Last Hardrock Outsider

S.D.I. - Sign Of The Wicked

Na konci osmdesátých let zřejmě nebylo v kuloárech základních škol tehdejšího Československa přehrávanější německé metalové kapely než právě S.D.I., tedy pokud přehlédneme serióznější spolky jako HELLOWEEN, ACCEPT nebo SCORPIONS, které trvanlivěji oslovily fanoušky, kteří se o heavymetalovou hudbu začali skutečně zajímat. S.D.I. totiž (na rozdíl od slavnějších krajanů) svou razancí a předáváním svých postojů zabírali také na lidi, kteří metalovou hudbu znali jen z letmého zprostředkování od spolužáků. Ano, trio z Osnabrücku dokázalo poutat pozornost i u kovem nepolíbených a sice nápadnými slogany (třeba song „I Wanna Fuck Ya“ z debutové desky měl tehdy u třináctiletých svou oblibu) :-) působícími tehdy jaksi zakázaně a oproti škrobené celospolečenské situaci u nás také pro někoho třeba odvazově. S.D.I. jsou dnes sice uváděni jako představitelé německého speed metalu osmdesátých let, ale jejich projev a zvuk je vzdálen všem typickým melodikům, kterým tehdy vládl vypjatě působící a velkým rozsahem specifický metalový vokál. U S.D.I. se stavělo na něčem zcela jiném. Dolnosaská kapela totiž opatřila své rychlé skladby punkově hejskovským feelingem, kdy především hlas Reinharda Kruseho působil dost pouličně, frackovsky a byl prostý okázalé kašírovanosti jiných melodiků. Songy útočily již od debutu „Satans Defloration Incorporated“ (1986) naprosto bezprostředně a jejich síla vězela nejen v strhující rychlosti, agresi, ale i v melodice.



Svého vrcholu trojice, hrající tou dobou ve složení Reinhard Kruse – zpěv, baskytara, Franck Tiesing – kytara a Ralf Maunert – bicí, dosáhla již s druhým albem „Sign Of The Wicked“ z roku 1988, kde se jim podařilo nahromadit nejsilnější porci skladeb, vyladit songwriting a jít na zteč s větší zkušeností než u přeci jen trochu uspěchaného a rozdivočelého debutu. Zajímavé je, že jakkoliv o další rok později realizovaná třetí deska „Mistreated“ signalizovala vývoj, co se týče hráčské vyspělosti a technické stránky, tak neměla šanci ve srovnání se starším materiálem ani omylem uspět. S.D.I. se tak stali kapelou pouze několika let, kapelou, která rychle vylétla vzhůru a záhy ještě rychleji zapadla. Své sehrály i nevalné koncertní aktivity a rovněž skutečnost, že jejich desky vyšly u malých labelů (první dvě řadovky vyšly u Scratchcore, třetí u Hot Blood Records) a nikdy se jim nepodařilo upsat se silnější stáji. V roce 1991 došlo k rozpadu, neboť ani hráčský vývoj, pestřejší výrazové prostředky a uvážlivější struktura připravovaných písní nebyly holt tím pravým, co vlastně odběratel od této kapely žádal. Síla S.D.I. opravdu vězela v bezprostřednosti, přímočarosti, rychlosti a melodii, pokud se rychlost a melodie vytratily z požadavků trhu, skončili i S.D.I.. Připomeňme si tedy jejich druhou a nejlepší řadovku.


Když dnes poslouchám „Sign Of the Wicked“, stále si uvědomuji, že má v sobě ono specifické kouzlo dávných časů a skladby zde zaznamenané mají v sobě potřebnou jiskru, jakkoliv je mě jasné, že podobným způsobem už se dnes dávno nehraje. Nařachaný anti-náckovský otvírák „Coming Again“ je největší hymnou kariéry těchto Němců, skladba, která v sobě shrnuje ty nejlepší okamžiky jejich tvorby, pojímá nejen varovné téma rozmachu ultra-pravicových sil a sympatizantů Třetí říše na území tehdejší NSR, ale platí především za rychlý metalový manifest, agresivní flák postavený na spojení tvrdých riffů s punkově laděným zpěvem fascinujícím svou obhroublou melodikou. Zklidnění přichází s varovně znějícím pomalým pochodem „Sign Of the Wicked“, jakýmsi osudovým výdechem a zpestřením před následnými běsy.


Po titulní skladbě dochází na lavinu svižných vypalovaček. Všechny songy jsou prezentované prostřednictvím rychlých temp, chytlavých zpěvových linek a krátkých refrénových sloganů nepostrádajících germánskou údernost a rozkazovačnost, takže ať už jde o oslavu vlastního hudebního běsnění v „Megamosh“ nebo další kusy zmiňující témata obklopující mladé metalové muzikanty, kapele bezpečně rozuměl každý. Příkladem tak budiž varovné téma alkoholové závislosti vysávající z jedince poslední zbytky vůle v Alcohol“, song glosující zádrhele vztahů k dívkám „Quick Shot“, kde Kruse heroicky pěje hlášky jako nejsem princ na bílém koni, nebo věc o generačních rozporech a touze po věčném mládí a svobodě „Always Youth“.  


Z opačné stránky na realitu hledí další z vrcholů alba, song „Long Way From Home“, kde se nejen potvrzuje ona schopnost tvorby neotřelých melodických linek v rychlém tempu, ale kapela se na téma věčného mládí dívá zcela z jiné perspektivy a zavádí posluchače do časů budoucích, kdy je každý již starší, sil mu ubývá a také přátel kolem sebe třeba nemá tolik jako za starých časů. Smutné téma má tak možná ambici podnítit u nespoutanců pocit, že by si měl každý vážit svých blízkých a přátel, zkrátka okolí, které jej v časech mládí a radosti obklopuje. Album až do svého finále v podobě hymny „Fight“, ta pro změnu vypovídá o setkání s jedinci vyhledávajícími konflikty za každou cenu, prostě nepovolí.


Jsem přesvědčen, že tahle deska má pro pamětníky stále specifické kouzlo a připomíná jim dávné časy vlastního mládí. Za mne jde o neotřelé spojení punku se speed/thrash metalem a vrcholnou věc kariéry S.D.I., je zvláštní, že podobně živelná kapela po čtyřech letech existence dále neměla co říct.


27.12.2021Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

JuraS
03.01.2022 08:49

Kdybych si měl vybrat jen 10 alb, která bych si měl nechat, tohle by nechybělo.
Jinak dle mne, první album bylo spíš jako sranda a u třetího jsem nevěřil, že by takový hnus byli schopní nahrát S.D.I. ...

 

Mbody
29.12.2021 18:27

To je pravda, recku na nich som ani nezaregistroval, a to ani na domacej pode metal.de, asi je im ich ako legendy fakt luto.Na druhej strane, cover novinky je skvostny👍

 

romant
29.12.2021 10:20

Stray: Dík a dík za recenzi:) Jednou za čas si ho pustím a pořád dobrý.

Cliffburtonhungry: To nový album "80S Metal Band", to je fakt neposlouchatelný. Trapnost a ubohost. Sterilní album bez nápadů Mistreated je proti tomu mistrovský vál.

 

Stray
29.12.2021 09:23

Mě osobně se horečka S.D.I. moc nedotkla i když jsem jí sledoval, ta alba se mě líbila tak nějak normálně, tohle recenzované určitě nejvíc z oněch tří, jejich hovězovost byla ve své době pověstná a zasáhla mnohé mé vrstevníky, recenzi jsem věnoval největšímu fanouškovi S.D.I. na sídlišti Lochotín, kamarádovi Romanovi, co sem jednou za čas přijde a někdy i přispěje pod nickem romant.

Někoho ve třinácti bere, když se v písničce zpívá I Wanna Fuck you, a někdo jinej ujíždí ještě po čtyřicítce na Medvede, holt lidé jsou různí. :-))

 

Pekárek
28.12.2021 00:17

Tak určitě super, že zde tohle takhle máme.:-) Výborné album.

 

Mbody
27.12.2021 17:16

Joooj, to bola pecka. V roku 1988 u mna mozno aj album roka, nedavno som si to daval po 20 rokoch a stale to tam je. Nadcasovy klenot za 100%.

 

Kelly
27.12.2021 13:58

Jéééé, super!!! Srdcovka největší. Bubeník Ralf Maunert jel ve své době nejrychlejší dvojkopákovou palbu široko daleko. Dycinky rychle, to je moje :-)



 

Hivris
27.12.2021 13:47

Super vzpomínka👍. Taky pořád vidím a slyším ohranou modrobílou maxellku (na opačný straně Cryptic Slaugter). První album bylo ještě moc humpolácký, ty poslední dvě už jsem skoro neregistroval, zato Sign of the Wicked je dokonalý.

 

Cliffburtonhungry
27.12.2021 11:45

Tohle album i v dnešní době je naprostá pecka. Název kapely jsem měl vyrytý na učňáku ba lavici a emgetonka hrála tehdy pořád dokola. Do dneška mám z poslechu husí kůži a mráz po zádech. Hodně často si pouštím toto album. I první. Bohužel následující mě neoslovil a teď po letech nahrané nové je strašné (ke vší účtě k SDI)

 

pista
27.12.2021 10:53

Recenze po ránu moc potěšila.Moje srdcová záležitost.Jo a Megamosh mám jako vyzvánění na telefonu,což asi mluví za vše.