RON ATKINS - Make It Count

60%

Dánská heavymetalová kapela PRETTY MAIDS během čtyř dekád existence proslula mimo jiné také neotřelým skloubením dvou stylových pólů, od začátku charakterizujících jejich nahrávky -  prvního, evropsky tvrdého a vesměs ryze heavymetalového, a druhého, rozhodně neméně zajímavého, který inspiračně vycházel z pompézních amerických produkcí, AOR a stadiónového rocku osmdesátých let. Jejich zpěvák Ronnie Atkins, poté co mu byla před několika lety diagnostikována rakovina, se v roce 2020 rozhodl pro tvorbu sólových alb. První dobře přijatá deska „One Shot“ vyšla již vloni, druhá „Make It Count“ spatřila světlo světa letos na jaře.

Úvodní větu ohledně hudby PRETTY MAIDS jsem do této recenze nenapsal náhodou, neboť Ron na obou svých sólovkách razí více méně pouze směr určený druhou, pompézní AOR stránkou tvorby své mateřské kapely a pokud jsem si něco uvědomil během poslechu jeho nového alba „Make It Count“, tak to byl hlavně fakt, že mě tvrdší a drsnější stránka jeho tvorby vážně chybí a vždy byla pro celkové vyznění PRETTY MAIDS vlastně hodně důležitá. Je však třeba smeknout, jakým způsobem si v těžké situaci tento muzikant poradil s další výzvou, jakou představují jeho autorské kolekce, i když v nich ani náhodou nemusí balancovat mezi dnem a nocí tvorby své mateřské kapely. Dle očekávání se tedy Ron na sólových albech soustředí jen na nadýchanější a usedlejší typy songů a nechává svou metalovou minulost stranou. Výsledek mě však přes všechnu řemeslnou kvalitu a nespornou skladatelskou zářivost přijde až moc hodný a uhlazený.

Skladbám rozhodně nechybí chytlavé momenty, plynulý spád a klenuté refrény, ale někdy je té uhlazenosti na můj vkus až moc. Materiál mne tak po několika posleších začíná trošičku nudit a z mého pohledu ve srovnání s PRETTY MAIDS nenabízí rovnocenný level zážitku. Holt asi už znovu prožívám období, kdy se střednímu proudu a pohodově vystavěným rockovým melodiím pro konzervativní posluchače spíše vyhýbám. Jasně, že by se zde našlo několik zdařilých a vyloženě hitových čísel, ze kterých bych vypíchl třeba stadiónové hymny jako „Remain To Remind Me“, „All Ask Of You“,  „Grace“ nebo dojemnou baladu „Let Love Lead The Way“, které ani moc nezaostávají za tím, co tento vynikající zpěvák odpradávna sdělovat v rámci tvorby svých PRETTY MAIDS. 

Přestože je někdy té přívětivosti na můj vkus až moc a Ron za žádných okolností nedovolí metalové zaburácení, pořád máme co do činění s prvotřídně zhotoveným materiálem. Na něm si lze najít své skladbové favority po celé jeho délce, byť nejde zrovna o krátký počin. Flagboatem desky by se nakonec mohla stát rozmáchlá titulní overtura „Make It Count“. Pravidla jsou daná, i když mě zde schází trochu větší řevnivost, je třeba brát na vědomí, že tohle nejsou PRETTY MAIDS, ale sólová tvorba Rona Atkinse. Abych zpěvákovi nekřivdil, neměl bych zapomenout na trochu svižnější klávesami podbarvené vály jako „Rising Tide“ nebo „Blood Cries Out“, které značí náznak určitého rozproudění směrem k power-metalovým kvapíkům, byť vystavěným s rozumnou dávkou odvazovosti.

Většina alba je však svým naturelem osmdesátková a až trestuhodně neškodná, což hlavnímu autorovi ani trochu nepřekáží. Jsem přesvědčen, že Ronnie nahrál upřímnou desku, která má však do nějaké pozitivní překvapivosti daleko. Spíš lze mluvit o stabilní melodické práci, která, i díky mírnějšímu a přívětivějšímu charakteru písní, vlastně souzní s očekáváními od sólovky zpěváka a skladatele-melodika, který měl svým stylovým zaměřením k dospěláckému rocku vždycky hodně blízko. 

17.05.2022	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz