Last Hardrock Outsider

ROBERT PLANT - Plzeň, Amfiteátr Lochotín, 27.července 2016

Vlastně jsem si předem ani nedokázal tipnout, jakou odezvu si získá letní koncert Roberta Planta na lochotínském amfiteátru v Plzni. Nakonec vše dopadlo na výbornou a večer před téměř zaplněným letním kinem (něco přes sedm tisíc platících) se stal oslavou skvělé hudby a především nadžánrové otevřenosti, neboť, jak známo, právě bájný Zeppelin Robert Plant inklinuje v pozdním věku na své sólové dráze k směrům vycházejícím z barvitosti world music. Hodinu a půl trvající show hlavní hvězdy měla podobu proměnlivé mozaiky, kde se prakticky bez pauz prolínaly fragmenty z pozdní Plantovi sólové dráhy s bytelnými úseky některých památných skladeb LED ZEPPELIN. Tyto byly hozeny do jemnějšího, avšak nástrojově poněkud rozvernějšího hávu a aranžování, ale také prolnuty drobnými improvizacemi a výlety kamsi do neznáma, za což mohl zejména doprovodný ansámbl THE SENSATIONAL SPACE SHIFTERS, který kryl mistru Plantovi znamenitě záda a ještě měl dostatek entuziasmu na to, aby se členové jeho sestavy dokázali nenásilně předvést a střídavě diktovat tempo hry. Co však v Plzni překvapilo především, byla velmi příjemná a poklidná atmosféra. Dorazili totiž především fajnšmekři a příznivci nadčasové hudby.

 

 

 

Úvod večera obstaral Mike Sanchez, obří hromotluk oděný v bílém saku, kterého nejenže charakterizovala zapálenost pro rock´n´rollové šlágry padesátých let, ve kterých sám zpíval a ještě se, doprovázen vlastním bandem, sám podporoval hrou na piáno, ale i výrazně zgelovaný účes ve stylu postaršího Elvise a vysmátý výraz nechvalně proslulého strýčka Jedličky. Na rozdíl od imitátora zvířectva však Sánchez vládl nenuceností a radostí ze svého času stráveného na pódiu. Tento Američan s hispánskými kořeny totiž napral do publika zhruba čtrnáct svižných rock´n´rollových perel od klasiků dávné historie a celou třičtvrtěhodinku zkrátka bavil, entuziasmem, chutí po hraní, po showmanství, po udělání dobré atmosféry.

 

 

 

Deset minut před půl desátou, přesně v době když se zrovna stmívalo, nakonec dorazili na pódium Space Shifters i s Robertem Plantem a bez větších rozpaků a za neuvěřitelného aplausu diváctva zahájili svůj devadesátiminutový výlet po zákoutích muzikálního nebesko-pekelného všehomíra. Dvě kytary, basa, bicí, klávesy a smyčky, celá řada bubínků a jeden černoušek ze západní Afriky, jenž ovládal několik exotických nástrojů a do popředí karavany vystupoval pouze jen v několika stěžejních fragmentech Robertova setu, a sice když se prezentované skladby vydávaly nebojácně vstříc neočekávanému dobrodružství. Pro skalní rockery byl příchod Afričana možná jednou z méně chtěných chvilek, já však tvrdím, že zmíněný hudebník byl vynikajícím katalyzátorem vystoupení, protože dokázal navodit atmosféru, a díky pozitivnímu feelingu se stal bytelným pojivem celého setu. Ve skvělém světle se předvedli rovněž oba kytaristé a to zejména v akustických pasážích. Málem bych však zapomněl potvrdit, že hlavní aktér večera se ukázal být naprosto ve skvělé hlasové formě, možná v několika okamžicích, zejména to bylo patrné u skladeb z repertoáru LED ZEPPELIN, si svůj part mírně zjednodušil, když však měl přijít vrcholný výkřik nebo nějaká gradace, působil Robert velmi svěže a vitálně. V jeho sedmašedesáti by Plantovi mohli závidět i dnes mnohem mladší borci, Robert prostě potvrdil, že je stále znamenitým pěvcem, což vyniklo o to víc díky kolosální čistotě zvuku. Uhranutá zaplněná stráň letního kina by v některých okamžicích večera prakticky umožnila vyniknout i zvuku dopadající jehly na zdejší štěrková schodiště.


 

Co se tedy hrálo? Předně je třeba říct, že skladby zazněly mnohdy v neúplných, jindy zase pozměněných nebo protažených verzích. Málokdy došlo k pauze mezi songy, spíše se vše tak nějak prolínalo a fragmenty z poslední Plantovi sólovky se křížily s čtyřminutovými úseky skladeb LED ZEPPELIN. Co bych chtěl připomenout fanouškům hard rocku, chyběl zde především Jimmy Page a jeho hřmotnost a robustnost vyznění jeho nástroje. Když se hrálo od LED ZEPPELIN, song byl vždy přizpůsoben většímu nástrojovému zastoupení a byl ve svém hlavním tahu tak trochu rozmělněn. Hrálo se hodně z poslední sólové desky „Lullaby And … The Ceaseless Roar“ (např. „Rainbow“, ale i řada dalších), ale také dost songů od LED ZEPPELIN. Byli jsme tak svědky songů jako „Babe, I´m Gonna Leave You“, „Dazed And Confused“, „Whole Lotta Love“, „What Is And What Should Never Be“,  „Going To California“, „No Quarter“ nebo v přídavku uveřejněný „Rock´N ´Roll“. To vše se samozřejmě prolínalo s celou řadou skladeb rozličného původu, kterým dávaly ráz občasně i velmi decentně dlouhé improvizace. Osobně tak tvrdím, vynikající večer plný prvotřídní muziky i atmosféry.


31.07.2016Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz