SEPULTURA, JINJER, OBITUARY - Praha, O2 Universum, 24.listopadu 2024
Tenhle report by měl asi psát Stray, Pekárek nebo někdo
jiný. Zkrátka ten, kdo je opravdovým fanouškem SEPULTURY a dokázal by zhodnotit
její kariéru a co tihle brazilští zálesáci metalovému žánru přinesli. To by se
při příležitosti oslav 40.výročí kapely slušelo. Zvlášť když se jedná zároveň
o její „sepulturu“, tedy hrob, protože Brazilci jsou teď zároveň i na svém
posledním turné. Opona se prý brzy zavře, což neznamená jen konec skupiny, ale přímo
thrash/groove metalové instituce. Někteří fandové asi namítnou, že už to po
odchodů bratrů Cavalerových není ta opravdová SEPULTURA (nekonečná debata), ale
to, co jsem i já slyšel z desek se zpěvákem Derrickem Greenem, stojí myslím
za to. Tihle čtyři kluci z Brazílie a USA tu stále mají své místo a je
škoda, že končí. O tom jsme se přesvědčili i na dvou (buď úplně nebo téměř) vyprodaných
koncertech v O2 Universu alias v sálu s kapacitou 4 500
návštěvníků. Andreas Kisser se však rozhodl po smrti své ženy a při přemítání o
smyslu život dát téhle kapele vale a je to třeba respektovat. Uvidíme, zda to
bude konec trvalý, nebo jestli se mu ještě někdy po hrobařském producírování
zasteskne. Tohle rozlučkové turné pro mě bylo záminkou jít se na SEPULTURU
po mnoha letech opět podívat. Kdyby to nebylo „naposled“, tak bych se do pražské
Libně na jeden z koncertů pravděpodobně nevydal.
Na SEPULTUŘE se mi vždycky líbily dobré thrashové riffy,
jistá přemýšlivost a rozmanitost v tempech a stavbě skladeb a takový ten
občasný specificky jiný brazilský feeling. Nikdy ale tahle kapela nebyla mým
úplným favoritem. Pamatuju se, jak jsem se jako malý chlapec a čerstvý fanoušek
metalu, kterého do něj dostaly věci jako „Painkiller“ od JUDAS PRIEST a metallicovské Černé album,
pokoušel zaposlouchat do tehdy docela často na MTV hrajícího songu „Territory“.
Nechápal jsem to. Bylo to na mě moc tvrdé, málo melodické a blbě uchopitelné. Až
s pozdějšími „Roots“ (1996), které tehdy byly všude, jsem to začal trochu
chápat a pomalu tomu přicházel na chuť. Což vyústilo, že jsem v prosinci
tehdejšího roku bez lístku pronikl jakousi temnou podzemní chodbou do Velké
sportovní haly i na jejich koncert. Rozbil jsem si u toho v kanále nos a pak
seděl nahoře pod střechou haly pocákaný od krve a spokojeně poslouchal hodinu a
půl, jak do toho – tehdy stoprocentní – Brazilci mlátí jako o život. Pro mě
první a také poslední možnost, jak kapelu vidět v tom nejslavnějším
složení. Za čtrnáct dní oznámil Max odchod a začal ten opravdový „Chas A.D.“ a
vzájemné obviňování, kdo je větší kretén. Já nějak ztratil postupně zájem, což
je možná škoda, protože i s novým frontmanem Derrickem Greenem to
minimálně místy stálo za to a hrobaři produkovali i nadále venkoncem slušná a
zajímavá alba. Kruh se teď každopádně uzavřel a já se zas vydal na místo činu.
Brazilci si s sebou na evropský zájezd navíc vzali zajímavou
podpůrnou sestavu, zejména potěšilo zařazení floridských OBITUARY, kteří se
předvedli ve výborné formě. Ještě před nimi nastoupila mně neznámá americká hardcore/metalová
banda JESUS PIECE, ze které jsem ale kvůli pozdnímu příchodu slyšel jen
posledních pár tónů. Po nich už na pódium vlétly zmíněné deathmetalové legendy.
„Redneck Stomp“, „Chopped in Half“, „Slowly We Rot“: hrály se hlavně klasiky z konce
osmdesátých a z devadesátých let okořeněné třemi kusy z nového a
dobrého alba „Dying of Everything“ (2023). Nezaměnitelné hýkání Johna Tardyho, spolehlivý
rytmický projev jeho bráchy-bicmistra Donalda Tardyho doplněný o funkční
baskytaru Terryho Butlera, podladěné kytary Trevora Perese a chaoticko-neoklacisitní
sóla Kennyho Andrewse. To jest jedna z personálně nejstabilnějších skupin deathmetalové
historie, kde jsou až dosud tři původní členové a další dva od roku 2010,
respektive 2012. Nad pódiem se skvělo jedno z nejlepších metalových log
vůbec, pod ním se vytvořil slušný moshpit a celá hala skandovala. Profesionální
a energeticky nabíjející výkon legendy.
Další vystupující JINJER bych ponechal pouze v kategorii „zajímavé“.
Jezdí k nám na festivaly nebo jako support větších hvězd neustále a viděl
jsem je už poněkolikáté. Zajímavá zpěvačka, zajímavé rytmy, ale asi jsem se
finálně přesvědčil, že to pro mě není. Zajímalo by mě mimochodem, jak by utáhli
vlastní headlinerskou tour a jestli to není tak trochu jen přifouknutá bublina.
Chybí mi tam i na opakovaný studiový i živý poslech nějaká silnější melodie
nebo opravdový hudební nápad. Je to takové na efekt a cítím z toho spíš
manýru, než nějaký zápal. V Libni se lidi rozhodně víc bavili u OBITUARY. Tady mi přišlo, že stejně jako já většina sálu jen čekala, až přijde hlavní star večera.
Stejně jako JUDAS PRIEST používají sepulturáci coby curtan-raiser song „War Pigs“ od BLACK SABBATH a je podle mě jen málo písní, které dokážou kotel před koncertem tak dobře naladit (vyrovná se tomu asi jen „Doctor Doctor“ od UFO pouštěná před IRON MAIDEN). Při pohledu na charakter pódia se mi však nevybavil metal, ale spíš diskotéka. Vzadu logo a velká obrazovka, ale vepředu poměrně velký taneční parket ohrazený cca metr vysokými podlouhlými ledkovými obrazovkami. Inu Brazílie, tak proč ne…
Disko se ale nehrálo. Čtveřice předvedla hodinu a tři čtvrtě výborného thrashe, na které by mohlo být pyšné celé Belo Horizonte. Šlo se hned do plných a start obstaraly tři věci z „Chaos A.D.“ – „Refuse/Resist“, „Territory“ a „Slave New World“. Vzhledem k pozdnímu nákupu lístků na mě zbyly už jen lupeny na sezení, což nebylo úplně ideální, ale jelikož jsem dostal rýmu a nebyl stoprocentně fit, tak jsem to svým způsobem i trochu ocenil. Ne tak týpek vedle mě, který se dostával už při prvních skladbách do jakéhosi metalového orgasmu, vydával ze sebe v pravidelné kadenci neurčité výkřiky připomínající méně inteligentního neandrtálce a neustále živelně vyskakoval ze své židle a máchal okolo sebe rukama. Pravá nespoutaná radost. 😊
Přestože rozlučkové turné hraje logicky na nostalgickou notu
a skladby z nejslavnějšího období převládají, jsem rád, že SEPULTURA i teď
zůstává aktuální a na nové písně se nezapomnělo. Z posledního (dost
zajímavého) alba „Quadra“ se hrály tři věci, vesměs dobré.
Ale… přestože zní z nahrávky dost dobře, naživo tyhle věci
s orchestrálním doprovodem neměly úplně tu správnou šťávu. Doma se to
dobře poslouchá, ale na koncertě tomu trochu chybí koule. Může se zdát logické,
že naopak nejvyšší teplotu v publiku dokázaly vybudit skladby ze dvou
nejslavnějších alb (tedy Chaos a Roots) a pak i věci z počátečního thrashově
více tradičního období jako „Dead Embryonic Cells“, „Troops of Doom“, „Inner
Self“ nebo „Escape to the Void“. Na thrashovém koncertě chcete prostě slyšet
kvalitní thrash, který vás donutí trsat a to tyhle věci obstarávají.
Hala bouřila, circle pit pod pódiem rotoval jako turbína
v jaderné elektrárně a já přemýšlel, jak je to vlastně celé možné. Jak to,
že banda, která teď dvakrát za sebou vyprodá O2 Universum, před patnácti lety
jezdila do klubů jako Rock Café a Modrá Vopice. Je to tím, že přijeli
naposledy, že metal teď přeci jen víc frčí, nebo že se u SEPULTURY kvalitativní
laťka zase o něco zvedla? Nebo kombinací všeho dohromady? Každopádně si tyhle
dva vyprodané pražské koncerty ve velké hale (z nichž z jednoho se
natáčelo DVD) Kisser a spol. zaslouží. Jak za tu dlouhověkost, tak za vytrvalost,
se kterou obráželi svět léta dokola i po těch malých klubech.
Nejdivočejší byl konec. Přídavky obstaraly dvě propojené legendární věci, které jistí finále už dlouhé roky. „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“ rozskotačily opravdu celou halu. Odcházel jsem hodně spokojený. A tady by už mohla být tečka… ale není… Přemýšlel jsem, jestli to sem chci psát, ale proč ne… Nikomu v tomhle dlouholetém sporu nestraním, nicméně Maxe jsem viděl dvakrát za poslední dva roky a chtě nechtě musím přiznat, že ten to dokáže rozparádit ještě víc. Na nedělním pražském zážitku to ale nic nemění.
29.11.2024 | Diskuse (5) | Gazďa |
obsolete | 05.12.2024 16:40 |
Max víc rozparádit? Nebyli ty poslední koncerty cca před 10 lety? Protože Max je na živo katastrofa,sípající tlustoch za ktereho to odřve publikum(jakékoli video na YT).Maxovi jsem fandil a starou Sepulturu do Chaos AD mám nejraději.Ale sorry,naživo je současná Sepultura s Derrickem uplně někde jinde(včetně posledních alb).. |
-k- | 29.11.2024 20:01 |
Já myslím, že to není o tom, kdo to dokáže rozparádit víc. Solidně to dokážou i takoví Visáči :-) Osobně mi tam Cavalerové nechyběli a už mnoho let naprosto nechybí (je možné že Max tam není už 26 let?). Dnešní SEPULTURA je už hodně dlouho jiná a já moc nechápu podprahové volání po nejslavnější sestavě. Co by se stalo? Jedno comebackové turné a co dál? Byla by to SEPULTURA nebo SOULFLY nebo CAVALERA CONSPIRACY nebo nově CAVALERA? Pokud chceme starou dobrou Sepulturu 1987 - 1996, nepotřebujeme Kissera a už vůbec ne Paula. To můžeme zajít na cokoli, kde je Max. Kisser je přemýšlivější, Max je prales. Nikdo není lepší nebo horší, jenom jiný. A stačí si vybrat. |
Pekárek | 29.11.2024 18:42 |
Jj, fajn report, jsem za něj a další opravdu vděčný. Jiné oči-uši mně nevadí.:-) |
Stray | 29.11.2024 13:53 |
Povedený report. Nejsem si jistej, zdali bych já byl vhodným autorem pro report novodobé SEPULTURY, jak v úvodu Gazďa naznačuje. Určitě je to stále slušný band, ale už ne vyjímečný. Jsem stále schopnej to uznale přijmout, ale dnes mi v souvislosti s nima chybí to fanouškovské vzrušení, tak jako v etapě Beneath The Remains. Že jsou Chaos AD a Roots jejich vrcholná alba, mne v životě ani nenapadlo.:-) |
Honza Š | 29.11.2024 08:33 |
Obituary mě úplně dostali, škoda, že neměli víc času. Hodně dělá nostalgie, ale i tak je to pořád špička, mají neskutečný groove. Na Sepulturu jsem šel jen proto, že je to poslední turné, a ačkoliv to nebylo špatný, tak mi to bez Cavalerů nic neříká. Ani mi tam nechybí ta jedna kytara, ale podle mě tomu chybí ten duch kapely, jaká to kdysi bývala. Někteří členové nahradit jdou, někteří moc ne. Je to jak kdyby přijela Metallica bez Hetfielda a Ulricha :) |