Last Hardrock Outsider

SAXON - Šelma z ohně, kovu a kamene 3/4 (1990-1999)

Z dnešního pohledu je zřejmé, že SAXON chytili druhý dech v průběhu let devadesátých. Tohle období je opět zastihlo v plné síle a při chuti dělat znovu poctivou heavy metalovou hudbu, přesně takovou s jakou vešli ve známost již v první půli osmdesátých let. Doba se sice vyvíjela, nové žánry slavily svá období boomu, ovšem záhy zažívaly i období úpadku, to co však zůstávalo, byly stěžejní klasické kapely držící se svého jistého (IRON MAIDEN, AC/DC, MOTÖRHEAD...dosaď si dle libosti), jen občasně dekorativně upravující svoji tvorbu. Přesně mezi tyto patřili právě také Byfordovci. Studiové možnosti byli navíc v nové dekádě lepší, takže se to ve zvuku nových alb SAXON zákonitě projevilo a i když kapela zůstávala prakticky stále tou jistou heavy metalovou jednotkou, určitým nepatrným vlivům z okolního prostředí se jistě neubránila.

 

Velký návrat dle mého představovalo již album „Solid Ball Of Rock“ vydané v roce 1990. Šlo o energickou sadu stylově umístěnou někde na hranici mezi britským heavy metalem a americkým párty rockem. Odvázaný a na svou dobu moderní materiál rozhodně splňoval základní představy fanoušků o nové tvorbě SAXON, čemuž dopomohla i šikovně zvolená propagační politika a několik skladeb, jenž jsou ještě dnes považovány za naprosté hitovky. Stavělo se samozřejmě na výrazných refrénech, jenž se nad dobře šlapajícím (někdy až ve stylu AC/DC) materiálem rozpínaly jako křídla Saské orlice, stejně tak na souhře obou kytaristů Grahama Olivera a Paula Quinna, či na frenetickém pěveckém projevu páně Biffa Byforda, naopak zcela zmizely klávesy. Rozhodně šlo tedy o úspěch, zvláště pak díky skladbám jako „Requiem (We Will Remember)“, „I Just Can´t Get Enough“, „Ain´t Gonna Take It“ nebo titulní vypalovačce.


 

Následující album „Forever Free“ se neslo v podobném duchu jako jeho zdařilejší a zřejmě i úspěšnější předchůdce. Z dnešního pohledu jde o jakýsi oddechový čas před dalšími velkými věcmi. Byť kapela svůj styl prakticky neměnila, ujala se z nahrávky prakticky pouze titulní skladba, která dlouhá léta patřila neoddělitelně ke koncertnímu programu SAXON. Kdo chtěl hymnický metal od příslušníků zlaté generace tohoto stylu, dostal jej i zde (tedy v době kdy všude kolem bujilo vše, co bylo alespoň trochu anti-metalově orientované) v kvalitním provedení, ostatně jako skoro vždy.

 

Na podporu dalšího alba „Dogs Of War“ jsme se v Čechách dočkali SAXON poprvé v koncertním provedení. Šlo o album, které definitivně vrátilo kapelu do hry a vydobylo jí v Evropě (zejména pak samozřejmě v Německu) pozici často a kvalitně koncertující heavy metalové stálice. Tuto pozici si SAXON drží prakticky do dnes. Titulní skladba a několik dalších položek, jako „Don´t Worry“, „Hold On“ nebo „The Great White Buffalo“, svědčilo o neutuchající schopnosti „Sasů“ složit chytlavý rockový hit. Deska však oproti několika předešlým vyznívá poněkud více temně a ponuře, což také rozhodně nebylo na škodu. Tohle období ovšem negativně poznamenal rozchod s jedním ze dvou dlouholetých (vlastně původních) kytaristů – s Grahamem Oliverem, který byl vyhozen na základě obvinění ze zpronevěry, konkrétně z prodeje video nahrávky z vystoupení SAXON z Donningtonu 80´, který uskutečnil, aniž by o jeho transakci kdokoliv jiný v kapele věděl. Celá kauza se později dohrávala u soudu. Vyhozený Oliver po pár letech založil projekt, rovněž s bývalým členem SAXON - baskytaristou Stevem Dawsonem, účinkující zejména na německých pódiích pod hlavičkou OLIVER/DAWSON SAXON. Oliverovo místo bylo obsazeno rovněž výtečným Dougem Scarrattem, který se v kapele uchytil a spolu s Paulem Quinnem tak tvoří stabilní kytarový duet do dnešních dní.


 

Následovalo živé album „The Eagle Has Landed II.“, které nedosahovalo úrovně čtrnáct let staré koncertní prvotiny, aby následující studiovka platila za totální trefu do černého, kterou bez mrknutí okem řadím k absolutním vrcholům dlouhé kariéry SAXON. Album „Unleash The Beast“ vznikalo celé (v průběhu zimních měsíců konce roku 1996) v Německu za asistence producenta Kalleho Trappa a myslím, že je z něho znovu nabitá pohoda cítit. Skvělá heavy metalová jízda napěchovaná patřičně chytlavými a zároveň dravými songy musela udělat velkou radost nejednomu fanouškovi poctivého heavy metalu. Deska prakticky nemá slabších míst, takže ze songů lze vypíchnout zdejší valnou většinu. Pro mne však mají největší charisma právě tyto čtyři – „Terminal Velocity“, „Circle Of Light“, „The Thin Red Line“ a zejména „Ministry Of Fools“. Koncertní mašina se tudíž znovu rozjíždí a SAXON znovu nechybí na žádném z výraznějších evropských heavymetalových festů.

 

V době nahrávání následujícího díla „Metalhead“ opouští kapelu na několik let (kvůli zánětu šlach) bubeník Nigel Glockler. V době této vynucené pauzy usedá na bubenickou židličku jistý Fritz Randow. Deska, která byla nahrávána a  produkována znovu v Německu, a sice Charliem Bauerfeindem, ještě ve svém intru nese Nigelův skladatelský otisk, zbytek materiálu už je ovšem zcela v režii novice. Dle mého tento materiál, se kterým se SAXON tak nějak důstojně rozloučili s devadesátými roky, nese všechny znaky kvalitní a patřičně řízné metalové práce. Patrný je rozhodně větší příklon k tvrdosti a zemitěji usazeným riffům. Velmi vyrovnaná a znovu tak trochu více ponurá nahrávka nestaví zas až tolik na hitech, jako spíše na semknutosti.


08.12.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz