Last Hardrock Outsider

SCORPIONS - Tokyo Tapes

Velký koncertní záznam, který stojí trochu ve stínu slavnějších živáků britských hardrockových legend z let sedmdesátých, ať už těch od DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN nebo THIN LIZZY či UFO. Časté labužnické poslechy z poslední doby mě však potvrdily, že tomu je neprávem. Němečtí SCORPIONS tehdy platili v Evropě za obstojnou akvizici, jejíž fanouškovská základna se především mezi kontinentální omladinou utěšeně rozrůstala. Ještě sice nějaký ten rok nebyli považováni za jednu z největších kapel v celosvětovém měřítku, ale už měli v Evropě obstojnou reputaci. V roce 1978 měli na svém kontě pětici řadových alb, přičemž zejména poslední tři zaznamenaly navyšující se úspěch. Šlo o solidní hymnická alba dobového hard rocku vydaná u firmy RCA – jmenovitě „In Trance“ (1975), „Virgin Killer“ (1976) a „Taken By Force“ (1977), prostřednictvím kterých dokázala pětice skloubil svůj drive a touhu po odlehčené melodice, s experimentálnějším kytarovým pojetím vycházejícím z předobrazů blues-rockových šedesátek, jinak také reprezentovaným především stylem hry Jimiho Hendrixe.


 

Tím dotyčným, kdo do tehdejších nahrávek SCORPIONS v polovině sedmdesátých let přinášel onu neučesanost a kytarovou abstrakci, byl kytarista Uli Jon Roth, hudebník s vízorem hipíka, jehož obsese pár let mrtvým kytarovým géniem ze Seattlu se později dostala do takových otáček, že se neváhal oženit s Hendrixovou někdejší přítelkyní. Roth tudíž výrazně ovlivnil zvuk SCORPIONS v časech jejich hledání, kdy ještě stále nepatřili k vrcholným artiklům evropské scény, ale už byli dost zavedení na to, aby dokázali absolvovat velmi úspěšné japonské turné. Jejich pozice v Zemi vycházejícího slunce byla mimořádná, snad nikde jinde na světě neřadili tou dobou SCORPIONS mezi nejzářivější hardrockové klenoty dané doby. Zde byli z Evropanů tehdy fanatičtěji přivítáni snad jen UFO, hřmotná a nadupaná anglická senzace, stojící předobrazem pozdějším dravcům z NWOBHM, která se stala v polovině sedmdesátých let slavnou i díky virtuozitě Michaela Schenkera, mladšího bratra kytaristy a šéfa SCORPIONS, Rudolfa Schenkera.

 

Sami němečtí hudebníci podle prodejů asi tušili, že jejich status v Japonsku není zanedbatelný, onen výlet je však doslova ohromil, neboť zde byli zasypáni tím nejvřelejším možným způsobem. Hudebníci měli každou chvíli v patách zástupy školaček a byli na každém kroku bombardováni pozorností, před kterou nešlo uniknout. Drahé večeře, rozhovory v rádiích, tiskové konference, prohlídky pamětihodností nebo organizovaná setkání s fans na několika místech v Tokiu.


 

Album bylo nakonec nasnímáno během dvou červencových večerů v Tokiu, a ještě dnes můžeme děkovat, že do výsledku bylo ve studiu vstupováno s patřičnou šetrností a záznam byl více méně ponechán v co nejautentičtější podobě.  Není divu, když cesta k němu vedla přes velmi kvalitní nasnímání zvuku. Koncert se konal v obrovské hale poblíž Nakano Sun Plaza, přičemž na albu se kombinovaně použily úseky z obou večerů a ve studiu byly dvorním producentem Dieterem Dierksem prolnuty tak, aby budily dojem jednolitého živého záznamu. Produkce byla velmi šetrná v případě nějakých dotáček a mohu bezpečně potvrdit, že jen málo živých záznamů té doby vlastní podobně přirozený a zároveň svěží a jadrně čistý zvuk.

 

Nahrávka nakonec dostala název „Tokyo Tapes“ a šlo o více než sedmdesát minut dlouhé 2LP, kterým se SCORPIONS, jednak rozloučili s vydavatelstvím RCA, a za druhé šlo o poslední nahrávku, na které byl v jejich řadách k slyšení kytarista Uli Jon Roth, který odchod avizoval pár měsíců předem a měl tou dobou již chuť pokračovat jiným směrem. Japonský koncert je tak pravděpodobně tím nejdokonalejším shrnutím rané fáze kariéry těchto německých legend, neboť jedna řízná vypalovačka střídá druhou a vše se nese v notičce bujarého rockového večírku. Některé skladby jsou roztaženy do delší stopáže a dojde i na typicky Rothovské exhibice a v neposlední řadě i nějaké ty rock ´n´rollové předělávky starých klasik (např. Elvisovu „Hound Dog“ nebo singl Little Richarda „Long Tall Sally“).


 

Co především šperkuje záznam z japonské haly je spontánnost a autenticita, respektive ten moment, kdy vystupuje do popředí aktivita mnohatisícového fanouškovského osazenstva a znamenitě dotváří všechny zdejší vypalovačky. Japonci s kapelou neskutečně spolupracují, a tak proměny z klidnějších pasáží ve vygradované dodávají záznamu o to větší dynamiku. Mladí Japončíci někde v tichosti nábožně poslouchají a vy nedutáte s nimi, jinde po skladbě naopak bouří - např. fantastická úvodní pecka „All Night Long“, či v případě jiné dokonce spořádaně vytleskávají, tak jak se tomu děje během pěveckého podání místní tradiční písně „Ko Jo No Tsuki“, kterou Klaus Meine vyzpívává v japonštině před zprvu nedutající halou, aby se tento moment později stal nezapomenutelným, když jej publikum změní v chorál malých poblázněných asijských hrdel, či ještě před tím v hromadně vytleskávanou seanci.


 

Vrcholy alba spatřuji ve stěžejních vypalovačkách náležících k tehdy posledním třem studiovým albům, takže ať už mluvím o skvěle přijatých peckách „Pictured Life“ a „Backstage Queen“ z populárního alba „Virgin Killer“, „Steamrock Fever“ a „He´s Woman – She´s Man“ z aktuální studiovky „Taken by Force“ nebo o dravé „Dark Lady“ a intenzivní baladě „In Trance“ ze stejnojmenné desky „In Trance“. Nechybí ani Rothova (kytarista ve skladbě i zpívá) „Polar Nights“, která je zhudebněním oněch blues-rockových tužeb a má zde podobu jakési vesmírné výpravy. Jestliže je album rozlučkou tohoto kytaristy v řadách SCORPIONS, pak je to „adieu“ doslova a do písmene fenomenální. Každou skladbou se vedle ústřední melodické linie soustavně prohání sóla a neposedné kvílivé vyhrávky. 


A to už nemluvím o tom, jakým nadupaným motorem byl už tehdy rytmický kytarista Rudolf Schenker, který zastával vždy pozici největšího akcelerátoru energie v sestavě SCORPIONS. Souhra silného skladatele a dříče s volnomyšlenkářským hipíkem zkrátka fungovala, a i díky jadrnému hlasovému projevu frontmana, tehdy devětadvacetiletého vlasáče Klause Meineho, mělo album ohromnou pestrost a dynamiku. Ještě je třeba zmínit výtečně šlapající rytmiku, kterou tvořil baskytarista Francis Buchholz a pouhý rok před japonským výletem příchozí bubeník Herman Rarebell.  Ostatně právě posledně jmenovaný muzikant nebyl nikdy dobrým bicmanem, ale měl skladatelský talent a byla s ním údajně neuvěřitelná sranda (několikrát skončil v protialkoholické léčebně), a tak nakonec v sestavě SCORPIONS vydržel dalších šestnáct let, aby byl u největších úspěchů těchto Němců.


 

Po návratu do Evropy nahradil na jednu sezóny Uliho Rotha Michael Schenker, tou dobou totiž náhle a nadobro opustil řady UFO. Podivínský blonďák nahrál v roce 1979 se SCORPIONS jednu z jejich nejslavnějších desek – fenomenální „Lovedrive“, která kapelu katapultovala na vrchol a je zpětně považována za ten velký průlom do celosvětového měřítka Hard n´Heavy scény. Nicméně Michael po boku bratra Rudolfa dlouho nevydržel a brzy v Anglii založil své MSG, takže jeho místo už na sklonku roku 1979 zastal novic a kytarový dělník a poctivec Matthias Jabs, který je u SCORPIONS do současnosti.

 

Závěrem se však ještě vraťme k nahrávce, o které je tento článek především, neboť právě „Tokyo Tapes“ je dokonalým shrnutím toho nejlepšího z oněch dravých pravěkých časů německých Škorpiónů, toho pozdějšího hard-rockového monstra let osmdesátých, u jehož skladeb bude slzet půlka planety. Koncertní deska nakonec byla postupem doby rozšířena v nových vydáních o nějaké ty bonusy a rafinovanější verze, takže je dost pravděpodobné, že se dostanete i ke skladbám jako „Robot Man“, „Hell Cat“, „Catch Your Train“, které na původním vydání ze sedmdesátých let nebyly. A nebo se vám dokonce dostane té cti si poslechnout v jejich podání japonskou národní hymnu „Kimi Ga Yo“. Mám pocit, při té rekapitulaci a opakovaných posleších alba, že tyhle vzdálené tokijské večery jsou stále tak živé a vitální, jako v dobách kdy byly zaznamenány. Naprostá hardrocková klasika vlastnící skutečnou patinu.


11.01.2019Diskuse (29)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

devin
17.01.2019 13:13

tak to sa už teraz teším ... recenzia Lovedrive je pre mňa zaujímavejšia a to nielen pre veľmi zaujímavý obal,jeho druhú stranu,vnútorný obal / presne tak sa aj stupňuje/ ... z muziky albumu Lovedrive mám pocit ľahkosti, oproti albumu Animal Magnetism, ktorá je ťažká, naliehavá a "špetku" depresívna ... možno predzvesť Meineho problémov s hlasivkami

 

Stray
17.01.2019 12:10

Neuvažoval jsem o ní. Nemám to tak, že koupím cd a hned píšu. To co píšu, poslouchám zpravidla už dvacet/třicet let. :-) Teď se věnuju SCORPIONS, zítra Lovedrive.

 

devin
17.01.2019 11:40

a bude aj recenzia ?

 

Stray
15.01.2019 14:47

Koupil jsem si "Pieces of Eight" (78) od těch STYX, zaujala zejména skladba Blue Collar Man (Long Nights) ... zpěvná tancovačka ale dobrá! :-) Ty Párplovský hammondy v úvodu! Mám zas co zkoumat.

https://www.youtube.com/watch?v=xArmqniFiJ8

 

devin
15.01.2019 10:48

inak Ďakujem za pripomenutie ... zistil som, že na tomto albume Kilroy was here je piata piesen Heavy Metal Poisoning a v obsadení figurujú ešte aj 3 trúbky a 1 trombón ... už sa teším

 

devin
15.01.2019 10:39

od Styx-u poznám len MR.Roboto, prvu skladbu z albumu 1983 a celkom mi vliezla pod kožu ...skúste

 

Stray
15.01.2019 07:57

Já STYX chvíli poslouchal někdy v druhé polovině devadesátek jsem měl asi dvě kazety se čtyřmi řadovkami ze sedmdesátých let. Bylo to hodně takový přívětivý, někde na půli cesty mezi art-rockem a AOR. Když jsem si probíral ty DAMN YANKEES, kde byl zpěvák ze STYX, tak mě napadlo, proč je vlastně nemám? Lepší si nakoupit nějaký céda STYX a DAMN YANKESS, než třeba mikrovlnku (zbytečnost, jedu ještě ohřívání v hrnci na pařáčku), no né? :-)

 

Valič
15.01.2019 00:42

Stray: Já jsem od nich neslyšel snad nikdy nic, ale pro zajímavost jsem si zkusil porovnat hodnocení na Prog Archives a Rate Your Music (viz níže) a vychází mi z toho, že nejlepší by měly být čtyři desky z let 1975 až 1978. Album z roku 1979 patří naopak k těm hůře hodnoceným a to z roku 1983 představuje podle obou stránek dokonce naprosté dno jejich diskografie.

 

Stray
15.01.2019 00:14

Vyzná se tu někdo v kapele STYX? V MusRec maj za dobré ceny (2x99,-Kč a 1x179,-Kč) tři řadovky z let 1978, 1979, 1983. Mám to koupit? Čím začít? Kde je v jejich případě vrchol diskografie? Tak nějak tuším, že asi nebude po roce 1982, ale samosebou před ním.

 

Valič
14.01.2019 21:21

Na Rate Your Music se mi líbí ten žánrový rozsah. Uživatelská hodnocení a žebříčky na Metal Storm nebo Prog Archives jsou pro orientaci v různých hudebních stylech a obsáhlých diskografiích kapel, se kterými se člověk teprve seznamuje, taky celkem dobré, ale tady je všechno pod jednou střechou, včetně nejrůznějších obskurních žánrů. Po kliknutí na záložku "Charts" se dají vytvářet žebříčky podle různých parametrů, jen je třeba při zadávání více žánrů najednou oddělovat jednotlivé položky čárkou. Jak už jsem tady už několikrát psal, hodnocení na podobných stránkách by mělo být pro posluchače pouze orientační a úsudek o konkrétním albu by si měl udělat každý sám. :-)