Last Hardrock Outsider

SABATON - The Great War

Doba, kdy si největší pozornost z řad světově proslulých metalových skupin vymohli pouze ti nejvýraznější, nejoriginálnější a nejzajímavější, je dávno minulostí. Časy, kdy fanoušek tvrdé hudby nejvíce a bez pochybností obdivoval ocelovou úsečnost JUDAS PRIEST, klenutou zdobnost IRON MAIDEN, hravost německých HELLOWEEN, nebo apokalypticky válečný tah nejlepších nahrávek METALLICY a SLAYER, jsou přes třicet let pryč, pokud budu mluvit pouze o těch nejznámějších z osmdesátých let, desetiletí patřící mimo jiné také nejsilnější vlně metalové hudby, co se kdy prohnala atmosférou planety Země...


V současnosti už úspěšným vůbec nezáleží na originalitě, protože se při jisté konstalaci okolností dostane neobyčejné pozornosti i zcela průměrnému heavymetalovému kolovrátku, pokud ten svou zastaralou produkci bombasticky vyšlechtí (co si budeme namlouvat, oni i NIGHTWISH jsou prefabrikát), nepodcení sílu vlastního managementu, má za zády ten správný vydavatelský tým a rovněž dobré vztahy s médii. Na tom všem budují své jméno právě i švédští tradicionalisté SABATON, jedna z nejpřeceňovanějších a nejpopulárnějších kapel současné metalové scény. K budování jejich jména ostatně mnoho let přispívají i některé tuzemské organizace v čele s Pragokoncertem, kooperativně podporující snahy Nuclear Blast o vystavění viditelné a slyšitelné válečné úderky ze severu Evropy. 


Člověk s hudebním přehledem, ošlehaný třemi dekádami sledování metalového dění, se nad tím vším může leda pousmát, protože se po stránce nápadů jedná prakticky o velice obyčejný, pompézně nastylizovaný metal, hraný ve velkolepých válečných kulisách. Do dnes nechápu, proč bych měl poslouchat zrovna SABATON, když v oblasti melodického power/speed metalu dokážu nalézt několik desítek osobitějších skupin. Vše kolem těchto Švédů chápu jen jako velkolepě proklamovanou vábničku na potenciální nové kupce a návštěvníky koncertů. Můj nezájem je následkem jedné jediné věci. Kapele SABATON jejich produkci zkrátka nevěřím!!! Na rozdíl od legend z osmdesátých a devadesátých let mě přijde jejich cesta  umělecky nepodložená a působí na mě jakože tu jejich slávu někdo zpoza kapely děsně chtěl, a tak se udělalo všechno pro to, aby se ta sláva nakonec dostavila. A ona se  prostě dostavila. 


Nyní k nové desce, která se zdá být o něco lepší než několik předchozích. Co na tom, že se v dobách přípravy Joakim Brodén trápil nastalou situací, jak uchopit velmi temné téma První světové války, a to se svou  stále úspěšnější kapelou, která jinak zní poměrně vesele. Měl to ale těžký život,  nemyslíte? Samotný nápad vetknout  tohle téma do drážek hudebního díla se mě určitě nezdál špatný. Provedení a kýčovitá forma, jakou tomu všemu znovu propůjčují švédští SABATON, mě však nadšením nenaplňuje a nesnímá z kapely kletbu laciné podbízivosti. A jsme znovu u té důvěry. Onen způsob umělecké tvorby, kdy si muzikant nejprve dlouho dopředu stanoví, že se bude věnovat určitým událostem a postavám vztahujícím se k nějaké slavné historické a válečné éře, a pak až následkem této vize stvoří nějaké dílo, mě ostatně přijde ne zrovna šťastný, neboť tím pouze naplňuje nějaký předem daný scénář a dílo tak ztrácí na autentičnosti či spontánnosti. Dnes už docela chápu, proč jsem třeba od JUDAS PRIEST nikdy nepřijal Nostradáma. Zkrátka a dobře tohle není umění vycházející z niterných pocitů autora, tohle je cirkus!



Nikdo zde nepochybuje o muzikantských kvalitách souboru, v případě SABATON však chybí přirozenost, nenucenost a umělecká svoboda. Oni po celou dobu zkrátka jen naplňují nějaký svůj vysněný předobraz, role, kde band opěvující válečné události a hrdinství lidí musí za každou cenu přednést to a ono a musí se u toho tvářit tak a tak. Melodický heavy metal v bombastických aranžích podpořený vícehlasými chóry zde dostaneme určitě, ale nebylo již obdobné hudby v posledních dvou dekádách tak trochu moc? Jasně, pokud je pro vás tenhle styl tím pravým, máte šanci si zde to své najít. Nepochybuji. Kdyby šlo o českou kapelu, pravděpodobně by SABATON stanuli v čele tuzemského pelotonu melodické heavymetalové hudby, ale když si jejich alba poslechneme a zamyslíme se nad tím, jak si jejich tvorba asi tak vede co do originality, nápaditosti a neotřelosti, a to ve srovnání třeba s kapelami o dvě dekády staršími, zjistíme, že podobné a nápaditější hudby tu již v minulosti bylo nepočítaně.


Hned úvodní „The Future Of the Warfare“ je neklamným znamením skutečnosti, že pro SABATON se stal patos a vygradovaná dramatizace alfou a omegou jejich tvorby. Mnohohlasý chór rozpumpuje jinak poměrně nemožný popěvek do kyklopské mohutnosti, vždyť zaskočit už v první minutě je zásadní cestou k úspěchu a tento banální song nepřipouští byť jen náznak pochybnosti. Pokud by každá ze skladeb dodala tak málo podnětného, byli by SABATON jedněmi z nejslabších siláků a melodiků pod sluncem. Naštěstí jsou zde i zdřilejší kusy, tak třeba hned následný kvapík „Seven Pillars Of Wisdom“, kde se objevují příjemně poslouchatelné zpěvové linky a song celkově zapadá do úrovně výtečně zvládnutého speed metalu evropské provenience. Opakem budiž další kýčovité kolovraty jako „The Attack Of the Dead Men“ nebo, a to hlavně, „Devil Dogs“, které pro mne představují tu nejprovařenější výprodej melodického metalu hozeného na cinematických kulis. Zkrátka a dobře i ti RHAPSODY či NIGHTWISH tohle zvládají o něco lépe, čímž se právě těmito bandy nechci zaklínat.


Titulní „Great War“ je samosebou další omšelou skandovačkou, zde hozenou do pochodového vojenského tempa, podpořenou středně rychlým kytarovým riffem. Jedna věc jí však šlechtí a dělá jí výjimečnou, když se totiž song ve své polovině zlomí do trochu svižnější části, dojde na bezpečně nejlepší kytarové sólo, jaké na desce vůbec je, zde musím říct, v této části mne ta hudba opravdu bavila. Ostatně právě kytarová sóla, tedy ty části skladeb, kde neburácí onen klávesami a sbory vygradovaný bombast, považuji za nejlepší fragmenty zdejších skladeb. Písně „Red Baron“ a „Fields Of Verdun“ platí za asi nejchytlavější hitovky, jakkoliv slovo kýč je v jejich případě na místě rovněž a první zmíněná je dokonce metalově zmohutnělou verzí skladby „Easy Livin´“ od britských hardrockových klasiků URIAH HEEP (přesněji řečeno, její sloková část se jim podobá). Na rozdíl od jiných položek kompletu se však tyto dvě drží singlové lehkosti a nebalamutí posluchače hrou na umění. Zkrátka „I Want Out“ od HELLOWEEN si pořád pustím stokrát radši, ale ani tady nejsem v zásadě pohoršen. Skladby vesele upalují a zkrátka baví i se všemi mnohokrát slyšenými přímočarými schématy. U „A Ghost in The Trenches“ a rozmáchlé „The End Of The War To End All Wars“ už zas převládá patos a laciná schématičnost, která pouze nudí. 


Samotné album „The Great War“ patří spíše mezi ta zdařilejší díla SABATON, a tak není tahle recenze kritikou pouze tohohle díla, jako spíš zamyšlením se nad produkcí této kapely celkově. Opravdu nechápu, jak se podobně skladatelsky průměrný, klišovitý a neoriginální band mohl kdy propracovat ke své pozici headlinera velkých festivalových akcí. Podobné hudby je dnes nadbytek a tak nevidím jediný důvod, proč si místo SABATON nepustit nějaký jiný, více nohama na zemi usazený melodický projekt. Tady evoluce v metalu opravdu zemřela.


31.07.2019Diskuse (72)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Josef
03.10.2019 09:07

Sicky: Gojira není tak jednoduchá jako Sabaton a hrají hlavně tvrdší muziku. Na druhou stranu třeba poslední deska Magma si myslím, že oslovila docela velké spektrum fanoušků.

 

sicky
02.10.2019 12:12

Wossak : jasný, každá generace má svoje oblíbence, chápu, mladý kluci přeci nebudou uctívat nějaký starý, plešatý dědky, o tom žádná. Proč ale zrovna kua Sabaton, proč ne radši Gojiru? :)

 

Wossak
02.10.2019 11:16

Sice s křížkem po funuse, ale zkusím to.

Nebudu se rozepisovat o novém albu (mně se líbí), ale o tom, že se tu spousta diskutujících diví jak můžou být tak slavný (Jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel).

1. Spousta z Vás se tu rozčiluje nad tím, že tu existuje spousta lepších kapel (v diskuzi jsem našel např.: Iron Maiden, Mettalica, Judas Priest, Stratovarius, atd.) Problém těchto kapel je, že většina z nich vznikla v 70. nebo 80. letech a pro člověka narozeného po roce 89 (jen příklad, neberte to doslova) to jsou legendy (na které si zajde, ale ten vztah k nim je zarámován ve stylu: učitel-žák a ne starší kámoš s kterým jdu dělat bordel do circle pitu). Stejně jako lidi, kteří dospívali v 80. letech a 90. letech budou nejvíce ovlivněny hudbou kapel, které poslouchali v dospívání, tak generace dnešních třicátníků (plus,mínus) bude ovlivněna kapelami, které se vytvářeli v jejich dospívání. (Díky jejich relativnímu mládí se dali brát spíš jako starší kamarád co Vám rozšiřuje obzory, než jako učitel-rodič. Viz výše)

pozn.: Samozřejmě tu jsou i kapely, které byly mladé a stejně dobré nebo i lepší, v tomhle případě, měli Sabaton prostě větší štěstí.

Abych uvedl příklad: Pro mě bude navždy nejemotivnější píseň Templars of Steel od Hammerfall (kritickým okem písnička, která nijak nevyčnívá z průměru), protože při jejím poslechu jsem si uvědomil, který hudební styl (ne odnož!) se pro mě stane určující. Bude to znít hodně pateticky, ale při jejím poslechu se vždycky přenesu do ložnice rodičů, jak koukám na HI-FI věž mého otce a vnímám výjimečnost toho okamžiku.

2. Sabaton mají velkou výhodu (v tom byli první, pokud se nepletu), že se ve svých textech soustavně zabývají historií, ale také ctí, obětí, povinností, odvahou, atd. Díky tomu prakticky kamkoliv přijedou, můžou hrát na notu národní hrdosti (nacionalismu) a je jednou jestli jsou v USA, ČR nebo Polsku. Dokonce existuje pár písniček, které si můžete zařvat jako Němec, být hrdý na své předky a nepřipadat si jako nácek (Hearts of Iron, The Last Battle, The Red Baron). A vzhledem k mladé základně posluchačů, je to přesně to co chtějí.[Hledání místa v životě, hledání vzorů a touha ztotožnit se se skupinou (státem) skrze příběhy, inspirace reálnými skutky atd.] I přesto se u většiny písní snaží zachovat, když ne nestranný, tak alespoň umírněný pohled na danou věc.

S tím souvisí i skladba písní, které jsou ve většině případů koncipovány pro kooperaci s publikem. (Co si budeme povídat, vědí, že je to jejich největší přednost, tak toho využívají.)

Pár videí jako příklad: https://www.youtube.com/watch?v=BmerZbDPXns
https://www.youtube.com/watch?v=DS4NbClmEGA
https://www.youtube.com/watch?v=vsLMt49W5Y8

Závěrem bych chtěl říct, jedná o můj osobní názor, ale říkat o Sabatonech, že hrají stále to samé je stejné jako to říct o, např., Iron Maide, Helloween nebo Motörhead. Ten kdo slyšel od výše zmíněných kapel pár písniček s vámi bude souhlasit. Fanoušek se vám vysměje. :D



 

Marek
29.08.2019 23:32

Dobře, risknu to a budu taky močit proti větru.

Já jakožto člověk, který se celý život rochní hlavně v popíku a filmových instrumentálkách (přestože i v ostatních žánrech bych našel výjimky potvrzující pravidlo) jsem se k metalu dostal úplně náhodou, a to když jsem ve World of Tanks poprvé uslyšel Primo Victoria (nikdo v mém okolí totiž metal neposlouchá).

Vůbec jsem si nemyslel, že by se mi něco takového mohlo líbit. Čistě ze zvědavosti jsem si to pustil a řekl jsem si, že to vůbec není špatné. A takhle jsem si pouštěl i další jejich songy a nadšení neopadlo.

Tím chci říci, že vůbec nevylučuji, že kdybych k Sabatonu přišel jako ostřílený metalový znalec, který má naposlouchány již zmíněné 30 let staré kapely (což já nemám), tak by mi možná taky tvorba Sabatonu přišla jako vyumělkovaný kalkul, který bych jim nevěřil.

Avšak já jedu pop a instrumentál a k metalu jsem nikdy předtím nečuchnul, a možná i proto mi jejich tvorba přijde (když už nic jiného) minimálně jako dobrý odrazový můstek pro seznámení dalších "popíkovců" s metalovou tvorbou. Navíc jsem se nejednou v hatech na Sabaton dočetl něco v tom smyslu, že jim jejich tvorba přijde jako jemná odlehčená diskoška.

Hudební předvídatelnost mi v jejich songách zase tak moc nevadí jako jejich opakování stejných slovních obratů a veršů napříč všemi jejich alby, respektive že jejich songy jsou textově dost chudé a místy recyklují samy sebe (toho jsem všiml i jako hudební diletant a dost mě to mrzí).

Proto se mi taky paradoxně od nich nejvíc asi líbí songy z jejich prvních alb, kde mají texty složeny z textů ostatních skupin a z názvů jejich alb - "Metal Machine", "Metal Ripper" a "Metal Crüe" - a kde se vojenskou tematikou nezabývají vůbec.

I když to asi bude znít jako blbost, pro mě je Sabaton ideální můstek a prostředník mezi popem a metalem a je pro mě onou výjimkou potvrzující pravidlo, protože metal jinak moc nemusím.

Závěrem bych to asi shrnul tak, že chápu obě strany - jak hatery Sabatonu, tak jejich fanoušky, kam patřím i já.

Pro hatery, kteří se v metalových vodách cítí jako doma již delší dobu, je Sabaton laciná a vyumělkovaná mainstreamovka, která po umělecké stránce nepřináší nic nového... zřejmě (alespoň takhle jsem to z mnoha fór pochopil).

Pro fanoušky, kteří tak ostřílení nejsou (i když samozřejmě mezi nimi jsou i takoví), je Sabaton ideální na poslech, protože mají rádi sbory ve skladbách, válečnou tematiku nebo Joakimův hlas. (Možné také, že kdyby si pak naposlouchali i ony starší kapely, zjistili by, že je to přece jen o něčem jiném a že to už tu párkrát předtím bylo a v lepším provedení - to však není můj případ, mě to nechytlo).

Zkrátka a dobře - sto lidí, sto chutí. :)

 

Avram
06.08.2019 14:21

Kdyby mi bylo 16, asi bych chtěl poslouchat něco, co není tak přiteplené, změkčilé nebo dementní jako to, co poslouchají maji teenagerovští vrstevníci. A aby tam bylo aspoň trochu toho rebelství. Což by asi metal splňoval (na marketingová kouzla jak přes kopírák stejná jako u popíků nehleďme).
Jenže. Iron Maiden, Judas Priest, to jsou dědovo vrstevníci a zásadní alba vydali před 30 lety. Hammerfall jsou jako moji fotrové. Sabaton, Powerwolf, Nightwish, no, pořád jsou to spíše moji fotrové než starší bráchové, ale dejme tomu… No jo, ale vždyť oni už ty zásadní alba taky mají dlouho za sebou… Tak že bych šel do nějakého blackmetalového undergroundu? Těžko. Nebo bych byl totál retro?

 

Stray
06.08.2019 14:19

Staršího sourozence nemám, všichni děti v příbuzenstvu byli mladší, nezastírám, že mne tahle pozice nikdy neseděla. Jsem ten poslední, kdo by chtěl někoho vést.

 

racik
06.08.2019 13:34

No vidíš, a mě k metalu přitáhla zrovna starší ségra :), která přinesla domů Iron Maiden. Pak ještě přinesla Sepulturu a Napalm Death, to už se jí sice nelíbilo, ale začalo se to líbit mě. A až teprve potom jsem se začal paktovat ve škole s lidma, co poslouchali metal.

 

Stray
06.08.2019 12:59

lukáš: "Pokud dnes jedinec nemá nikoho, kdo by mu poradil..." no za naši školních let, to byli z 99,9% kamarádi, díky kterým si člověk vybral hudební směr, žádný starší příbuzný nebo snad fotřík, ale prostě kámoši, se kterýma se hrával fotbal, hokej, tenis. Můj táta je v podstatě introvert milující klid a krátce střižené vlasy nezasahující přes límec, vlastně ho rozruší i když na něj někdo intenzivně mluví :-), tam se o zděděných sympatiích k hudbě tohoto druhu vůbec mluvit nedá, byť je stejný ročník jako Tony Iommi nebo Ozzy Osbourne. Já si prostě vůbec nedovedu představit, kam bych se ubíral, nemít kolem sebe v okolí na sídlišti asi tak cca deset vrstevníků, kteří jeli v metalu. Možná bych poslouchal PET SHOP BOYS. .-) To že plno dětí dnes kamarády ani nemá je zas otázka na psycho-sociální vývoj společnosti.

 

lukáš
06.08.2019 11:06

To Avram :
Seven - Kirk Běhunek - výborný kytarista, bohužel neměl od boha dán skladatelský talent. Absolut deafers na tom byli stejně. Dymytry - slabé desky, ale skvělý marketing, kapela oslavuje své fanoušky jako dymytry rodina, perfektně zvládnutá pódiová prezentace, ledky, ohně … Airbourne - pro mě osobně kapela , která šlape..Bohužel Ac Dc jsou jenom jedni. Originál je lepší.

Já si spíše pokládám otázku, pokud dnes někdo začne poslouchat metal, které kapely ho zaujmou ?? Rodiče poslouchali tu a tu kapelu ..Ale pokud jednotlivec neměl nikoho " kdo by mu poradil !, která kapela bude ta pravá ??!! Možná třeba právě Sabaton !!

 

Avram
06.08.2019 10:05

Teď budu machrovat jako profesionální kartářka v televizi, ale fakt píšu pravdu. Když jsem viděl Sabaton v Plzni jako předkapelu Helloween, věděl jsem, že půjdou rychle nahoru. Tam měla moje předtucha ještě vysvětlení, protože se líbili i mně. Když jsem v poledne na prvním ročnímu Metalfestu viděl Powerwolf, taky jsem věděl, že půjdou nahoru. Když jsem viděl, jak se marketingově snaží Dymytry, taky jsem věděl, že půjdou nahoru (i když mně tyto kapely neměly nic extra co nabídnout). Věděl jsem v době, kdy měli 20 fanoušků na bandzone, že se prosadí Trautenberk (a tady mě opravdu nikdo nemůže podezírat, že by se mi líbili).
Zároveň, když jsem viděl jiné kapely, co se zázračně pravidelně objevovaly na turné po boku větších kapel nebo na velkých festivalech (Absolut Deafers, Seven, Chai, Narrtu a plno dalších), věděl jsem (při vší úctě k nim), že nahoru nepůjdou.
A taky jsem se párkrát spletl. Nenapadlo mě, že se prosadí marketingový chemický protlak Amaranthe, čekal jsem, že třeba Harlej s novým zpěvákem půjde nezadržitelně ke dnu. A fakt bych ani náhodou nečekal růst Traktoru.
Ale stejně si myslím, že ty kapely, co šly nahoru, prostě někde ten úspěch, který lze občas i přes závan průměrnosti jakýmsi šestým smyslem rozeznat, v DNA mají.