Last Hardrock Outsider

RIVAL SONS - Hollow Bones

Pro příznivce hardrockové klasiky by dnes mohli být kalifornští RIVAL SONS jednou z úplně nejžhavějších formací. Letos v létě (dekádu od svého založení) jim totiž vyšla již pátá řadovka, která vznikala za asistence Davea Cobba v průběhu zimních měsíců v Nashvillu a nakonec dostala název „Hollow Bones“. Skutečnost, že o kapele mluvím jako o jedné ze stěžejních novodobých záležitostí, které se daří přenést retro zvuk velikánů rockové minulosti jako LED ZEPPELIN a FREE do dnešní doby, zdůvodňuji hlavně tím, že RIVAL SONS na rozdíl od jiných sklízejí i komerční úspěchy a se svými posledními alby bodují v národních žebříčcích prodejnosti a to aniž by na jejich materiálu byla poznat nějaká větší stopa po nadbíhaní většinovým vrstvám. Naopak, jejich hudba si udržuje vlastní zvuk a navíc zní hodně autenticky, tedy vychází striktně z kořenů rocku ovlivněného blues, jak byl kdysi oblibován zejména ve Spojených státech na sklonku šedesátých a počátku sedmdesátých let. Když jsem tak novinku několikrát poslouchal, musel jsem uznat, že jde o zdařilého nástupce průlomových desek - „Head Down“ (2012) a hlavně „The Great Western Valkyrie“ (2014), přestože album na mě působí více melancholicky a pocitověji a nevlastní takový odpich jako tomu bylo minule. Dokonce jsem zde vypozoroval, spíše než ovlivnění onou britskou hardrockovou školou, inspirace v kalifornské scéně konce šedesátých let, nejvíce zřejmě tvorbou Janis Joplin, což mne vlastně překvapilo.



Album bych si dovolil rozdělit na dvě poloviny, přičemž ta první se skládá spíše z kratších a říznějších válů (jmenovitě „Hollow Bones Pt1“, „Thundering Voices“, Baby Boy“ a „Pretty Face“), které zde většinově opanovávají bouřlivější kytarové party Scotta Holidaye, výtečného muzikanta dokazujícího zde po několikáté, že jeho pojetí hry využívá především různorodosti doprovodných nástrojů, a taktéž proměnlivý vokál Jaye Buchanana, který osciluje mezi vypjatějšími momenty a komornějšími, zatímco druhá půle je tvořena poněkud delšími rozmáchlejšími vály, kde hlavní roli muzikantského dua doprovází právě širší nástrojové spektrum (do skladeb často vstupují i keyboardy Todda E.Obrena Brookse nebo smyčcové nástroje jako cello a viola, které zde ovládá další host Eamon McLoughlin) podporující pestrost skladeb. Tyto věci gradují poněkud pomaleji a do jejich bluesových motivů mnohdy probleskují i prvky americké písničkářské tradice a gospelu. Nejvíce je to patrné u stěžejního songu desky „Hollow Bones Pt2“, který se rozpíná k sedmi minutám a prochází mnoha fázemi (zatímco bratříček „Hollow Bones Pt1“ hned v úvodu alba je prostě taková řízná tříminutová Zepelinovka se srdceryvným hlasem a výrazně práskavým riffem), které vlastní i hypnotickou pasáž. Dalšími výraznými kousky jsou bluesovky jako „Fade Out“ (pozvolna kypící valčík) a „Black Coffee“ (parádní retro barový feeling). Druhá jmenovaná má v sobě hodně ostrosti a autenticity a staví právě na podpoře gospelových sborů a přirozenosti, která vychází z černoškého pojetí blues. Zajímavý jižanský groove vlastní také „Tied Up“, jediná jemnější věc první půle nahrávky. Vše nakonec zakončuje komorní „All That I Want“, kde se dostává do popředí zejména procítění Buchananův hlas. Výsledkem je tedy povedená nahrávka kapely, která je schopná zajímavým způsobem přenášet pětačtyřicet let starou hudbu do současnosti, navíc v osobitém pojetí.


15.07.2016Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
15.07.2016 20:41

Jo jo nejspíš adepti na nákup... moc díky za tip - je to zajímavý, navíc ne každému je dáno, aby ten feeling opravdu ladil s pocity těch, co to v sedmdesátých letech poslouchali v "originále" u Led Zeppelin, prvních Wishbone Ash nebo Budgie a dalších... Jinak je stejně divná ta konstrukce, že tenhle sound poznala naprostá většina lidí v sedmdesátých letech skrz britské kapely, které ukradly americký bluesový základ...