SCORPIONS - Blackout

80%

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl pro německý kvintet překotnou dobou plnou turbulencí, kdy kapela za děsivého pracovního tempa musela přestát nejednu krizi, neboť cíl stát se jednou z nejuznávanějších hardrockových formací byl trvale vytyčen a bylo mu nutné podřídit prakticky vše. S buldočí vervou tak v éře nástupu heavy metalu čelili SCORPIONS přehršli studiových i koncertních termínů, které neznaly pojem odkladu. Vzhledem k úspěchu a povedenosti alba „Lovedrive“ můžu nazvat následující řadovou desku „Animal Magnetism“ z roku 1980 jednoznačným zklamáním. Ze skladeb jako by se vytratila ona lehkost a melodika tolik příznačná pro předchozí materiál, což bylo možná dáno rychlým sledem událostí dané doby a spěchem, ke kterému byla kapela nucena vydavatelskou firmou a managementem. 

Ze skladeb možná zaujala teskná balada „Lady Starlight“ nebo svižnější songy v úvodu „Make It Real“, „Don´t Make No Promises“ a pak snad ještě koncertně prosazovaná „The Zoo“, ale to bylo asi tak všechno. Robustní titulní kus „Animal Magnetism“ si dost možná kladl za cíl oslavit odkaz LED ZEPPELIN, tedy britské hardrockové legendy, která se právě tou dobou, po tragické smrti bubeníka Johna Bonhama, po dvanácti letech existence rozešla. Táhlý a blouznivý song s hutným spodkem spíše však řady příznivců SCORPIONS popletl, neboť to co kapela potřebovala, a brzy se to s další řadovkou ukázalo v plné síle, byla nezpochybnitelná přímočarost a tah na melodie. Materiál z roku 1980 tak působí matně, nesemknutě a těžkopádně a dodnes jej považuji za nejslabší desku SCORPIONS nahranou v oněch nekonečných časech mezi debutem „Lonesome Crow“ z roku 1972 a řekněme zhruba polovinou devadesátých let. Ani s obalem se SCORPIONS nevytáhli, neboť použitá fotografie studia Hipgnosis zachycuje dívku klečící vedle svého psa poblíž mořské pláže, kterak spolu odspoda pokorně sledují vedle nich stojícího muže hledícího patrně do dáli na mořskou hladinu. Opravdu netuším, co tím chtěli básníci říci. Ten motiv mě přijde divný a nepovedený, bez ohledu na to, že by jej v současnosti různé MeToo aktivistky a bojovnice proti ...ehm... toxické maskulinitě velice rády smázly z povrchu zemského.

Takže ještě jednou, SCORPIONS byli tehdy ve velkém laufu a prakticky bez pauz střídali studiové práce s koncertními taženími. Na těch se stále výrazněji prosazoval a v kvintetu zabydloval nový sólový kytarista Matthias Jabs, který už v roce 1979 rychle naskočil za náladového a náhle odstoupivšího Michaela Schenkera. S Jabsem Němci působili více jako semknutý a rovnocenný team, nikoliv jako kapela dříčů doprovázejících zázračného kytaristu. Velice dobře šlapající jednotka byla tak připravena na následující úspěchy, které měly ve velmi krátké době teprve přijít. Jenže, jak už jsem výše zmínil, vyčerpanost, která se již projevila na materiálu „Animal Magnetism“ se na kapele začala podepisovat i dál. Zpěvák Klaus Meine totiž následkem přetížení přišel o hlas právě v době, kdy se mělo jít na podzim roku 1981 do studia. Nevím, jak na tom byli podobně velké kapely tehdy se smlouvami s vydavatelem, každopádně jako by termín natáčení byl prvořadý a odklady nepřicházely v úvahu. A tak Rudolf Schenker spolu s managementem požádali amerického zpěváka Dona Dokkena, který právě tou dobou v Hannoveru ve studiích u Dietera Dierkse nahrával debutové album jeho kapely DOKKEN, aby demo snímky k novým, čerstvě připraveným skladbám SCORPIONS nazpíval.

Don Dokken se sice úkolu chopil velmi zodpovědně a v případě Meineho přetrvávajících obtíží s hlasivkami byl připraven nazpívat i finální verze, jenže Klaus se skoro až zázračně dal dohromady v kratším časovém úseku, než bylo lékaři předpovídáno, a nakonec skladby na desku, mezi tím nazvanou „Blackout“, sám tudíž nazpíval. Album to bylo zřejmě nejtvrdší a nejmetalovější, jaké do té doby kapela nahrála, což možná budiž přičteno vlivu tvorby lídrů tehdejší NWOBHM, zejména pak kapele JUDAS PRIEST, se kterou Němce pojilo letité přátelství. Album „Blackout“ z roku 1982 od počátku zabodovalo a Škorpíkům vylepšilo reputaci po nepovedeném předchůdci. Co však potěšilo především, byl fakt, že nahrávka prorazila i za Atlantikem, kde se ze SCORPIONS stala do roka prvotřídní senzace. Za velký průlom do Spojených států amerických je pak považované tamní turné uskutečněné na jaře následujícího roku 1983, které vyvrcholilo obřím kalifornským koncertem v rámci třídenního festivalu Memorial Day Weekend uspořádaného v San Bernardinu v květnu 1983, kdy jejich vystoupení (spolu se SCORPIONS v onu neděli 29.května 1983 vystoupili i VAN HALEN, JUDAS PRIEST, OZZY OSBOURNE, MÖTLEY CRÜE, QUIET RIOT a TRIUMPH) přihlíželo na místě téměř půlmilionu lidí a u televizních obrazovek (třídenní akci tehdy přenášela nová stanice MTV) pak další miliony. Do dnes se o akci v USA hovoří jako o počátku masivního zájmu o heavy metal.

Teď konečně k příslušné nahrávce. Album startuje titulní položkou „Blackout“, svižným rockovým kusem, který se s ničím moc nepáře a posluchače ihned vrhne do dění. Představuje mu tak nové, po matném dojmu z „Animal Magnetism“ již oklepané SCORPIONS, vezoucí se na narůstajícím zájmu o heavymetalovou muziku. Skladba se uchytila i koncertně a mnohdy dokonce vystoupení zahajovala. Kvintet se tehdy koncertně nacházel ve skvělé fazóně a někde zde začal se svými akrobatickými čísly, včetně pověstné kytarové pyramidy, kterou coby hrot vždy završuje malý velký frontman Klaus Meine. Vraťme se však k albu. Do ještě větších obrátek vše dostane riffovitá a úsečná „Can´t Live Without You“, kde ráz písně udává právě mohutná kytarová hradba po vzoru australských legend z AC/DC, na počátku osmdesátých let patrně zažívajících rovněž své největší úspěchy. 

I SCORPIONS se nástupu zájmu o stadiónový rock chytají patřičně nažhaveni a kontrují výborným pilotním singlem „No One Like You“, který má v sobě potřebnou klenutost a je melodičtější položkou než dvě předešlé. Vše znamenitě doplňuje ještě první a známější z obou zde umístěných balad „You Give Me All I Need“. Trochu slabší chvíli si kapela vybere se skladbou „Now!“, aby následující rychlá „Dynamite“ působila jako pravý heavymetalový uragán, který díky (na svou dobu) strhujícímu tempu přilákal ke kapele celou řadu odžískované omladiny.  Skladba „Arizona“ na mne dnes působí jako trochu průměrná věc, aby naopak ponurá „China White“ postavená na hutném groovu a záludných střednětempých riffech předeslala trochu jinou polohu SCORPIONS. Závěrečná „When The Smoke Is Going Down“ je druhou ze zde uveřejněných balad, a zatímco u první pomalé písně upoutala spíš nosná melodika a gradace, zde je upřednostněna nostalgická atmosféra a Meineho prožitek.

Dnes je album „Blackout“ už dávno považované za jednu z velkých heavymetalových klasik nejen v rámci dlouhé diskografie SCORPIONS, ale i dění z první půle let osmdesátých. Ve své době šlo o velký průlom za Atlantik a deska dosáhla po necelém roce platinového statusu, a to jak ve Státech, tak samozřejmě v Evropě. Závěrem ještě něco k obálce, na které je zachycena křičící tvář jakéhosi kníratého muže, jehož horní část hlavy pokrývá obvaz, zatímco má do očí zaražené nějaké kovové instrumenty připomínající dvě ohnuté vidličky. Emocionálně pohnutá tvář právě oslepeného člověka možná symbolizuje období náhlých těžkostí, které krátce před nahráváním doprovázely i SCORPIONS, dost možná to umocňuje i skutečnost, že hlava onoho nešťastníka je umístěna za právě rozbitou skleněnou tabuli. Nelze popřít dramatický ráz celého díla, které vlastně zachycuje obličej samotného autora, německého umělce Gottfrieda Helnweina (ve videoklipu k pilotnímu singlu je jeho nositelem však kytarista a hlavní tahoun kapely Rudolf Schenker). Zmíněný umělec vlastně použil ono kovové zařízení i o patnáct let později, pro jednu z coverových fotografií doprovázejících druhé album RAMMSTEIN, „Sehnsucht“ z roku 1997, konkrétně je nástroj k vidění na obličeji zpěváka Tilla Lindemanna.

25.01.2019	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz