Last Hardrock Outsider

SEVEN SPIRES - Emerald Seas

Při procházení výročních žebříčků jsem si znovu všiml jednoho fantasy názvu a coveru, které jsem hned zkraje loňského roku radši vytěsnil. Nasládlá power obálka v kombinaci s frontwoman na fotce mě v tehdejším rozpoložení odrazovala. Intenzivnější poslech obdobného alba by v danou chvíli připadal v úvahu snad jen v rámci plnění recenzních úkolů typu posledních NIGHTWISH. Poslech melodického (power) metalu víceméně z nutnosti? No, to jsem to dopracoval, nebo se snad jedná o projev aktuální chudokrevnosti příslušného žánru? Druhou možnost bych nepodceňoval. Nicméně zajímavé je, že se mi pak takové desky zpravidla dost líbí. Asi přicházejí ve správnou chvíli, popř. navazují na deathmetalový detox. Doufám, že k nim přibude i druhý řadový počin Amíků SEVEN SPIRES, jehož kouzlo jsem se rozhodl (k decentnímu zděšení Straye:-)) impulzivně a tak trochu zpětně odhalit.


Kromě některých top umístění mě navnadil hlavně výše zmíněný US prvek. Budu se tedy snažit odpovědět na otázku, jestli vůbec a jak se dnes v tvorbě mladých ortodoxně-metalových, zároveň však melodických kapel z druhé strany Atlantiku projevuje, resp. přežívá něco tak žánrově vyhraněného a čistého, jako je US power metal. Působí jeho síla třeba jako filtr nebo rozpouštědlo cukru, popř. jako posilující aditivum, katalyzátor nebo špenát Pepka námořníka? Úspěchu KAMELOT, kteří z progresivní US powermetalové větve vzešli, a sílící popularity UNLEASH THE ARCHERS, kteří ho v kombinaci s evropskými vlivy možná drobátko aktualizují, si musel všimnout každý, kdo se v melodickém (power) metalu alespoň trochu orientuje. Druzí jmenovaní nejsou špatní, zlepšují se a mají v sobě něco, co Evropanům chybí. Bylo tedy jen otázkou času, než se na scéně objeví někdo další, zas o jeden řád mladší a líbivější, kdo bude nakonfigurován podle podobných vstupních parametrů. Stalo se, přišli SEVEN SPIRES. Za zády, jak jsem zjistil dodatečně, jim nyní stojí italské vydavatelství Frontiers. O stájové klasice nelze hovořit. Pravděpodobnost, že se výše zmíněná nasládlost přelije z image do hudby, se ovšem díky firemním preferencím zvětšila. Vydavatel v tiskové zprávě preventivně kontruje zmínkou o rozšiřování svého portfolia do jiných sfér. Ale jo, buďme fér, čas od času se dotyční o zpestření své nabídky doopravdy snaží.



Ještě předtím, než vylíčím, jak jsem se svými předpoklady a očekáváními dopadl, přidám jeden stylový příběh. Kořeny mladé americké čtveřice vedou až k profláklé Berklee College of Music v Bostonu a skupince studentů, jejichž spolupráci předcházelo osudové setkání v jednom knihkupectví. Určitou roli zde mělo sehrát tričko NIGHTWISH. Uprostřed knih se střetly pohledy talentované zpěvačky Adrianne Cowan a kytaristy Jacka Costy, který právě v té době hledal spoluhráče, se kterými by mohl realizovat svou vizi symfonického metalu. Signál vyslaný tričkem na těle Adrianne vyvolal jiskru, ta přeskočila, slovo dalo slovo a bylo vymalováno. Hudební souznění, definované metalem, romantikou a popovou melodií, zplodilo v roce 2013 zárodek kapely, jemuž pomohl dozrát příchod baskytaristy Petera de Reyny a bubeníka Chrise Dovase. Debut si SEVEN SPIRES odbyli v roce 2017 na koncepčním albu „Solveig“. Co se týče samotného konceptu, novinka „Emerald Seas“ má formu prequelu. Po hudební stránce k podstatné změně nedošlo. Do děje se mi zabíhat nechce. Čekejte silného hrdinu s příběhem, zápas a lásku. Prostě ostrou až gotizující, nikoli však trapnou romantiku, inspirovanou vším možným včetně tónů z tvorby pozdně-romantického skladatele Edwarda Elgara. To vše utváří ideální podklad pro razantní melodický atak a muzikálově-divadelní prezentaci emocí, které posluchače dojmou, ale neznepokojí víc než četba hrdinské fantasy. Moře zábavného prožitku s příběhem opentleným nekomplikovanými emocemi, minimum rozdrásaného umělcova ega. Nic jiného v plánu není.


Po připomenutí nezpochybnitelného dějinného významu NIGHTWISH:-) se tedy konečně vydejme na cestu předcházející vzniku démona z podsvětí, který řádil na debutu. Po mystickém intru, plném atmosféry tužeb a dálek, přichází sympatická hudba à la KAMELOT, organicky doplněná pasážemi ve stylu tanga(!). Po dělné hrubosti US power metalu ani stopy, přesto bych „Ghost of a Dream“ neváhal označit za ideální otvírák. „Študie“ na Berklee jsou znát. Pěkné melodie a výborné aranžmá na ploše necelých čtyřech minut. Klávesami se nešetří, kytara však nekompromisně diktuje, modernějších záseků se přitom nebojí; technicky náročné sólo přijde v pravou chvíli. Rytmika nemá chybu, hraje a hraje si. Zvuk působí přehledně a docela přirozeně, bicí zní dokonce lehce syrově. Formální stránku vokálů nemá smysl blíže řešit. Adrienne je fakt dobrá, ostatně jinak by nebyla přizvána do projektu velezkušeného power melodika Saschi Paetha SASCHA PAETHS MASTERS OF CEREMONY. Nebojí se ani řevu a věřte tomu, že symfonickou blackovou desku ve stylu DIMMU BORGIR, které má dotyčná hodně ráda, bych v takovém podání snesl celou. Sakra, už drahnou dobu ženy metalistům dokazují, že na to vážně mají. Svým uměním a nasazením bohužel zároveň odhalují personální obtíže, které tvrdší scénu trápí právě na postech heavy a powermetalových frontmanů. Za této situace házím testosteron přes palubu. Trend zdatných a věci oddaných zpěvaček mi tudíž absolutně nevadí. Co zpěvaček, komplexních metalových umělkyň, mezi které Adrianne rozhodně patří, o čemž svědčí jak solidní úroveň kláves, tak její autorský podíl. Vyspělými hudebníky jsou pochopitelně i další zúčastnění, přestože mají teprve vše před sebou. Písňová kvalita a její provedení tomu odpovídají.



Na očekávané power/speedové vlně se neveze ani třetí skladba „No Words Exchanged“. Spíše než odkaz na powermetalové dědictví slyším KILLSWITCH ENGAGE a spol. se symfonickou koláží. Zrychlení přijde až s úvodními tóny vrstevnaté a dobře vygradované „Every Crest“. Zmínka o symfonickém kolosu z Norska nebyla náhodná. SEVEN SPIRES do „sympho“ ranku evidentně patří. Nevzešli sice z black metalu, ale nebojí se přitlačit na pilu, a nejen v takové „Drowner of Worlds“ či „Fearless“ s ním, na bázi vytýčené DIMMU BORGIR, COVENANT, CRADLE OF FILTH, dost koketují. Jednoduše řečeno, SEVEN SPIRES mohou zazářit jako předskokani RHAPSODY OF FIRE, resp. NIGHTWISH apod., ale stejně tak dobře i DIMMU BORGIR, popř. INSOMNIUM, což se v případě druhých jmenovaných mělo loni také stát. Nejen dílka z okruhu kapel soustředěných kolem členů propíraného kvarteta tedy nasvědčují tomu, že američtí metalisté v současnosti dokáží kreativně vstřebat a rozvíjet i něco tak evropského – až eurovizního – jako je symfonický power metal nebo skandinávský melodický black.


Absence US power metalu nakonec neželím. Byl jsem naivní. Převažují spíše moderní prvky. Čert to vem! Stejně si myslím, že se tam někde v hlubině Smaragdového moře, o němž vypráví nová deska SEVEN SPIRES, jeho duch projevuje. Jak? V autentickém přístupu, v absenci pochybností o správné cestě, v tvrdosti a nasazení, které muzikálově laděné tvorbě dodávají žádoucí drajv a nářezové hity typu „Succumb“. Ta se pak se tudíž stává víc než snesitelnou i pro posluchače, kteří podobné hudbě neholdují. Třeba pro mě. Mnohem důležitější ovšem je, že má potenciál oslovit mladší ročníky, neboť jim v lákavém balení nabízí hráčskou zručnost, pozitivní energii, pěkné melodie a kopec chytrých nápadů, zkrátka plnohodnotný muzikální zážitek, protentokrát zprostředkovaný nezakomplexovaným metalem hraným od srdce. Já se po pár posleších stahuji. Nechce někdo využít depresivně-romantický námět o donkichotském hledání něčeho starého v novém věku? O jednom bych věděl.:-)


21.01.2021Diskuse (2)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Stray
31.01.2021 07:34

Nevíš proč se Stray straní kvalitního symfonického power metalu? Nic proti, ale mě ta otázka přijde srandovní i s převodem na kterýkoliv jiný subžánr metalu. Odpověď je jednoduchá: Protože se mě vůbec nelíbí. Nebaví mě poslouchat. Dusím se z té bojovně-historické fantasy stylizace a z používání velmi podobných schémat. Zkrátka a dobře, prostě tenhle druh hudby fakt dost nemám rád. NIGHTWISH jsem až do Once vůbec neposlouchal a vyhýbal se jim obrovským obloukem, zmíněnou desku jsem tak nějak přijal, ale zas nic srdečního, prostě mě to přišlo jenom méně blbý než to před tím. První Symphony of The Enchanted Lands od RHAPSODY jsem si v roce 1998 koupil kazetu, tehdy se mě to docela líbilo, protože mě to připadalo jako mohutnější verze MANOWAR a HELLOWEEN dohromady a šlo o jeden z prvních počinů signalizující návrat tvrdé hudby k melodice, od té doby mě však nic podobného už nezaujalo, nebavilo a ani dnes už mě Enchanted Lands nebaví. EPICA mě stačila na Mástru a Metalfestu, nic jsem si na ní nenašel, snad krom konstatování, že maj hezkou zpěvačku. Pekárek mě na poslech SEVEN SPIRES docela navnadil, což se děje tak u jeho každé třetí recenze (třeba na Kaťata jsem po té titulní skladbě odvahu ještě nenalezl), stáhl si to s nadějemi, ale fakt v tom nic neslyším, představoval jsem si to tvrdší, méně konzervativní, méně uhlazený, nic mě to nedává.

 

dedek666@gmail.com
31.01.2021 01:49

Myslím, že bych hodnotil stejně 7/10. V rámci žánru dozajista kvalita. Nevím, proč se Stray straní kvalitního symf. power metalu (+voc.fem.) V první dekádě vládli bezesporu Nightwish. V té druhé už převzala otěže holandská Epica. A v součastnosti to vypadá, troufám si tvrdit, na vzestup symfonického death metalu. Ačkoliv se zdá tohle spojení absurdní, zřejmě si budeme muset zvyknout. Stejně tak jako na huby s maskama. Před xy lety, kdy s tímhle tím kolotočem začala (a tím taky skončila) Metallica, jsem nemohl tušit, že spojení symf. a metalové hudby bude víc a víc oblíbenější a časem se zapíše vdo učebnic a stane se naprosto běžnou fúzí. Viz. např. letošní geniální opus GENUS ORDINIS DEI.