S.D.I. - Sign Of The Wicked

80%

Na konci osmdesátých let zřejmě nebylo v kuloárech základních škol tehdejšího Československa přehrávanější německé metalové kapely než právě S.D.I., tedy pokud přehlédneme serióznější spolky jako HELLOWEEN, ACCEPT nebo SCORPIONS, které trvanlivěji oslovily fanoušky, kteří se o heavymetalovou hudbu začali skutečně zajímat. S.D.I. totiž (na rozdíl od slavnějších krajanů) svou razancí a předáváním svých postojů zabírali také na lidi, kteří metalovou hudbu znali jen z letmého zprostředkování od spolužáků. Ano, trio z Osnabrücku dokázalo poutat pozornost i u kovem nepolíbených a sice nápadnými slogany (třeba song „I Wanna Fuck Ya“ z debutové desky měl tehdy u třináctiletých svou oblibu) :-) působícími tehdy jaksi zakázaně a oproti škrobené celospolečenské situaci u nás také pro někoho třeba odvazově. S.D.I. jsou dnes sice uváděni jako představitelé německého speed metalu osmdesátých let, ale jejich projev a zvuk je vzdálen všem typickým melodikům, kterým tehdy vládl vypjatě působící a velkým rozsahem specifický metalový vokál. U S.D.I. se stavělo na něčem zcela jiném. Dolnosaská kapela totiž opatřila své rychlé skladby punkově hejskovským feelingem, kdy především hlas Reinharda Kruseho působil dost pouličně, frackovsky a byl prostý okázalé kašírovanosti jiných melodiků. Songy útočily již od debutu „Satans Defloration Incorporated“ (1986) naprosto bezprostředně a jejich síla vězela nejen v strhující rychlosti, agresi, ale i v melodice.

Svého vrcholu trojice, hrající tou dobou ve složení Reinhard Kruse – zpěv, baskytara, Franck Tiesing – kytara a Ralf Maunert – bicí, dosáhla již s druhým albem „Sign Of The Wicked“ z roku 1988, kde se jim podařilo nahromadit nejsilnější porci skladeb, vyladit songwriting a jít na zteč s větší zkušeností než u přeci jen trochu uspěchaného a rozdivočelého debutu. Zajímavé je, že jakkoliv o další rok později realizovaná třetí deska „Mistreated“ signalizovala vývoj, co se týče hráčské vyspělosti a technické stránky, tak neměla šanci ve srovnání se starším materiálem ani omylem uspět. S.D.I. se tak stali kapelou pouze několika let, kapelou, která rychle vylétla vzhůru a záhy ještě rychleji zapadla. Své sehrály i nevalné koncertní aktivity a rovněž skutečnost, že jejich desky vyšly u malých labelů (první dvě řadovky vyšly u Scratchcore, třetí u Hot Blood Records) a nikdy se jim nepodařilo upsat se silnější stáji. V roce 1991 došlo k rozpadu, neboť ani hráčský vývoj, pestřejší výrazové prostředky a uvážlivější struktura připravovaných písní nebyly holt tím pravým, co vlastně odběratel od této kapely žádal. Síla S.D.I. opravdu vězela v bezprostřednosti, přímočarosti, rychlosti a melodii, pokud se rychlost a melodie vytratily z požadavků trhu, skončili i S.D.I.. Připomeňme si tedy jejich druhou a nejlepší řadovku.

Když dnes poslouchám „Sign Of the Wicked“, stále si uvědomuji, že má v sobě ono specifické kouzlo dávných časů a skladby zde zaznamenané mají v sobě potřebnou jiskru, jakkoliv je mě jasné, že podobným způsobem už se dnes dávno nehraje. Nařachaný anti-náckovský otvírák „Coming Again“ je největší hymnou kariéry těchto Němců, skladba, která v sobě shrnuje ty nejlepší okamžiky jejich tvorby, pojímá nejen varovné téma rozmachu ultra-pravicových sil a sympatizantů Třetí říše na území tehdejší NSR, ale platí především za rychlý metalový manifest, agresivní flák postavený na spojení tvrdých riffů s punkově laděným zpěvem fascinujícím svou obhroublou melodikou. Zklidnění přichází s varovně znějícím pomalým pochodem „Sign Of the Wicked“, jakýmsi osudovým výdechem a zpestřením před následnými běsy.

Po titulní skladbě dochází na lavinu svižných vypalovaček. Všechny songy jsou prezentované prostřednictvím rychlých temp, chytlavých zpěvových linek a krátkých refrénových sloganů nepostrádajících germánskou údernost a rozkazovačnost, takže ať už jde o oslavu vlastního hudebního běsnění v „Megamosh“ nebo další kusy zmiňující témata obklopující mladé metalové muzikanty, kapele bezpečně rozuměl každý. Příkladem tak budiž varovné téma alkoholové závislosti vysávající z jedince poslední zbytky vůle v „Alcohol“, song glosující zádrhele vztahů k dívkám „Quick Shot“, kde Kruse heroicky pěje hlášky jako „nejsem princ na bílém koni“, nebo věc o generačních rozporech a touze po věčném mládí a svobodě „Always Youth“.  

Z opačné stránky na realitu hledí další z vrcholů alba, song „Long Way From Home“, kde se nejen potvrzuje ona schopnost tvorby neotřelých melodických linek v rychlém tempu, ale kapela se na téma věčného mládí dívá zcela z jiné perspektivy a zavádí posluchače do časů budoucích, kdy je každý již starší, sil mu ubývá a také přátel kolem sebe třeba nemá tolik jako za starých časů. Smutné téma má tak možná ambici podnítit u nespoutanců pocit, že by si měl každý vážit svých blízkých a přátel, zkrátka okolí, které jej v časech mládí a radosti obklopuje. Album až do svého finále v podobě hymny „Fight“, ta pro změnu vypovídá o setkání s jedinci vyhledávajícími konflikty za každou cenu, prostě nepovolí.

Jsem přesvědčen, že tahle deska má pro pamětníky stále specifické kouzlo a připomíná jim dávné časy vlastního mládí. Za mne jde o neotřelé spojení punku se speed/thrash metalem a vrcholnou věc kariéry S.D.I., je zvláštní, že podobně živelná kapela po čtyřech letech existence dále neměla co říct.

27.12.2021	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz