SCORPIONS - Tokyo Tapes

100%

Velký koncertní záznam, který stojí trochu ve stínu slavnějších živáků britských hardrockových legend z let sedmdesátých, ať už těch od DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN nebo THIN LIZZY či UFO. Časté labužnické poslechy z poslední doby mě však potvrdily, že tomu je neprávem. Němečtí SCORPIONS tehdy platili v Evropě za obstojnou akvizici, jejíž fanouškovská základna se především mezi kontinentální omladinou utěšeně rozrůstala. Ještě sice nějaký ten rok nebyli považováni za jednu z největších kapel v celosvětovém měřítku, ale už měli v Evropě obstojnou reputaci. V roce 1978 měli na svém kontě pětici řadových alb, přičemž zejména poslední tři zaznamenaly navyšující se úspěch. Šlo o solidní hymnická alba dobového hard rocku vydaná u firmy RCA – jmenovitě „In Trance“ (1975), „Virgin Killer“ (1976) a „Taken By Force“ (1977), prostřednictvím kterých dokázala pětice skloubil svůj drive a touhu po odlehčené melodice, s experimentálnějším kytarovým pojetím vycházejícím z předobrazů blues-rockových šedesátek, jinak také reprezentovaným především stylem hry Jimiho Hendrixe.

Tím dotyčným, kdo do tehdejších nahrávek SCORPIONS v polovině sedmdesátých let přinášel onu neučesanost a kytarovou abstrakci, byl kytarista Uli Jon Roth, hudebník s vízorem hipíka, jehož obsese pár let mrtvým kytarovým géniem ze Seattlu se později dostala do takových otáček, že se neváhal oženit s Hendrixovou někdejší přítelkyní. Roth tudíž výrazně ovlivnil zvuk SCORPIONS v časech jejich hledání, kdy ještě stále nepatřili k vrcholným artiklům evropské scény, ale už byli dost zavedení na to, aby dokázali absolvovat velmi úspěšné japonské turné. Jejich pozice v Zemi vycházejícího slunce byla mimořádná, snad nikde jinde na světě neřadili tou dobou SCORPIONS mezi nejzářivější hardrockové klenoty dané doby. Zde byli z Evropanů tehdy fanatičtěji přivítáni snad jen UFO, hřmotná a nadupaná anglická senzace, stojící předobrazem pozdějším dravcům z NWOBHM, která se stala v polovině sedmdesátých let slavnou i díky virtuozitě Michaela Schenkera, mladšího bratra kytaristy a šéfa SCORPIONS, Rudolfa Schenkera.

Sami němečtí hudebníci podle prodejů asi tušili, že jejich status v Japonsku není zanedbatelný, onen výlet je však doslova ohromil, neboť zde byli zasypáni tím nejvřelejším možným způsobem. Hudebníci měli každou chvíli v patách zástupy školaček a byli na každém kroku bombardováni pozorností, před kterou nešlo uniknout. Drahé večeře, rozhovory v rádiích, tiskové konference, prohlídky pamětihodností nebo organizovaná setkání s fans na několika místech v Tokiu.

Album bylo nakonec nasnímáno během dvou červencových večerů v Tokiu, a ještě dnes můžeme děkovat, že do výsledku bylo ve studiu vstupováno s patřičnou šetrností a záznam byl více méně ponechán v co nejautentičtější podobě.  Není divu, když cesta k němu vedla přes velmi kvalitní nasnímání zvuku. Koncert se konal v obrovské hale poblíž Nakano Sun Plaza, přičemž na albu se kombinovaně použily úseky z obou večerů a ve studiu byly dvorním producentem Dieterem Dierksem prolnuty tak, aby budily dojem jednolitého živého záznamu. Produkce byla velmi šetrná v případě nějakých dotáček a mohu bezpečně potvrdit, že jen málo živých záznamů té doby vlastní podobně přirozený a zároveň svěží a jadrně čistý zvuk.

Nahrávka nakonec dostala název „Tokyo Tapes“ a šlo o více než sedmdesát minut dlouhé 2LP, kterým se SCORPIONS, jednak rozloučili s vydavatelstvím RCA, a za druhé šlo o poslední nahrávku, na které byl v jejich řadách k slyšení kytarista Uli Jon Roth, který odchod avizoval pár měsíců předem a měl tou dobou již chuť pokračovat jiným směrem. Japonský koncert je tak pravděpodobně tím nejdokonalejším shrnutím rané fáze kariéry těchto německých legend, neboť jedna řízná vypalovačka střídá druhou a vše se nese v notičce bujarého rockového večírku. Některé skladby jsou roztaženy do delší stopáže a dojde i na typicky Rothovské exhibice a v neposlední řadě i nějaké ty rock ´n´rollové předělávky starých klasik (např. Elvisovu „Hound Dog“ nebo singl Little Richarda „Long Tall Sally“).

Co především šperkuje záznam z japonské haly je spontánnost a autenticita, respektive ten moment, kdy vystupuje do popředí aktivita mnohatisícového fanouškovského osazenstva a znamenitě dotváří všechny zdejší vypalovačky. Japonci s kapelou neskutečně spolupracují, a tak proměny z klidnějších pasáží ve vygradované dodávají záznamu o to větší dynamiku. Mladí Japončíci někde v tichosti nábožně poslouchají a vy nedutáte s nimi, jinde po skladbě naopak bouří - např. fantastická úvodní pecka „All Night Long“, či v případě jiné dokonce spořádaně vytleskávají, tak jak se tomu děje během pěveckého podání místní tradiční písně „Ko Jo No Tsuki“, kterou Klaus Meine vyzpívává v japonštině před zprvu nedutající halou, aby se tento moment později stal nezapomenutelným, když jej publikum změní v chorál malých poblázněných asijských hrdel, či ještě před tím v hromadně vytleskávanou seanci.

Vrcholy alba spatřuji ve stěžejních vypalovačkách náležících k tehdy posledním třem studiovým albům, takže ať už mluvím o skvěle přijatých peckách „Pictured Life“ a „Backstage Queen“ z populárního alba „Virgin Killer“, „Steamrock Fever“ a „He´s Woman – She´s Man“ z aktuální studiovky „Taken by Force“ nebo o dravé „Dark Lady“ a intenzivní baladě „In Trance“ ze stejnojmenné desky „In Trance“. Nechybí ani Rothova (kytarista ve skladbě i zpívá) „Polar Nights“, která je zhudebněním oněch blues-rockových tužeb a má zde podobu jakési vesmírné výpravy. Jestliže je album rozlučkou tohoto kytaristy v řadách SCORPIONS, pak je to „adieu“ doslova a do písmene fenomenální. Každou skladbou se vedle ústřední melodické linie soustavně prohání sóla a neposedné kvílivé vyhrávky. 

A to už nemluvím o tom, jakým nadupaným motorem byl už tehdy rytmický kytarista Rudolf Schenker, který zastával vždy pozici největšího akcelerátoru energie v sestavě SCORPIONS. Souhra silného skladatele a dříče s volnomyšlenkářským hipíkem zkrátka fungovala, a i díky jadrnému hlasovému projevu frontmana, tehdy devětadvacetiletého vlasáče Klause Meineho, mělo album ohromnou pestrost a dynamiku. Ještě je třeba zmínit výtečně šlapající rytmiku, kterou tvořil baskytarista Francis Buchholz a pouhý rok před japonským výletem příchozí bubeník Herman Rarebell.  Ostatně právě posledně jmenovaný muzikant nebyl nikdy dobrým bicmanem, ale měl skladatelský talent a byla s ním údajně neuvěřitelná sranda (několikrát skončil v protialkoholické léčebně), a tak nakonec v sestavě SCORPIONS vydržel dalších šestnáct let, aby byl u největších úspěchů těchto Němců.

Po návratu do Evropy nahradil na jednu sezóny Uliho Rotha Michael Schenker, tou dobou totiž náhle a nadobro opustil řady UFO. Podivínský blonďák nahrál v roce 1979 se SCORPIONS jednu z jejich nejslavnějších desek – fenomenální „Lovedrive“, která kapelu katapultovala na vrchol a je zpětně považována za ten velký průlom do celosvětového měřítka Hard n´Heavy scény. Nicméně Michael po boku bratra Rudolfa dlouho nevydržel a brzy v Anglii založil své MSG, takže jeho místo už na sklonku roku 1979 zastal novic a kytarový dělník a poctivec Matthias Jabs, který je u SCORPIONS do současnosti.

Závěrem se však ještě vraťme k nahrávce, o které je tento článek především, neboť právě „Tokyo Tapes“ je dokonalým shrnutím toho nejlepšího z oněch dravých pravěkých časů německých Škorpiónů, toho pozdějšího hard-rockového monstra let osmdesátých, u jehož skladeb bude slzet půlka planety. Koncertní deska nakonec byla postupem doby rozšířena v nových vydáních o nějaké ty bonusy a rafinovanější verze, takže je dost pravděpodobné, že se dostanete i ke skladbám jako „Robot Man“, „Hell Cat“, „Catch Your Train“, které na původním vydání ze sedmdesátých let nebyly. A nebo se vám dokonce dostane té cti si poslechnout v jejich podání japonskou národní hymnu „Kimi Ga Yo“. Mám pocit, při té rekapitulaci a opakovaných posleších alba, že tyhle vzdálené tokijské večery jsou stále tak živé a vitální, jako v dobách kdy byly zaznamenány. Naprostá hardrocková klasika vlastnící skutečnou patinu.

11.01.2019	Diskuse (30)	Stray janpibal@crazydiamond.cz