SATAN - Cruel Magic

70%

Britským klasikům SATAN se úspěch vždy vyhýbal velkým obloukem, ačkoliv kapela ve svém středu už od osmdesátých let držela velmi zručné muzikanty a měla ambice prorazit do vyšších výkonnostních lig. Novinka zkušeného kvintetu z Newcastlu je vlastně odhalením, proč se velký průlom nad řekou Tyne v případě této pětice nikdy nekonal. Materiál v rámci skladatelské, instrumentální a vokální roviny je totiž vážně dobrý, dokonce bych řekl, že za jistých podmínek by se z „Cruel Magic“ mohla stát opravdu velká heavymetalová deska, ty důvody, proč se tak nikdy nestane, jsou však znatelné hned od počátku. Zní totiž: laciný demáčový zvuk, nulová produkce a absence potřebné bytelnosti díla v rovině jeho finálního zpracování, tak způsobu přenosu mezi posluchače.

Někde jsem dokonce četl, že nejrůznější městští arbitři vkusu (takový ti co si myslí, že dnes drží prsty na tepu doby) tento materiál hodně oslavují a sice z rozmaru udělat z čehosi pro ně docela zvláštního módu. Dost možná jim totiž SATAN připomíná tvorbu módních GHOST, dost možná neslyšeli v jednadvacátém století pořádnou metalovou desku, a tak si vzali letité poctivce ze severu Anglie jako rukojmí vlastních manévrů, majících upoutat pozornost na jejich podivuhodné objevy a vynálezy. Tihle lidi podle mě slyšeli kvalitní metalové album naposled dost možná kdysi na začátku vlastní středoškolské docházky, takže nad jejich horečkou je možné jen mávnout rukou, nicméně desce se skutečně nedá upřít onen záhrobně-romantický nádech metalové kultury osmdesátých let, a i samotní SATAN jsou natolik zkušenými a skladatelsky protřelými hudebníky, že jsou od začátku plně uvěřitelní a netrpí potřebou po laciném hypeu. Naopak skladbám se dostává potřebné šťávy v podobě neotřelých struktur a vyhrávek, či  atmosféry, vydatně rozněcující smysly všech oslavovatelů pravověrného hejvíkovského retra. Prostě si myslím, že je ohromná škoda, když se jejich hudbě letos nedostalo větší studiové péče a penízků na její zdokonalení, protože skladby opravdu kvalitní jsou.

Jedna věc je, že Russ Tippins i Steve Ramsey jsou skutečně výtečným kytarovým tandemem, zpěvák Brian Ross rovněž vlastní správně vypjatý metalový vokál a i rytmika Graeme English a Sean Taylor za svými spoluhráči v lecčem nezaostává, ale na druhou stranu si desku poslechněte třeba hned po posledních počinech od JUDAS PRIEST nebo SAXON a praští vás to ihned do uší. V rovině nápadů je vše v pořádku, ale co to další? Hřídký udrnčený zvuk kytar, na které jako by hrál někdo, kdo hybernoval třicet let někde v mrazícím boxu (dost možná od časů, kdy detektiv Alan Dalgliesh vyšetřoval případ smrti soudního znalce), dál pak krabicovitý zvuk bicích, který je snad největším zvukovým nepodarkem nahrávky, neboť značně ovlivňuje zvuk celku, a pak snad ještě několik položek méně závažného rázu.

Je sympatické, když se kapely jako SATAN snaží stále o autenticitu svého dávného zvuku, je rovněž sympatické, když si dokáží udržet zápal a dobré nápady, ale na druhou stranu je velká škoda, že svá díla nedokáží opatřit prvotřídnějšími podmínkami, které by vlastně umožnily celému materiálu vyrůst a být povýšen mezi mistrovské kusy. Jde prostě o true heavymetalové album, které je prosté balastu, nadachmaných symfo peřin i aury novo-metalových děl zvoucích na dalekou cestu do světa fantasie. Nic takového zde nehrozí, SATAN stojí nohama pevně na zemi a umí. Dostáváme tak poctivý heavy metal s dobrými nápady a bohužel prachbídnou zvukovou stránkou a produkcí. Na skladby se mě neptejte, prakticky všechny jsou svým způsobem kouzelné (první dvě položky jsou asi nejslabší a pouze připravují půdu pro ten čarodějný rej předoucích kytarových partů, klokotavých sól a démonických pasáží, kde úřaduje vznosný hlas Briana Rosse. Satanova stezka se tak nevyzpytatelně klikatí ve výsledném pandemoniu krále podzemní říše a značí dobrodružství na hranici mezi říší živých a mrtvých. O to větší škoda je vše, co se týká zvukové stránky.

05.11.2018	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz