ROB ZOMBIE - The Lunar Injection Kool Aid Eclipse Conspiracy

70%

Přiznám se, že mě tento osvícený performer posedlý hororory, komiksy a hlasitým rockovým spektáklem, zkrátka vším co souvisí s americkou pop kulturou 20.století, nechává již mnoho let nezúčastněného. Uznávám však, že vliv Roba Zombieho na vývoj americké metalové scény devadesátých let nelze ani náhodou zpochybňovat, stejně tak se mu nedá upřít řada úspěchů, kterých postupem let nejen v hudební, ale i filmové branži docílil. V té hudební nejen se svou kapelou WHITE ZOMBIE, ale o něco později zejména prostřednictvím snad ještě úspěšnější sólové dráhy. Zkombinovat boogie rock´n ´roll s metalem, opatřit tomu moderní groove a industriálně laděný elektro zvuk sice není v dnešní době nic originálního, ale v časech prvotního vzedmutí Robovi sólo kariéry šlo o velmi atraktivní třaskavou směs, na které se zvukově svezla celá řada dalších projektů a kapel. V Americe, k jejichž kultuře se Zombie se zápalem vždy upínal a kde měl vždy většinu svých fans, jej lze nazvat velkou rockovou personou a určujícím interpretem v rámci stadiónového provedení tvrdé hudby, to vše navzdory faktu, že mu současná korektní doba zjevně moc neprospívá, neboť zlí chlapci typu MARILYNA MANSONA už jsou znovu „fucked“, popotahováni po soudech a na základě nejrůznějších obžalob se skrze svou minulost dostávají do vážných problémů se zákonem.

Tvorbu Zombieho jsem přestal sledovat zhruba před dekádou, kdy mne tehdy aktuální materiál připadal čím dál méně zajímavý a bez potřebných skladatelských impulsů. Ono docílit vlastního hudebního jazyka a dlouhodobě s ním sklízet plody, respektive udržet u svého strašidelného kabaretu také nějaké tempo fungování, není určitě nic lehkého, zvlášť když má Robert Cummings (jak zní skutečné Zombieho jméno) celou řadu jiných aktivit a koníčků, do kterých je potřeba rovněž také investovat. Přeci jen mluvíme o workoholikovi, jehož zájem se netýká jen hudební branže. Když budu mluvit o klesajícím potenciálu jeho tvorby zpřed 10-20 let, jednou věcí byla možná vyčerpanost a druhou stránkou pak opakování stejných schémat a úzký záběr stylového zaměření, které k jeho hudební produkci vždy náleželo. To sebou neslo převahu formy nad obsahem a nevyhnutelnou možnost ohranosti. Osobně s tím u něho zápolím snad od desky „The Sinister Urge“ z roku 2001, jež dle mého zahájila nepřetržitou sérii alb, kterým se nikdy nepodařilo navázat na fantastický debut „Hellbilly Deluxe“ a přitom receptura měněna nebyla. Jestliže někdo tvrdí, že AC/DC hrají pořád jednu a tu samou písničku, tak co potom autoři podobných výroků mohou říkat o Robu Zombiem?

I když je Johny 5 určitě schopným kytaristou a nadějným songwriterem, v době kdy v roce 2005 přešel k Robovi právě z řad tehdy slušně rozjeté Mansonovi tlupy, to ve výsledku nakonec neskončilo zlepšením situace. Fanouškovská základna však Roba miluje, a tak nebyl důvod nepokračovat v budování značky a velkolepých shows, navzdory téměř žádnému stylovému vývoji či jakémukoliv skladatelskému zlepšení. Na aktuálním albu však přeci jen vnímám obrat trochu lepším směrem, neboť se zde podařilo nashromáždit dostatek chytlavých skladeb a vetknout jim atraktivní zvukovou složku. Všechno, za asistence studiového machra Zeusse, poskládat do co nejlepšího a nejzábavnějšího alba. Deska to ve výsledku opravdu není špatná. Vlastně jde možná o jeho nejlepší album za poslední dvě dekády. 

Co k nové, atraktivní a chytlavé koláži ze špinavých zvuků tedy říct? Už od úvodního válu „The Triumph Of King Freak (A Crypt of Preservation and Superstition)“ se cítíte jako v Matrixu a máte dojem rozpoutání nějaké pořádné párty, kde zároveň jste i nejste. Nu-metalově nabouchaná hymna působí jakoby vám někdo na megalitické tribální seanci rytmil po hlavě pětitunovou mechovou palicí a ještě se u toho tvářil významně. Takže vcelku slušnej aerobic pro bojovně naladěné. Přestože „The Ballad of Sleazy Rider“ i následná „A Brief Static Hum and Then the Radio Blared“ nepůsobí až tolik namakaně, stejně je z nich poznat typický Zombieho rukopis a práce se stavbou skladeb. Dobré věci prospěje uspokojivá zvuková stránka a výtečný mix elektro zvuků s prvky nejrůznější venkovské kytarové akustiky. Asi nejzajímavější položkou v tomto směru je zdejší psychedelické rockabilly „18th Century Cannibals, Excitable Morlocks and a One-Way Ticket on the Ghost Train“, kde dojde na cestovatelsky klokotavý rytmus a regulérní country zvuky opatřené nástroji jako banjo. Do toho Rob pěje zkresleným hlasem svižnou a líbivou zpěvovou linku, jako by byl tím posledním ilegálním muzikantem a tulákem ve státě Kentucky. 

Dojde i na dynamičtější rockec v podobě „The Eternal Struggles of the Howling Man“, skladby, která nezapře momentální obstojné rozpoložení uvnitř Zombieho kapely, neboť se může měřit s povedenými hymnami dávné minulosti. Na zádumčivější strunu posluchače naladí houpavá „Boom Boom Boom“, což je až absurdně sugestivní kombinace blues s elektronikou. Možná to bude znít divně, ale pokud jste ještě nikdy neslyšeli bluesové disco, pak je možné na něj natrefit právě zde. Jedním z vrcholů je pak plíživé monstrum „Crow Killer Blues“ umístěné ve své mohutnosti v závěru nosiče. Tento rozložitě se valící kus dokonale vystihuje podstatu alba, kde se zvuky groovy metalové moderny potkávají z klasickými folklórními party a výsledná kombinace zkrátka baví a má v sobě nadhled. Hlubokomyslnost sice nečekejte, ale pár zábavných a zajímavých skladeb v typickém Zombieho stylu rozhodně ano. 

17.03.2021	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz