledacos může napovědět už název jejich aktuálního o opusu: „Jiná“. A skutečně, jiná je zásadní věc, album je zcela akustické, přesněji řečeno, nahrané s akustickými kytarami, zbytek nástrojového obsazení totiž zůstal v zásadě na svém, tedy basa, bicí, housle, cello, hostující hudebníky nepočítaje. 

Pojďme si tedy rozebrat, jestli „Jiná“ s výše popsanými tábory posluchačů přece jenom trochu nezamíchá. Ne každý je totiž příznivcem „unplugged“ alb. Ta totiž nezřídka bývají jenom líbivou pastí na peněženky posluchačů, ne každý, zvlášť metalista, pak snese absenci „tvrdosti“ či chcete-li „nářezu“. Často však akustická alba zrcadlí umělecké ambice hudebníků, snahu ukázat něco víc než obvykle, nastínit svoji tvorbu z jiného úhlu. Komerční kalkul lze u SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY jednoznačně vyloučit, zbývá tedy zhodnotit, kterak písně kapely v „odstrojené“ podobě obstály z uměleckého hlediska. Pro poslech jsem zvolil vinylovou variantu, kterou kapela zpracovala v netradiční podobě dvanácti a přiloženého sedmipalce (pro mladší ročníky: ta největší a ta nejmenší deska:-)). Elegantní, nepřeplácané grafice v decentních barvách velký formát sluší, ze seznamu písní je pak zřejmé, že až na jednu položku jde o mix na jedné straně nejznámějších, na druhé straně neprávem opomíjených písní z druhé fáze tvorby kapely, počínaje deskou „Relic Dances“ z roku 2004.

Začíná se „Samodivou“, závěrečnou skladbou z „Návazu“ (2011). Decentně nastupuje akustická kytara, jejíž tóny se v ozvěnách rozlétají téměř nekončícím prostorem, přidává se charizmatický hlas Pavla Hrnčíře, následně zpěv Hanky Hajdové. A já poprvé dostávám husinu. Bodejť by ne, skladba s motivy odkazujícími k MY DYING BRIDE patří na „Návazu“ k mým nejoblíbenějším. Postupně se přidává i zbytek kapely s nádherně nazvučenými bicími včetně činelů. Všechno krásně rozeznatelné a čitelné, lze si tudíž vychutnávat každý jednotlivý úder, každý jednotlivý tón. A já si říkám, tohle určitě netočili doma v obýváku v pauze mezi domácími úkoly dětí. Cože, mix a produkce Boris Carloff, mastering Mirek Chyška? Po Tomáši Kočkovi, Yossim Sassim a Rolandu Grapowovi, kteří se produkčně podíleli na předchozích počinech kapely, další kvalitní borci. Sajlenti věci prostě nebastlí doma na koleni, a to je jenom dobře!

Pokračuje se melancholickou „Pod Babíma horama“, jedinou novou skladbou, s tradičním textem neznámého autora, jejíž charakter lidovky vkusně dotváří akordeon hostujícího Aliaksandra Yasinskiho. Je vidět, že letitá spolupráce s „folkloristou“ Tomášem Kočkem zanechala na kapele nesmazatelné stopy (což platí i naopak, přitvrzení Kočka třeba na mém oblíbeném „Velesu“, také není náhoda). V následující „Přísahám“ si, kdo ví proč, asi to bude tím klavírním motivem, vzpomenu na akustický živák PAIN OF SALVATION „12:5“, rovněž pohladí basové sólo v dialogu s houslemi. Stranu „A“ uzavírá další jistota z „Návazu“ „Skryj hlavu do dlaní“ a já už se těším, co přinese strana „B“, která pro změnu obsahuje skladby z desky „Smutnice“ (2018).

Hned při úvodní, i v „původním znění“ decentní skladbě „Sudice“, se u mě opět dostavuje husina. Křehkost písně v nových aranžích s klavírem a postupně přidávajícími se smyčci a dalšími nástroji vyniká o to více; chytlavá záležitost. Zbytek strany pak tvoří „Tichý zpěv“ s efektní minimalistickou pasáží kotlů a zpěvu, „Ten, který ukoval slunce“ s nečekanou aranží v podobě vytleskávání a „Ptakoprav“. Každou ze stran sedmipalce pak tvoří vždy jediná skladba. Straně „C“ vládne „Malověrná“ opět z alba „Smutnice“, kterou nekompromisně táhne k cíli pulsující baskytara Stanislava Pavlíka. Že marně hledáte zmínku o asi největším hitu sajlentů „I Would Dance“? Nebojte, dojde na něj na straně „D“. Tato položka obsahuje zdaleka nejodvážnější aranže z celé kolekce. Skladba byla kompletně rozebrána na prvočinitele a zpětně složena za pomoci vzájemně komunikujících mužských a ženských vícehlasů, které se spolu s dalším nástroji a zpěvem Hanky prolínají celou písní. Síla, nádhera. Úplně vidím, jak ogaři stojí někde v kopcích na Valašsku a jejich volání se rozléhá na protější kopec, z něhož svým zpěvem kontrují děvuchy s žádostí o protančený večer (tedy, Valaši musí být moderní a vzdělaní, jinak by neporozuměli textu v angličtině:-)).

Jsem zvědav, jak se „Jiná“ bude poslouchat na jeden zátah z cédéčka, momentálně si totiž poslech jinak než z vinylu představit nedovedu. Zvykl jsem si totiž na dramaturgické pauzy při otáčení stran, čímž jednak lépe vynikají shora zmíněné úvodní skladby stran „A“ a „B“, jednak jsou od celku odděleny přece jen odlišněji zaranžované skladby na stranách „C“ a zejména „D“, které jsou tak kvalitní, že si nezaslouží, aby se na vymezené ploše přetlačovaly s nějakou další položkou.:-) S každým poslechem se vynořují další a další aranžerské finesy a chytlavé nápady. Ostatně, aranže – za ně je odpovědná mladá a talentovaná Michaela Niké Vopálecká, která odvedla fantastickou práci. Za ta léta na scéně má kapelník Radek Hajda dostatek zkušeností na to, aby byl s kapelou schopen vše přijatelně zaranžovat sám. Obstojně vše nahrát by jistě taktéž zvládl podomácku. Přesto to nedělá, raději potlačuje svoje ego a nechává si poradit od zkušenějších či nezávislých třetích osob. Výsledku to zatím vždy prospělo, což platí zvláště pro „Jinou“. Sajlenti buďto vydávají kvalitu, nebo raději nic. A tak by to mělo být, byť se v dnešní době jedná spíše o vzácný úkaz.

Jaký je tedy rezultát? Album dává vyniknout stránkám kapely, které v plnokrevné elektrické verzi mohly posluchači uniknout – mám na mysli zejména propracované vokály, linky smyčců a skvělé texty, které daly Hance Hajdové spoustu práce a které se dají v klidu akustického alba vnímat se zavřeným očima, bez nutnosti nahlížení do textové přílohy. Fantazie tak může pracovat naplno. SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY mají na kontě další dílo, které po všech stránkách snese ta nejpřísnější měřítka, a já se už těším, až si písně z „Jiné“ poslechnu naživo v rámci blížícího se akustického miniturné.

12.04.2024	Diskuse (1)	Honza H.