SADUS - The Shadow Inside

80%

Další z comebacků, kterému jsem už moc šancí nedával. Přestože nikdy neskončili, prošli hned několika hibernacemi. Ta poslední byla nejdelší. Když v roce 2006 vydali návratové „Out of Blood“, retro thrashová vlna se teprve vzmáhala. Dotyční se k ní v podstatě nemohli připojit a ani by se k ní nepřipojili, vždy se totiž snažili posouvat. Výsledkem byly rozporuplné recenze provázené menším zájmem, a tudíž i další pauza, jejíž ukončení stvrdilo nové studiové album vydané koncem loňského roku. Píšu o SADUS, o kapele, která svého času neměla ráda repetice. Nad vše totiž stavěla bohatství nápadů servírovaných s maximální intenzitou, což vyústilo v nahrávání explozivních thrashových desek. Ačkoliv se na scéně objevili už v roce 1985 a později se dokonce upsali ambicióznímu labelu Roadrunner, velkým jménem se stát nemohli. Kompromisy nikdy nedělali. Fajnšmekři, byť jich tolik zas už není, vědí své. Ani pozdější zjemnění soundu proto nemohlo vyústit ve vydání jedné z dalších forem „Černého alba“. Navíc přišlo pozdě. Jejich čas, stejně jako v případě mnoha jiných, zkraje devadesátek prostě pominul. Netuším, zda se v roce 2023 chtěli rozloučit vzpomínkou na své zběsilé začátky. Na novince „The Shadow Inside“ každopádně předvádějí profesorský výkon, takové best of svého klasického a o řád zatěžkaného stylu, k čemuž je zkušený studiový inženýr Juan Urteaga vybavil ideální, ve své podstatě ambiciózní produkcí.

Po poslední desce CADAVER se tak ze strany Nuclear Blast jedná o další počin, pro který je příznačná nezastydlá old school produkce, mající zejména díky své muzikálnosti, jakož i vycizelované tvrdosti přesah až do dnešních dní. Rozhodně nejde o bezproblémovou sázku na jistotu relativně úspěšné retro vlny; o komerčním propadu předchozích dvou alb SADUS nemluvě. Poté, co od zmíněného vydavatele odešla celá řada známých spolků až institucí, se mi takový přístup jeví marketingově nevyvážený. Nicméně jak CADAVER, tak SADUS svému vysokému standardu přinejmenším dostáli, takže alespoň posluchači mohou být spokojení, což je asi nejpodstatnější. Podivné úvahy, že? Nicméně z hlediska toho, co se děje na „The Shadow Inside“, celkem legitimní. Pánové totiž natočili opravdu brutální materiál, přičemž aktuální zvukové možnosti využili jen k tomu, aby svůj výraz adekvátně přiostřili. Výsledkem je tudíž jízda, kterou neudýchá každý, přičemž problémy s modernějším, přesněji řečeno s lehce progresivnějším pojetím by mohli mít pro změnu zas ti skalní.

Ona věrnost starému provázená faktickým odmítnutím kašírovaného retra působí sympaticky. Bohužel z těch samých důvodů lze očekávat i reakce negativní, případně nepochopení. Navzdory svým kvalitám se tedy nová nahrávka ve výročních žebříčcích asi neobjeví. Nalézá se na ní totiž „jen“ po všech stránkách antitrendový (thrash) metal jako řemen, kterému nechybí k absolutní žánrové dokonalosti vlastně nic, přestože samotným SADUS zde něco podstatného chybí. Končím s chozením kolem horké kaše, jde o baskytaru Stevea DiGiorgia. Její absence výsledku citelně ubírá na jedinečnosti, díky čemuž se zvuk kapely posouvá blízko k DESTRUCTION. U nich je situace podobná, dotyční rovněž nepotřebují hrát retro, přičemž svůj jedinečný styl zvukově aktualizují už téměř čtvrtstoletí. Pokud měli zasloužilé Němce ve firemní stáji nahradit právě zasloužilí Američané, začíná mi vše dávat logiku, i když stěžejní roli nejspíš sehrála náhoda. Konspirace rád přenechám jiným. Faktem zůstává, že Steve na nové desce prostě nehraje, což je obrovská škoda. Ať už jde o důsledek jeho pracovního vytížení nebo čehokoliv jiného (Steve se přeci občas stihl „zahodit“ i s menšími produkcemi, než přináší jeho bratři ve zbrani), novinka tím přišla o nemalou dávku jedinečnosti. Na druhou stranu, zajímavý a rychlý „cash“ na stole ležet nemohl a nač nahrávat desku své vlastní kapely jako host, jen proto, aby pak zbytek sháněl nějakého koncertního borce, který by ten basový thrash/jazz dokázal adekvátně přehrát...?

Ve všem ostatním aktuální materiál stoprocentně přesvědčuje. Nejprve čtveřice, pak trio a nyní jen duo. Jakkoli má nyní posluchač co do činění již jen s polovinou původní mocné sestavy, výsledek působí víc než přesvědčivě, tolik jen pro dokreslení míry invence a energie tryskající z klasických alb SADUS. Kytarista a zpěvák Darren Travis s bubeníkem Jonem Allenem připravili vyrovnanou kolekci, která se blbě vypíná a uteče opravdu rychle, i když trvá víc než poctivou třičtvrtěhodinku a rozhodně se nevyhýbá pomalejším momentům. O zábavu se stará hlavně ohňostroj kytarových riffů odpálený v každé skladbě, ať už se jedná o smršť typu úvodní „First Blood“ či drtivou záležitost jako „Pain“. Nad pevnou kytarovou stavbou, ozdobenou výbornými sóly a opřenou o vzorovou(!) práci Allena, úřaduje vynikající vokál. Díru po maximálně variabilní a pulzující baskytaře DiGiorgia zacelil Travis přesnou hrou kovověji znějícího nástroje, situovaného těsně pod středovou kytarovou stěnu. Dotyčný podal velmi slušný výkon. Nejen během nenápadných meziher v jedovatě se plazící „The Devil in Me“ dokazuje, jak moc mu záleželo na tom, aby hra baskytary nesklouzávala k pouhému přehrávání nezbytného.

Nahrávka graduje v progresivním duchu. Po závěrečném vydechnutí, nebo spíš nadechnutí v podobě instrumentálky „New Beginnings“ přichází mrazivá titulka završená dalším skvělým sólem. Poslední přeživší se s citelnou pomocí Juana Urteagy zkrátka vzepjali a nahráli vynikající album, kterým se jim podařilo navázat na nejlepší tradice SADUS, překlenout neúčast ikonického spoluhráče a zároveň ukázat konkurenci napříč generacemi vztyčený prostředníček. Bravo, pánové!

10.01.2024	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz