Last Hardrock Outsider

Sedmdesátky jako živná půda pro zrod hair metalu, aneb úvodní mozaika vzorů a inspirací

Když se v průběhu osmdesátých let ve Spojených státech konečně objevil heavy metal, šlo za Atlantikem (i díky nastupujícím hudebním televizním kanálům a celkové komercializaci tohoto hudebního odvětví) o masově úspěšnou vlnu. Prostřednictvím té se Američané snažili převzít otěže od Británie zasažené v letech 1979-82 kapelami z proslulé NWOBHM (IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, SAXON, DEF LEPPARD …) a postavit to celé na velkolepější stylizaci. Když melodický, přímočarý a častokrát ukřičený heavy metal začaly v USA ve velkém prezentovat kapely plné velmi prazvláštně oblečených načepýřených individuí, už se sice psal rok 1983, ale kořeny scény sahaly pochopitelně mnohem dál do historie. Až hodně dlouho po úpadku zájmu o tento druh hudby, tedy zhruba někdy v polovině devadesátých let, se o této vlně začalo mluvit jako o tzv. hair-metalu nebo také glam –metalu. V době aktivního fungování oněch desítek naparáděných vlasovitých kapel se spíše užívaly obecné výrazy jako hard rock, heavy metal a nebo také street rock, sleazy rock případně pop-metal, každá z těchto značek se použila podle toho, k jaké podskupině daná kapela svým zvukem příslušela, a že ty rozdíly byly opravdu propastné, netřeba vůbec připomínat. Z dnešního pohledu jsou neprávem muzikanti spojení právě s tímto hnutím považovaní dost často za kašpárky, kteří rozjitřují (hlavně díky své nápadné image) skryté emoce různých chytráků. Současný hudební fanoušek často vůbec neví, na čem je a tudíž si může pokládat v souvislosti s oním (z dnešního pohledu neuvěřitelným) špektáklem otázky, kde na svou image a styl tyto kapely vlastně přišly? Co je ovlivňovalo při výběru podobné stylizace? Nebo také z čeho jejich hudba vycházela a které stylové vlny a velké kapely jí předcházely? Na všechny tyto otázky se zde budu snažit odpovědět a nastínit jisté hudební proudy, byť to celé v jednom článku bude možná působit jako pel mel, kde se narychlo přebíhá z jednoho stylového kouta k jinému. Postihnout všechny možné vlivy v jednom textu byl poměrně záhul, cílem tedy bylo, napěchovat to alespoň do podoby, která se bude dobře číst a nebude zas až tak moc chaotická. Kapely, které dle mého měly určitý vliv na vznik a vývoj hair-metalu osmdesátých let, tedy vidím mezi těmito.


               SWEET


Při letmém pohledu by se mohlo zdát jako logické, že hlavní inspirací glam metalu osmdesátých let byla vlna britského glam-rocku a bubblegumu, která se prohnala v letech 1971-1973 Londýnem za jásotu mládeže bažící po nekonečných večírcích. Tehdy to bylo poprvé, kdy bláznivě ohození muzikanti opravdu působili, jakoby na Zemi přistáli z úplně jiné planety. Pečlivě sestřihané účesy měli vymodelované do zvláštních tvarů. Nechyběly pestrobarevné přiléhavé oděvy, boty na vysokých podpatcích a samozřejmě všudypřítomné flitry. Tohle všechno souviselo s jejich vizuální stránkou, pečlivě vymýšlenou stratégy snažícími se dané soubory prodat, odlišit od všeho z minulosti a nechat mládež zapomenout na starosti všedního dne. Hudebně šlo vždy o jednoduché pop/rockové popěvky, mající za úkol zaujmout na první dobrou, případně udělat atmosféru na nějaké vytuněné párty. Tento hudební bubblegum stál přímo v rozporu s ideály předcházející hippie generace konce šedesátých let ujíždějící na blues rocku, psychedelii a nekonečných surrealistických tripech. Je jasné, že po několika letech spjatosti s přírodou, nemožného politického agitování a pseudo-uměleckého žvatlání se právě britská středostavovská mládež na začátku sedmdesátých let chytla opačného trendu, který nabízel mnohem zábavnější platformu. V první polovině sedmdesátých let byl totiž hipísák v západní Evropě viděn optikou nastupující mládeže jako dávno přežitý strejda v manšestrových zvonáčích, vykazující se levičáckými názory, na které již neměl nikdo náladu. Generace narozených po polovině padesátých let se zkrátka chtěla bavit a tomu tehdejší glam-rockeři, ale i jejich vykutálení manažeři, přizpůsobili hudební doprovod, začaly se znovu skládat tříminutové hity.


                 SLADE


Z dnešního pohledu však můžu bezpečně říct, že ačkoliv britský glam-rock vyvrhl v krátkém časovém úseku celou řadu skvělých interpretů (případně formací) a některá alba, či singly, se staly buď vysoko ceněnou klasikou své doby, nebo dokonale zlidověly, nemyslím si, že by onen vliv na načepířený metal osmdesátých let byl až tak velký. Ať už zmíním SWEET se svými singlovými popěvky na jedno (nebo max. několik dalších) použití a jejich tříletou slávu (dlážděnou omračujícím množstvím singlů) zakončenou prvním skutečně dobrým albem „Desolation Boulevard“, T-REX vedené Marcem Bolanem, po kterém zůstala na světě celá řada nadčasových hymen, které podvědomě zná a někdy je slyšel snad úplně každý, bez toho aby dokázal určit, co to vlastně poslouchá, nebo snad nejdůležitější a nejuznávanější kapely oné britské vlny – SLADE a MOTT THE HOOPLE, mám za to, že hlavní ostrovní kapelou sedmdesátých let, která měla na americký sleazy rock největší vliv, byli až skotští NAZARETH, kteří samozřejmě nikdy žádný glam rock nehráli, nýbrž svůj práskavý rock´n´roll pro dělnické vrstvy nazývali spíše street rockem, případě také pub-rockem hraným od podlahy. Kapela poskládaná koncem šedesátých let okolo kytaristy Mannyho Charltona, jejíž chloubou byl úžasně silný ryčák zpěváka Dana McCaffertyho, prorazila až se svým třetím albem „Razamanaz“ z roku 1973, na které o rok později NAZARETH navázali ještě lepší deskou „Loud ´N´ Proud“ coby ukázkou dravého rocku, jenž své triumfy vykládá především na koncertech. Skoťáci z NAZARETH se v anglo-americkém světě velmi brzy stali inspirací mnoha v pozdější době věhlasných kapel (předně třeba AC/DC, později v osmdesátých letech zejména GUNS N´ROSES), jež psaly kroniku metalové hudby velkými písmeny. Vrcholné album NAZARETH neslo název „Hair Of The Dog“ a vyšlo v roce 1975. Kapela na něm nejenže výrazně přitvrdila, ale také rozepjala svá stylová křídla, výsledkem čehož byla celá řada fantastických skladeb ukazujících skladatelský potenciál této čtveřice. Album považuji za jedno z Top50 rockových děl vydaných v celých sedmdesátých letech a to při faktu, jakou konkurenci mají NAZARETH ve všech těch slovutných hardrockových dinosaurech, je dle mého velký úspěch.


                 T-REX


Když zůstaneme v Británii, někdo by mohl namítat, že jsem zde zapomněl zmínit Davida Bowieho, jenže toho jsem vynechal záměrně, protože jediné co tohoto hudebního génia spojuje z parádivci let osmdesátých, je právě ona extravagance a záliba ve šminkách. Vzhledem k tomu, že se Bowie vždy snažil neočekávaně měnit svůj hudební vzorec, posouval se a byl velmi tvůrčí a vynalézavý,nebo taktéž ze své tvorby postupem let zcela vytlačil jakýkoliv náznak blues rocku, později i rocku obecně, nemyslím si, že jeho tvorba měla vliv na takřka po celou dekádu pohodlně ustálený americký glam-metal osmdesátých let, byť i ten se skládal z mnoha rozličných odnoží a podskupinek (pozn.autora: v rámci každé čeledi však výrazově neměnných). Bowieho předobrazu se tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let chopili spíše post-punkové, novo-vlné, novo-romantické či jiné synthy britské kapely. Pokud zůstaneme na Ostrovech a otočíme kormidlem směrem k hardrocku, rozhodně by bylo dobré nevynechat LED ZEPPELIN, a to pro jejich divokost a frenetičnost, byť ideově jde v konfrontaci s glam-metalem o zcela odlišné světy. Kapela Jimmyho Page se tak stala pro americký glam metal pouze jednou z mnoha inspirací (pro koho vlastně LED ZEPPELIN inspirací nebyli?), přičemž právě vliv LED ZEPPELIN v tomto případě určitě není výrazně větší než v případě výše zmíněných NAZARETH. Hlavní inspirační zdroje získali Američané od svých, ale o tom až v dalším odstavci.


                  NAZARETH


Prvním inspiračním zábleskem za Atlantikem se stal na počátku sedmdesátých let samozřejmě ALICE COOPER, jehož alba jako „Love It To Death“, „Killer“, „School´s Out“ nebo „Billion Dollar Babies“ si získala velkou oblibu a svým způsobem předběhla dobu, díky své hédonické atmosféře, nevázanosti a nekontrolovatelnému šarmu. Když Vincent Furnier (muzikant skrývající se později pod pseudonymem Alice Cooper) postavil na sklonku šedesátých let pětičlennou kapelu, kterou pojmenoval podle jména mrtvé dívky vyvolaného členy onoho souboru při jedné z duchařských seancí, nikdo ani náznakem netušil, kam až se tento příběh vyvine. Hororové propriety se vlastně za krátkou dobu staly pevnou součástí show zlověstně vyhlížejících vlasatců. Pro mravnou a poslušnou americkou společnost se stali ALICE COOPER v době svých prvních alb tou nejhrůznější noční můrou. Deformovaně působící postavičky vlasáčů s kytarami, budící u maloměšťáků pocity neslýchané hrozby (zvláště pak v letech těsně po řádění gangu Charlese Mansona v horách na Údolím Andělů) si velmi rychle získaly zastání u většiny školou povinných děcek vyhledávajících vše zakázané a tajemné. Furnierova kapela jednak čerpala inspiraci z britských ostrovů a za druhé si šla nebojácně svou cestou: právě skrze divadlo, kostýmy, šminky a různé hororové pomůcky, které se staly navždy nedílnou součástí show ALICE COOPER. Úspěch se dostavil a byl velmi intenzivní, byť první dvě desky úplně propadly. Nicméně do roku 1972 (tedy čtyři roky od založení) už se ALICE COOPER stali hvězdami první velikosti. Zajímavostí zůstává, že do roku 1974 se pod názvem ukrýval celý pětičlenný a kritikou velmi podceňovaný band (v dobových tiskovinách se často psalo „NEJHORŠÍ KAPELA NA SVĚTĚ“), jehož sestava se do onoho roku 1974 neměnila, od následující sezóny však Furnier vystupuje už jen jako sólový umělec, protože úspěchem namlsaný, lidsky rozložený a drogami a alkoholem totálně zdecimovaný ansámbl stál uprostřed uragánu vlastních egomaniakalních půtek a obvinění. Nicméně dědictví a vliv této skvadry na vlnu glam-metalu osmdesátých let je nezpochybnitelný a jeden z vůbec nejsilnějších.


                        ALICE COOPER


Druhým impulsem ve Spojených státech se mohli rychle stát NEW YORK DOLLS, které však svět objevil až mnoho let po jejich rozpadu. Nicméně do nástupu hair-metalu to s ovlivněním těch několika pouličně špinavých bandů i tato podvratná legenda zjevně stihla. Ve své době zoufale neúspěšná feťácká formace (dnes po právu považovaná za praotce punk rocku), které rozhodně nechyběl talent a jistý odlesk génia, což stvrdila na dvou skvělých albech „New York Dolls“„Too Much Too Soon“ (vydaných v letech 1973 a 1974), které však v době vydání málokdo pochopil. Manažera jim nejdříve dělal vykutálený Angličan Malcolm McLarren, týpek, později světu dobře znám jako protřelý mediální fabulátor a duchovní otec SEX PISTOLS, který měl od začátku v úmyslu, udělat z této charakterově vcelku nesourodé newyorské sebranky oblibující dámské oděvní doplňky, nalakované nehty a prapodivně ošetřované účesy (stejně jako nejrůznější zakázaná povzbuzovadla) velkou událost na rockové scéně. NEW YORK DOLLS, na jejichž obscénní koncerty se v letech 1972 a 1973 dokonce v New Yorku chodili se zápisníčky koukat dva ambiciózní učedníci Paul Stanley s Genem Simmonsem, zkrátka trochu zostřili a přitvrdili rock´n ´roll od THE ROLLING STONES, svému výrazu dodali na hlasitosti, špinavosti a autenticitě, a tak časem stvořili cosi, z čeho pak vznikla celá další rocková odnož - punk rock. Jejich hlavní kytarista Johnny Thunders se stal kultovní postavou, nejen kvůli svému černému natupírovanému účesu, jenž později všechny inspiroval, ale i díky nespornému skladatelskému talentu. Dodnes jeho legenda patří do pomyslné fronty nežijících postav historie rocku, které ne zcela využili svého potenciálu a díky své heroinové závislosti zbavili svět šance dočkat se od nich více vlastní tvorby. Thunders byl nenapravitelný feťák a je dnes jedním ze čtyř již dávno zesnulých členů NEW YORK DOLLS nejstaršího období, přičemž do pětičlenného souboru počítám hned šest lidí (žijí jen zpěvák David Johansen a kytarista Sylvain Sylvain), protože původní bicman Billy Murcia si střelil smrtelnou dávku heráku souběžně s natáčením debutové desky a byl velmi rychle nahrazen Jerry Nolanem. Kdyby někoho zajímalo, tak tím čtvrtým nebožtíkem od NEW YORK DOLLS je basák Arthur Kane. Předměstští hejskové (přes svůj nesporný talent a potenciál) dojeli především na to, že zkrátka vzali rčení – Live Fast/ Die Young - až příliš doslovně a ocitli se v nesprávnou dobu na nesprávném místě (intelektuálský New York prostě nebyl tím pravým místem a těch lákadel bylo všude také až příliš). Z glam-metalové (stejně jako z punkové) scény nakonec ovlivnili mnohé z těch pouličnějších, počínaje finskými HANOI ROCKS, přes L.A. GUNS a GUNS N´ROSES, konče třeba u nepříliš známých SEA HAGS.


                    NEW YORK DOLLS


Další velkou (ne však největší) inspirací byli samozřejmě bostonští badboyz AEROSMITH, zřejmě nejslavnější americká hardrocková kapela celých sedmdesátých let, která toho sice věděla o drogách rovněž hodně, ale na rozdíl od NEW YORK DOLLS prodávala miliony alb, vyprodávala největší arény a hlavně (a díky tomu) do sebe neprala odpad z ulice, nýbrž si nechávala přivážet kvalitní zboží helikoptérou přímo z Jižní Ameriky. Potenciál AEROSMITH se plně ukázal na albech jako „Toys In The Attic“, „Rocks“ nebo „Draw The Line“, která z nich udělala národní hrdiny a prakticky nesmrtelné rockové těleso, které i když bylo záhy díky drogám takřka rozbito (nikdy se nerozpadli) na trosky, mohlo do hudebního kolotoče o necelou dekádu později znovu naskočit a opět uspělo. Vždyť velká část street rockových kapel z osmdesátých let uváděla za své největší inspirační zdroje právě Toxic Twins (Steven Tyler/ Joe Perry). 


                        AEROSMITH


Osobně však považuji za nejdůležitější hybatele scény namaskovanou legendu KISS, která vlastně všechno to divadýlko spustila a stala se předobrazem stovkám následovníků. Možná je stále mnoho lidí podceňuje, opovrhuje jejich hudbou a staví je na nižší úroveň, než by si patrně tito mimořádně pilní a talentovaní machři zasloužili, ale pozici nejdůležitějších spouštěčů zrodu glam-metalu jim prostě nikdo neodpáře. Všichni ambiciózní muzikanti z glam-metalových, ale i jiných kapel, co v osmdesátých letech prahli po úspěchu skrze svůj hymnický metal a s tím související extravaganci, určitě v sedmdesátých letech v Americe (v době své puberty) navštěvovali koncerty KISS. Zkrátka celosvětový fenomén. Paul Stanley i Gene Simmons vládli opravdu mimořádnými schopnostmi postavit jednoduché hitovky a využít potenciálu koncertní show, naproti tomu neukázněný kytarista Ace Frehley bodoval jiným způsobem. Kromě svých stinných stránek se totiž stal vzorem nejednoho teenagera, trápícího se v sedmdesátých letech ve své zkušebně po celé hodiny cvičením na své šestistrunce.


                        KISS


Samozřejmě že Spojené státy v sedmdesátých letech nabídly těch velkých kapel povícero, ale žádná už ono vůdčí postavení ALICE COOPER, KISS a AEROSMITH neohrozila. Těmto třem kapelám zkrátka všechno vyšlo a nutno říct, že to tak bylo spravedlivé. Jednak všichni dobře vypadali, byli nadanými hudebníky, měli vizi, cíl a potenciál, který byl plně využit a hlavně, šlo vlastně o zábavné sympaťáky, kteří z nějakého nepřímo určeného důvodu ony masy fanoušků vzaly za své a následovaly je (v heavymetalové hudbě obecně je za někoho takového považován Bruce Dickinson, jehož nesporný talent je násoben oním nepopsatelným osobnostním fluidem, něčím, co jej staví nad všechny ostatní výborné frontmany). Jde o něco, co v sobě zřejmě většina sebelepších hudebníků (ale samozřejmě i herců) nikdy mít nebude, co na lidi zapůsobí a okouzlí je natolik, že aniž by o tom sebe dlouze uvažovali, daného umělce přijmou a těší se z každého jeho kroku. Když to převedu třeba do herecké branže, položím další otázku: Myslíte, že je lepším hercem Michael Caine nebo Johny Depp? A teď mi řekněte, kdo z nich je mnohem populárnější?


                     LED ZEPPELIN


Amerika druhé poloviny sedmdesátých let byla stále pro heavy metal a razantnější hard rock panenskou krajinou. Jasně že zde prorazili ti nejlepší z hardrockové Británie jako LED ZEPPELIN, QUEEN, BLACK SABBATH (o ideově s naším tématem ne zcela souvisejících kapelách jako PINK FLOYD, GENESIS… a jiných ani nemluvě), ale o nějakém hromadném zakládání tvrdších formací za Oceánem nemohla být stále vůbec řeč. Kromě vynikajících Kanaďanů RUSH, kteří hromadně zaujali spíše přemýšlivější posluchače a jako první spojili tvrdý hardrockový sound se sci-fi koncepty, tam uspěly zejména rádiově orientované kapely, ukrývající se pod neškodnou hlavičkou „Adult Oriented Rock“ (STYX, BOSTON, BLUE ÖYSTER CULT - poslední zmínění byli poněkud tvrdší než ostatní, o to však méně úspěšní).


                       TED NUGENT


Protipólem těmto dospělákům byl třeba rodák z Detroitu, neurvalý kytarový dřevorubec, vášnivý lovec divoké zvěře a autor prostořekých citátů hodných pravého rock´n´rollového macha - TED NUGENT, chlap, který později tvrdil, že nenávidí heavy metal pro jeho klišovitost a absenci individuálního ducha. Nejméně do svého živého dvojalba „Double Live Gonzo!“ se v USA těšil velké popularitě a platil za zaručený vývozní artikl. Stejně tak kalifornští MONTROSE, kde v prvním období pěl Sammy Hagar (později VAN HALEN). Ti reprezentovali razantnější hardrockový proud, ostatně jejich debutová deska je dodnes považována za jedno z nejlepších debutových alb historie, byť zub času hudbu kapely okolo skvělého kytaristy Ronnieho Montroseho trochu nahlodal, je stále zjevné, že ve své době mohlo jít za Atlantikem o pozoruhodně tvrdou záležitost.


                THE  RUNAWAYS


Dost možná uměle sestavená kalifornská dívčí pětice THE RUNAWAYS, kterou v letech 1976-1978 chlácholil, utěšoval ji, bděl na ní, ale i trestal, skoro čtyřicetiletý rockový guru Kim Fowley, na to šla z podobné strany jako pár let předtím ztracenci z NEW YORK DOLLS, tedy myslím tím pouze jejich hudební a stylovou stránku, nikoliv drogy. Náctileté rockerky to pod taktovkou svého „ochránce“ dotáhly ke třem studiovým deskám a jednomu obstojnému živáku a z dnešního pohledu lze říci, že kuřátka zaujala spíše svým vzhledem a okouzlující stylizací než hudbou samotnou, což nic nemění na faktu, že první dvě desky nebyly zas až tak zlé a poměrně dobře se prodávaly v Japonsku, protože tam zjevně směs dívčího punku s rock´n´rollovým cítěním mnohé navnadila.:-) Dobře známým faktem je i skutečnost, že z řad THE RUNAWAYS vzešly v průběhu osmdesátých let dvě úspěšné, nesporně talentované a svéhlavé sólové interpretky - zpívající kytaristka Joan Jett a tytéž schopnosti vlastnící metalová queen Lita Ford, byť to s oběma ještě koncem sedmdesátých let vypadalo bledě, tedy že jedinou, která z holek sólově naplno prorazí, bude do sestavy od začátku uměle dosazená platinová blondýnka, držící (za otcovského pokyvování zvrhlíka Fowleyho) v rukách mikrofon - Cherie Currie, kterou později Fowley neváhal režírovat i po rozhádání se kapely. Její první, a nebýt jistých okolností tak i poslední, sólo album (vydané roku 1978) v rámci možností uspělo. Holky vešly ve známost nejen díky své dobré vizáži a revolučním černo-rudým koženým oděvům, ale také díky okouzlujícímu vášnivému přístupu k rock´n´rollu a všemu co s ním je spojené. THE RUNAWAYS vlastně nikdy nebyly hudebně podnětná záležitost, nicméně jednou z těch charismatičtějších kapel z úsvitu punkové éry, kterou neváhala označit za impuls leckterá hudebnice tak trochu související s americkým metalem či jeho glamovou obdobou osmdesátých let, zcela určitě byly. THE RUNAWAYS vlastní prvenství v řadě female rockových kapel a nikdo jim ho již nikdy neodpáře.


                     VAN HALEN


V USA sedmdesátých let byli poslední opravdu velkou hardrockovou záležitostí pasadenští VAN HALEN sestavení okolo bratrského dua s holandskými kořeny. Jejich debutová deska dokonale sejmula všechno, co do té doby bylo za Atlantikem v oblasti hard rocku a heavy metalu ke slyšení. Skvělé songy vykazující se naprosto čerstvým, divokým a neotřelým zvukem, kde prim hrála doslova revoluční kytarová hra Eddieho Van Halena, ale také okázalé showmanství multi-aktivisty, workoholika a pódiového brebty Davida Lee Rotha, vynesly neotřelé sebrance skvělých muzikantů všechny triumfy, takže už v roce 1980 VAN HALEN vyprodávají největší baseballové arény a těší se z pozice největších rockových hvězd nové generace. Ostatně právě VAN HALEN patří k vůbec nejúspěšnějším kapelám osmdesátých let a k jedněm z největších inspiračních vzorů pro všechny ty vlasovité, peroxidové kapely typu BULLET BOYS, POISON nebo WARRANT, za což může samo sebou spíše pódiová prezentace Davida Lee Rotha, než kytarové mistrovství Eddieho Van Halena. Nicméně kapelu pro svět (v sezóně 1976/77) objevil Gene Simmons z KISS, na což je dodnes patřičně hrdý a neváhá to, kdykoliv na tohle téma přijde řada, stále připomínat. Byť samotní VAN HALEN, jejichž kariéra šla později v USA souběžně s glam-metalovou horečkou, nikdy přímo nesouviseli se všemi těmi zmalovanci a pózery a svůj zvuk udržovali patřičně originální a nezaměnitelný. Právě proto se také stali v polovině osmdesátých let absolutním rockovým mainstreamem.


21.11.2015Diskuse (10)Stray

 

Bluejamie6525.12.2015 00:24

Bude třeba dávat pozor a nepřepálit tempo:-)

 

Stray
23.12.2015 23:09

Jasný, čas je asi největší problém. Já si zde alespoň vytrénoval nějakej svůj osobní řád, disciplínou, se kterou ty články tvořím (např. když je víc času, píšu dost dopředu, když není, nepíšu třeba tři týdny a čerpám z předběžně vytvořeného - třeba v prosinci jsem toho opravdu moc nenapsal), akorát se v souvislosti s těmy glam-metalovými profily obávám (jestli se to tak dá říct, od někoho kdo se velmi nerad obává), že to bude projekt, kterej mne doslova požere zevnitř. :-)

 

Bluejamie6523.12.2015 19:31

V tom případě teda znova velký dík, za úvodník i za už napsané i budoucí profily, dám se do čtení a tam, kde to půjde přihodím nějaký názor do diskuse. Snad ještě návrh - na závěr by mohl být nějaký shrnující epilog (stylově podobný tomuto úvodníku) týkající se osmdesátkového rocku z těch mnohými novináři rádobychytře zesměšňovaných podžánrů, poukazující nebo dokazující jejich zajímavost a opodstatněnost právě s odkazem na kvality zde profilovaných skupin. V diskusích jsem se o podobné pokoušel vícekrát, ale většinou jsem narážel hlavou do zdi (http://kamil-tom.webnode.cz/news/glam-metal-is-alive-and-well/).

 

Stray
23.12.2015 18:41

Jde o úvodník k mnohaletemu projektu profilu padesáti glam metalovych kapel.

 

23.12.2015 13:49

Díky za výborný článek, četl jsem s velkou chutí. Asi je svatosvatá pravda, že každý by mohl poznamenat "ne se vším nutně souhlasím" a mít nějakou připomínku, ta moje by se týkala toho, že bych mírnil stopy despektu ke Sweet, kteří mají na svém kontě víc než jen jedno skutečně dobré album, ale to jsou všechno jen muchy, které připomínají patologičtí puntičkáři stejného typu jako já. Zajímalo by mě, jestli bude kromě víceméně sedmdesátkových inspiračních zdrojů ještě nějaký další pokračování o samotném osmdesátkovém americkém metalu. Nabuzen posměšným postojem novinářů, který se objevil na konci první poloviny devadesátých let a jakousi setrvačností přetrvává i dnes jsem se před pár lety pokusil donkichotsky hájit smysluplsnost a opodstatněnost glam metalu a hairmetalu osmdesátých let(GLAM METAL IS ALIVE AND WELL) alespoň v diskusích a na svých stránkách. Moje snaha byla samozřejmě odsouzena k nezdaru už jen proto, že trpím akutním až absolutním nedostatkem času a nemůžu se něčemu takovému věnovat dlouhodobe. Proto jsem moc rád, že vám se DAŘÍ!!!

 

rumcajs10.12.2015 14:33

Super článek. Ne se vším nutně souhlasím, ale jde jen skutečně o malé subjektivní drobnosti (např. Razamanaz je z mého pohledu výrazně tvrdší než Hair of the Dog :-) ). Jinak faktograficky bez výhrad. Vím, že si Strayi zmiňoval, že parodické kapely nebudou, takže asi ani Spinal Tap, že?

 

DarthArt
07.12.2015 09:52

To má celem logiku. Ale ostatním doporučuje ke shlédnutí, je to neuvěřitelný.

 

Stray
06.12.2015 21:21

Parodickým záležitostem a kapelám co se akorát vezly a jely bez osobitého ksichtu, se ani v tomto oboru moc věnovat nebudu.

 

DarthArt
05.12.2015 22:56

Bude taky Nitro a jejich šílený kytarista Michael Angelo Batio? Klip Freight Train Comin´ je zjevení...

 

Stray
30.11.2015 14:47

Výsledná soupiska sólo umělců a kapel, které se budou alespoň částečně týkat seriálu: Lee Aaron, BANG TANGO, BLACK´N´BLUE, BON JOVI (jen 1984-92), BRITNY FOX, BULLETBOYS, CINDERELLA, ALICE COOPER (jen období 1986-94), DOGS D´AMOUR, DOKKEN, ENUFF ZNUFF, EXTREME (2.díly), FASTER PUSSYCAT, FIREHOUSE, Lita Ford, GREAT WHITE, GUNS N´ROSES (recenze alb už zveřejněny), HANOI ROCKS (2.díly), Johnny Crash, KEEL, KING KOBRA, KISS (6.dílů hned na úvod), KIX, L.A.GUNS, LEATHERWOLF, LIZZY BORDEN, LOVE/HATE, Michael Monroe, MÖTLEY CRÜE (4.díly), MR.BIG, NYMPHS, POISON, PRETTY BOY FLOYD, QUIET RIOT, QUIREBOYS, RATT, David Lee Roth, SEA HAGS, SHOTGUN MESSIAH, SKID ROW, SLAUGHTER, STRYPER, STEELHEART, TESLA, TIGERTAILZ, TWISTED SISTER, VAIN, VAN HALEN (2.díly), VINNIE VINCENT INVASION, VIXEN, WHITE LION, WARRANT, W.A.S.P. (2.díly), WHITESNAKE (3.díly), WINGER, ZODIAC MINDWARP.

 




 

 

 

TOPlist