Last Hardrock Outsider

SCANNERS - Telepatie, jak jste jí ještě nezažili

Milí filmoví fandové! Kultovního kanadského režiséra Davida Cronenberga jistě netřeba mnohým z Vás představovat. Pro mě byly v mém dětství a ranném dospívání jeho filmy noční můrou. Pamatuju ještě za bolševika, jak jsem u kamaráda na VHS shlédl ty nejvychytanější fragmenty jeho filmu Videodrom a vidět týpka, jak si do otevřeného břicha strká videokazety, nebo jím sežere zaživa ruce, to byl zážitek vskutku intenzivní pro caparta, který vyrůstal na filmech Martina Friče a Sergeje Bondarčuka :o) Těsně po revoluci, když se objevilo stovky, ne-li tisíce vidopůjčoven, tak začínající firma Intersonic (řekl bych na 90% to byla ona, když tak mě opravte v diskusi) hodila na trh vedle stovek dalších chuťovek i jeden z prvních výrazných Cronenbergových majstrštyků, bizarní Scanners z roku 1981. Jinými slovy, ano – ten film, o kterém by vám váš kamarád referoval „to je ten horor, ve kterém vybuchují lidské hlavy.“ Teda, buďme konkrétní, vybouchne jenom jedna, ale zato tak efektně, že na to nadosmrti nezapomenete.



David Cronenberg je zvláštní, fascinující a zajímavá persona. Mistr filmových úchylárniček, mistr zobrazování tělesných deformací a mutací, různých duševních nemocí a poruch, které ovlivňují psychický stav člověka a jeho zdraví celkově. Nevyhýbal se ani názorných ukázek sexuálních excesů, a prostě kdybych to měl nějak shrnout, dalo by se napsat, že stěžejním motivem jeho filmů (hlavně v první polovině jeho tvorby) bylo zabývání se nesourodým vztahem mezi lidským tělem, jeho křehkou tělesnou schránkou a technologiemi, které ho často nezdravě přetvářejí a deformují. Cronenberga vždy dle jeho slov vzrušoval ten silný pocit odcizení z důvodu odlišnosti ať psychické, či fyzické, jeho hnacím motorem byla ukázka strádání metamorfovaného člověka. To bylo patrné v jeho prvních kraťasech a bylo to patrné v jeho celovečerních filmech i třicet let poté. Cronenberg nechal zalézat červy do lidských otvorů svých postav, které následně postihl agresivní amok. Nechal zmutovat malé děti do zrůdiček s kladivem v ruce, které pak bestiálně zabíjely své oběti. Nechal svého hlavního hrdinu měnit se v cosi odporného, vředovitého, rozteklého, pozbývajícího svůj původní lidský vzhled. Lidi v jeho filmech se proměňují v homosexuální brouky :o), nebo všelijaké bizarní patvary zvířat, vydávající nechutné čvachtavé zvuky atd. Jsou otroky svých sexuálních deviací, když zažívají orgasmy v momentech, kdy havarují se svým autem, což je nesmírně vzrušuje.



I kdyby vás dodnes Cronenbergova tvorba míjela, minimálně třeba Mouchu z roku 1986 jste určitě viděli, nebo aspoň o ní slyšeli. Pokud vás Cronenbergovy bizarnosti nelákají, mohu s klidným svědomím doporučit jeho pozdní tvorbu, kde se jakoby zklidnil, ale občas Vám – divákovi – ukázal, že to je pořád přeci jenom on, starý explicitní provokatér :o). Tam bych řadil ponejprv Dějiny násilí z roku 2005, jeho nejumírněnější film, který se pyšní dvěma oscarovými nominacemi, ale abych se přiznal, mě zas tolik neuchvátil, tak jako drtivou většinu kritické obce. To jeho dva další filmy, byly zcela jistě jiná káva, která mě velmi šmakovala. Skvostné Východní přísliby z roku 2007 - pohled do života ruské mafiánské komunity ve Velké Británii s Viggo Mortensenem, kde se břitvou řežou krční tepny jedna báseň a pak psychologický duel Jung vs Freud ve filmu Nebezepečná metoda v hlavní roli opět s Viggo Mortenesenem, který byl v pozdní Cronenbergově éře jeho dvorním hercem. Ale nás teď zajímá Cronenberg ranný, zajímavý, vzrušující. Vydejme se do doby přelomu 70. a 80.let.


Cronenberg byl vždycky kanadský patriot. Až na pár výjimek se všechny jeho filmy točily v Ontariu a jeho okolí a téměř vždycky stál mimo hlavní proud hollywoodského velkorozpočtového průmyslu. Když pominu jeho pozdní, zde již zmíněnou tvorbu, jsou v jeho filmografii pouze dva filmy, za kterými stály velké peníze a velké studio – slavná Moucha (1986) a Mrtvá zóna z roku 1983, což byla adaptace skvělé knížky Stephena Kinga, kterou jsem na gymnáziu slupl jako malinu a jak knihu, tak i film, který jí určitě ostudu nedělá, velmi doporučuji. Ale to byla “kingovka“, kde se při troše umu nedá mnoho zkazit. Zato jeho první filmy v 2.polovině 70.let byly ryze autorské, scenáristicky i režijně. V jeho celovečerním debutu Shivers (Červi) z roku 1975, pořízeném za směšných 500 tisíc dolarů (a vydělal 14-krát tolik, takže úspěch) nechal obyvatele jednoho moderního bytového komplexu napadat velkými tlustými parazity, které své nositele měnili na sexuálně agresivní jedince. V Rabid (1977) zase hlavní hrdinka zažívá tělesnou mutaci, kdy jí v podpaždí vyrůstá otvor, ze kterého leze cosi na způsob obřího penisu, co kontaktem s napadeným šíří infekci a jeho nositelka trpí nezvladatelnou chutí po lidské krvi. V jeho třetím filmovém zářezu z ranné tvorby, asi nejproslavenějším The Brood (Mláďata) z roku 1979, nechá malé dětské mutanty zabíjet nevinné oběti a jednu ženu procházet mimořádně ohavnou tělesnou transformací. Tady se musím přiznat, že jsem film viděl naposledy před 12ti lety a jediné, co jsem si z něj odnesl, byl pocit samoúčelného násilí a k tomu spousta slovní vaty. Slibuji, že si ten film znova oživím, abych si potvrdil, jestli jsem v té době zrovna neprocházel nějakou křehčí životní etapou, skoro se mi totiž nechce věřit, že by i v dnešní době na mě Cronenbergovy filmy měly takový neblahý účinek. Říkejte tomu třeba divácká otrlost. :o)



No a pak jsou tu Scanners (1981). A stejně jako filmy před tím, tělesná metamorfóza, to je to, oč tu běží. Pro Cronenberga to byl vlastně první zářez co se týče zahraničního úspěchu, protože s ním vyhrál několik fantasy festivalů, a kdyby nic jiného, pro film objevil skvostného představitele záporáků jménem Michael Ironside. Ano, ten charismatický chlápek s podmračeným výrazem a cynickým úsměvem, co se tak báječně v pokračování Highlandera oháněl mečem a ve Verhoevenově Hvězdné pěchotě masakroval mimozemské brouky. Michael Ironside je borec, kdybyste to náhodou nevěděli.:o)



Ale zpátky ke Scanners. Ti začínají báječně. Prostě nějaký houmlesák si to přifaří do restaurace kdesi v nákupním středisku, začne dojídat zbytky na stole a poté, co to se znechucením komentují dvě postarší sedící dámy u stolu, jednu z nich ten pobuda pomocí telepatie nechá svíjet v bolestech na zemi. To neunikne pozornosti dvou stojících chlápků poblíž, začne honička, která vyvrcholí zpacifikováním pobudy, který se poté probouzí …


…..spoutaný na posteli ve vědeckém středisku bezpečnostní firmy ConSec., která se mimo jiné zabývá telepatickými jevy. Tím chyceným „houmlesákem“ je jistý Cameron Vale, hlavní hrdina příběhu, člověk obdařený telepatickou schopností napojit se na mozky okolních lidí, slyšet jejich vnitřní hlasy, případně v nich vyvolávat silnou bolest. Ale umí toho mnohem více, ale to ještě neví a od toho je tu Dr. Paul Ruth, který tréninkem umocní jeho schopnosti (skvělá scéna s postarším psionikem, kterému Vale rozbuší srdce téměř až k infarktu) a zároveň ho seznámí s životu nebezpečným kultem „scannerů“, který vede deviantní Darryl Revok (právě již zmíněný Ironside), jenž za pomocí psionických schopností chce ovládnout vše živé a bezbranné okolo.


Pro některé současné kritiky je Cronenbergův scénář až jistým způsobem vizionářský. Telepatie tu není jen cosi, co může přímo propojit nervové synapse a mozky, ale i jako nějaký energetický tok, který je kompatibilní s datovým tokem počítače. V jedné scéně se tu totiž Vale pomocí telefonu v telefonní budce napojí na počítačovou síť a svým mozkem hackuje její data, tedy v době, kdy slova jako hacker a hackování vlastně byly ještě v plenkách, nebo vůbec neexistovaly. To se dá považovat za jistý důkaz Cronenbergova vizionářství, ale zase bych nechodil tak daleko, jako jeden uživatel na CSFD – a dost mě to pobavilo – který napsal, že Cronenberg tak předpověděl vznik internetu. Kabrňák David, kdyby tak věděl, jaké zásluhy se mu připisují v české kotlině. :o)



Ale pokud jde o úchylárničky, nečekejte zde nic převratného, Cronenberg se tu až na dvě scény drží při zemi. Ale právě ty dvě scény jsou tak ikonické, že si film s nimi vždycky spojíte, i za padesát let na smrtelné posteli (čímž netvrdím, že zrovna v tu chvíli budete myslet na Cronenbergovy filmy, to spíš na ženský, které jste za svůj život měli :o) ) Ve filmu je jedna akční scéna – honička s auty a následná přestřelka s brokovnicemi a pak dvě, kdy ke slovu přicházejí smrtící telepatické hrozby v celé své kráse. V té závěrečné – duelu hlavních dvou protagonistů - se napíná kůže na těle, bobtnají a praskají žíly, ze kterých stříkají stroužky krve a pak hoří celá těla. A v té nejslavnější, ikonické, téměř na začátku filmu, se stane cosi, co na internetu dodnes koluje jako animovaný gif. Abych to přiblížil - v sídle ConSecu se v hledišti učebny shromáždí zástupci několika společností a vládních agentur kvůli prezentaci na téma skenerů. Prostovlasý obrýlený muž na pódiu je sám skener a navrhuje, že z hostů vybere jednoho dobrovolníka, kterému naskenuje jeho mysl. Upozorní však hosty, že proces skenování obvykle přináší příjemcům značné nepohodlí nebo dokonce bolest – krvácení z nosu a hučení v uších. Zdá se, že to zrovna u diváků nebudí nadšení a nikdo se nehlásí, nakonec se ale přihlásí muž s podivnou jizvou nízko uprostřed jeho čela (právě Michael Ironside). Demonstrace nejde přesně podle plánu. Pokud někdo na pódiu trpí bolestí a nepohodlím, je to právě zaměstannec ConSecu, skener, nikoliv vyzvaný dobrovolník a poté, co se dostane do křečí, podobně jako žena na začátku filmu, jeho hlava vybouchne jako naducaný meloun. Prásk! A legenda je na světě.



Dobře, nebudeme podléhat nízkým pudům. Každopádně, dovedete si představit, co to udělalo před čtyřiceti lety s nepřipraveným divákem a co vlastně i dneska, ta scéna má pořád koule a tvůrci speciálních efektů se tady fakt vyřádili. Je tu pak úsměvný moment, který se zmiňuje i v publikacích o „filmových chybách“. Nebohému nešťastníkovi vybouchne hlava nad stolem, scéna pokračuje dál, ale stůl je již čistý jako lilie, zatímco nebožák pořád leží mrtvý vedle. Asi uklízečka byla tak rychlá, že to nezaznamenaly ani kamery :o)


Scanners mají přes sto minut, ale utečou rychle. Přitom vizuálně to zase není takové terno. Cronenberg si vystačí s jedním půdním prostorem, několika exteriéry, s jednou pumpou u silnice, která vzápětí ohnivě vzplane…a to je vlastně všechno. Ale taková pochmurná atmosféra je tady hmatatelná, že úplně cítíte ten zmar a napomáhá tomu i hudba Howarda Shorea, chvílema mohutná a osudová, chvílemi až zlověstná, hlavně při scénách skenování. Michael Ironside je tady na ploše několika minut nádherně hrozivý, naproti tomu jeho protivník Stephen Lack je….jak to říct…no prostě dřevo. Herecké dřevo. Ale má tak výrazný kukuč s modrými kukadly, že se na tu roli psionika vlastně hodí a jeho prkennost tak i chvílemi nevnímáte.



Jak jsem již uvedl, Cronenberg si příběh napsal sám, a stejně jako jeho ostatní ryze autorské projekty nejsou ani Scanners divácky přívětivé. Teda, ne, že byste se někteří z vás nebavili, ale není to rozhodně mainstream. Nebudete u toho žrát popkorn a hospodyňky u toho žehlit. Cronenberg brnká na struny diváckého znepokojení, někdy až zhnusení a to je na tom to krásné. Někteří kritici Scanners vyčítají useknutý konec a některé zlé jazyky dokonce tvrdí, že Cronenberg dopisoval scénář během natáčení a prostě nevěděl, jak film ukončit. Je fakt, že na konci opravdu zůstane takové mírná pachuť, ale jinak to na celkovém pozitivním dojmu nic neubírá. Cronenbergovy filmy byly vždycky lehce znepokojivé. Když si přečtete slova, která kdysi pronesl po novinářském dotazu na jednotící motiv jeho děl, pak vám jeho filmy možná nebudou připadat až tak divné: „Naše vnímání věcí, které považujeme za přirozené, je vlastně stabilní, ale pro mě dost nudné. Já ve skutečnosti, když se podívám na člověka, vidím bouři organického, chemického a elektronového chaosu, jeho nestálost a nestabilitu, schopnost se měnit, transformovat a transmutovat.“ ….. No a pak se něčemu divte :o)


Filmu zdar a zase někdy příště.


Hodnocení: 80%



18.04.2020Diskuse (5)Lima
fulci@seznam.cz

 

down
20.04.2020 11:34

Hromadná videoprojekce u kámoše a jedna z předkládaných lahůdek bylo právě tohle :) 15 lidí narvaných v jednom pokoji čumí na film, který je v originálním znění, čili nikdo nerozumí ani slovo. Proto se ujal systém pouštět jen "žravé akce" a dialogy přetáčet.

 

J.Rose
20.04.2020 11:26

V pohodě pán. Nahý Oběd vřele doporučuji :-)
Škoda, že poslední roky už tolik netočí a když ano, tak to jde většinou mimo mě. Zkátka, současný Cronenberg mi nic neříká.
Mimochodem, jeho syn Brandon Cronenberg je prý také pěkný úchyl a natočil nějakou šílenost jménem Possessor (2020).
Jablko asi nepadlo daleko od stromu :-)
PS: Super počtení.

 

sicky
20.04.2020 08:40

Kdysi jsem viděl Crash, a to byl slušnej úlet :)

 

Pekárek
19.04.2020 20:59

Teď jsem studoval asi hoďku jeho tvorbu. Leccos zaujalo a hodně. Díky!

 

Stray
18.04.2020 22:18

Tenhle film jsem si dal asi před 10ti lety, když jsem tak ještě měl čas čumět na náhodně zvolené filmy, no a musím říct, že své kouzlo to opravdu mělo. Východní přísliby jsou taky skvělej film, tohle je ale spíš podobný tomu Stephenu Kingovi (hm, fascinace nočními americkými městy ranných osmdesátek u mne trvá).:-) Na Mouše jsem byl v kině hned po revoluci a zážitek na celej život.