Last Hardrock Outsider

SAXON - V pozici lovců slávy 2/4 (1982-1989)

Rozjetá heavy metalová úderka korunuje své ranné období znamenitým živákem, který dokonale shrnuje to podstatné z prvních čtyř řadovek. Deska „The Eagle Has Landed - Live“ patří rozhodně k nejlepším koncertním záznamům heavy metalové hudby, jaké vyšly v průběhu celých osmdesátých let. Později se však dočkala několika dalších pokračování, které již postrádaly onu posvátnou auru této koncertní prvotiny, jenž zachycuje hnutí NWOBHM v tom nejlepším, zkrátka a dobře - země se rozestupuje a z pekelné tlamy vybuchují do dálky ohnivé gejzíry. Osobně hodnotím natočení živáku v době kdy SAXON teprve směřovali ke svému absolutnímu vrcholu za velmi prozíravý tah, protože nahrávce nechybí veškerá tehdejší živelnost, drive a po všech stránkách ujasněný směr. V roce 1982 tedy nedošlo k vydání žádného studiového alba, protože koncertní program kapely byl opravdu nabytý, takže jejich komerčně nejúspěšnější deska „Power And The Glory“ dorazila na pulty až v sezóně následující. To už za bicí soupravou seděl Nigel Glockler, který zde nahradil Petea Gilla. Ten později zkoušel štěstí s MOTÖRHEAD, aby následně zapadl v propadlišti dějin.


 

Po pravdě považuji album „Power And The Glory“ za jeden (a první) ze tří albových vrcholů kariéry SAXON, protože si na této nahrávce kapela jednak zachovala svou dravost známou ze svých předchozích děl a zároveň přidala něco navíc a sice bombastičtější zvuk po vzoru dobové tvorby jejich zkušenějších kolegů z JUDAS PRIEST, kteří si právě tou dobou dokonale podmanili Spojené státy se svým albem „Screaming For Vengeance“. Bylo poznat, že rovněž SAXON chtějí rozšiřovat svou fanouškovskou základnu, a tak orientace na americký trh byla logickým krokem. Alba začala být bombastičtější, více nadýchaná a tak nějak heroicky a pozitivně nastartovaná. Přesně tohle tedy splňovalo „Power And The Glory“ – nahrávka, ze které vzešlo několik památných hymen jako třeba titulní song, „Warrior“, „Nightmare“ nebo rozmáchlá suita „The Eagle Has Landed“.

 

Možná by šlo to samé říci i o následujícím albu „Crusader“, kterému (snad kvůli jeho názvu nebo kvůli zdařilému titulnímu songu) dnes mnozí připisují mnohonásobně větší důležitost, než tohle v rámci diskografie SAXON vcelku průměrné dílo ve skutečnosti má. Ve srovnání s předchůdcem je „Crusader“ totiž jaksi řidší, povrchnější, více odrhovačkový, jakoby si SAXON chtěli zkusit i trochu toho rock´n´rollu. Tuto nápadnou tendenci šestého alba má zřejmě zakrýt epický titulní song umístěný hned do jeho úvodu. Ten však stojí v přímém rozporu z duší celého zbývajícího materiálu. Vážně znějící skladba, kde ono známé historické téma rozdmýchává ponurá atmosféra a pomalý pochodový rytmus, jinak podepírající zdejší majestátní riff, je skutečnou perlou jinak vcelku obyčejného díla, které považuji za jakousi kapitolu oddechu a nabírání sil před následným velkým skokem – absolutním vrcholem diskografie SAXON.

 

Název „Innocent Is No Excuse“ (tedy - nevinnost neomlouvá) a tvář dívky, jenž na obalu této nahrávky okusuje zelené jablko, jakoby charakterizovaly přesun britské heavy metalové úderky k jiným cílovým skupinám, konkrétně směrem ke komerčněji orientovanému publiku za Velkou louží, tedy pro tuto britskou kapelu na dosud nepříliš zorané pole působnosti. Krátce předtím se podařilo Spojené státy dobýt ve velkém kapelám jako IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, ale také dalším heavy metalovým kapelám z Evropy, např. německým SCORPIONS, takže lze o období poloviny osmdesátých let říci, že jde o etapu, kdy v USA vrcholil zájem o evropskou heavy metalovou hudbu. SAXON se tedy o dvě sezóny později, než tomu bylo třeba u IRON MAIDEN nebo DEF LEPPARD, začali snažit o to samé, čemuž byl uzpůsoben bombastičtější sound  nové nahrávky, ale i turné, které bylo charakterizováno velkolepou scénou. Už ze samotné nahrávky je zřejmé, že tím prvotním cílem je oslovení zejména publika v Americe, není to (na rozdíl od nahrávek pozdějších) však vůbec na škodu, protože dílo zní opravdu velkolepě a navíc obsahuje řadu skladeb, které ještě dnes považuji za vůbec nejlepší v kariéře kapely. Hity jako „Back In The Streets“, „Call Of The Wild“ nebo „Rock ´N´Roll Gypsy“ mají schopnost pořádně rozpumpovat atmosféru. Krátce po americkém turné však definitivně odchází původní baskytarista Steve Dawson a jeho odchod zahajuje jakési pomyslné období zmatků a deziluze, ze kterého se SAXON vyhrabou až s nástupem let devadesátých. Jeho nástupcem se na čtyři roky stává jistý Paul Johnson. O dvě sezóny později odchází dočasně i bubeník Nigel Glockler, kterého v nejkontroverznější epoše SAXON nahrazuje Nigel Durham.


 

V druhé polovině osmdesátých let vychází SAXON ještě dvě řadová alba, která byla rovněž orientována na americký trh – tedy „Rock The Nations“ z roku 1986 a o dva roky později jeho nástupce „Destiny“. Obě díla byla silně poznamenána příklonem k mainstreamovější vlně s klávesami nazdobenou, zvukově vyšlechtěnou produkcí. Již skoro nic nepřipomínalo ty urputně zakouslé motorkáře, co hrají heavy metal pro sígry v džískách. Vše nahradily pestrobarevné ohozy, divoce vyčesané vlasy a songy, který stavěly na nenáročných popěvcích a daleko větší vzdušnosti, k čemuž právě dopomáhalo bohaté využití dobových kláves. Osobně mám z obou nahrávek vcelku rád tu druhou, protože znamenitě zachycuje dobovou párty atmosférku a období jakési společenské bezstarostnosti a pozitivity. Jde v podstatě o úplně jiné SAXON než jakými byli v prvé půli osmdesátých let. S přihlédnutím k tomu, že se SAXON posléze pomalu pokorně vraceli k tomu svému metalu, platí „Destiny“ za originál v rámci diskografie Britů.


Ještě do konce desetiletky vychází dva živáky a sice „Rock´N´Roll Gypsies“ a „Greatest Hits Live“, aby na počátku devadesátých let již stáli před další etapou vlastní dlouhé historie, etapou, kterou bude charakterizovat jak postupný návrat k přirozenosti a k heavy metalu, ale rovněž také návrat na pódia Starého kontinentu, která se navždy stanou hlavním odbytištěm jejich hudby, ale o tom zas až příště.

 

 


23.11.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz