Boomer Space

RIVAL SONS - Darkfighter

Kalifornští hardrockeři RIVAL SONS se vrací se svým prvním post-pandemickým, celkově však již sedmým albem. Po čtyřech letech ticha je „Darkfighter“ v anglo-americkém světě bedlivě sledovanou nahrávkou, zvlášť pak když předchozí „Feral Roots“ (zpětně předešlé album slyším na 80%) zaznamenala nemalý úspěch. Současný hardrockový revival inspirovaný sedmdesátými lety, to jsou kromě RIVAL SONS také především mladíci z GRETA VAN FLEET a tyto dvě kapely v podstatě nejzásadnějším způsobem ovlivňují tok podobné hudby k mladé generaci posluchačů. Jak dalece je tento proud dostačující, aby roznítil dlouhodobý zájem, však opravdu netuším. Aktuální desku, na kterou by mělo o pár měsíců později navázat dvojče „Lightbringer“ si vzal vedle samotné kapely na starost osvědčený producent Dave Cobb. Z mého pohledu je právě „Darkfighter“ albem, které přemisťuje uctívače obdobné hudby do prostoru plného klidu, kde vše má svůj řád a chod věcí ubíhá pozvolna a vlastně i očekávaným způsobem.


Je pravdou, že prostřednictvím využití varhan (či spíše hammondů) a z toho plynoucí lehce psychedelické nálady - viz hned úvodní song „Mirrors“ - se může leckomu zdát novinka jako úkrok trochu stranou ze zaběhlých blues-rockových mantinelů, ale následné písně naplňují vše, co posluchač zjevně od RIVAL SONS čeká. Mimochodem, onen úvodní song se mě jeví jako dost možná nejsilnější položka kolekce. Je to tím, že staví do popředí posmutnělou melodii a magickou atmosféru a to před úderné rytmy a strohé riffy načichlé odérem blues.



Právě „Mirrors“ dociluje onoho napětí z očekávání velkých věcí prostřednictvím minutového varhaního vstupu. Kapela si zjevně nemohla na úvod vybrat přesvědčivější skladbu, neboť zlom k siláckým momentům, zde stupňovaným emotivním hlasem Jaye Buchanana, má všechny parametry výtečné hardrockové písně. RIVAL SONS zde znějí opravdu mohutně, poháněni skvělou kytarou Stevea Holidaye. Následné boogie „Nobody Wants to Die“ vyniká svižným tempem, valivým naturelem a atmosférou jakoby vypadlou ze saloonů Divokého západu. Atmosféru amerických dálek má v sobě rovněž třetí „Birds In the Hand“, věc o poznání klidnější a svým zpěvným naturelem i bezstarostnější. V podstatě lze o této skladbě říct, že patří k stěžejním hitům, neboť působí tak nějak civilně a lidsky a má v sobě pozitivní náboj. 


Poloakustická „Bright Light“ naopak působí jako skladba, která moc věcí neřeší a jen připravuje půdu pro další vzepětí. Nebudu tvrdit, že působí vzdušně, když se při ní spíše nudím, protože jsem nikdy nemusel kapely, jež hrají na pseudo-dřevní strunu - viz třeba KINGS OF LEONLehce uzývaně působí i další pomalý song se silným bluesovým cítěním „Rapture“. Do toho se vpisuje původ samotných RIVAL SONS, neboť kalifornský band balancuje na tenké hranici rocku a folkového prostředí. O něco razantnější je „Guillotine“, kterou řídí robusní a notně nakřáplý kytarový riff. Ten je střídán s akustickými motivy. Po stránce nápaditosti mám pocit že jde rovněž o průměrnější věc z repertoáru těchto Američanů. „Horses Breath“ je možná nejunikátnější skladbou na „Darkfighter“ a možná, díky své jinakosti, také tou nejsnáze přeslechnutelnou, každopádně zde kapela opět proplouvá cestou strašidelné atmosféry, skrze níž k posluchači bují opravdu chytlavý hymnus s příchutí květinových časů a veškeré magie z toho vyvstávající. Dle mého tedy naopak jedna z nejsilnějších věcí kompletu.


Šestiminutový závěr v podobě songu „Darkside“ budiž důkazem vitality těchto rockerů, kteří, i v časech podobné hudbě nepříliš nakloněných, stále dokáží servírovat obstojné a prvotřídně zpracované desky. Zaoceánský hard rock je ostatně styl, který na mne vždy působil nadčasově, a to na rozdíl od různých druhů metalu, jde o hudbu, která zní stejně „coolově“ ať se píše rok 1971 nebo 2023. Právě „Darkside“ je jednou z nejdynamičtějších skladeb novinky. Na RIVAL SONS, ačkoliv se letos opravdu neprezentují jednou ze svých silnějších desek, se mě líbí právě skutečnost, že do svých písní dokážou vtěsnat velkou dávku vnitřních emocí. A to je velké pozitivum.


27.06.2023Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kropis
16.07.2023 19:43

Docela vtipné, že se zde řeší zvuk, v tomto případě to podle mě vyřeší vinyl, mám objednáno, tak jsem zvědav. Svým způsobem se mi líbi i obal, takže na vinylu se bude pěkně vyjímat.
Jinak zpět ke zvuku, už jsem to psal u recenze na Extreme, tam je podle mě něco špatně už od mixu, jinak si to neumím vysvělit. Hodnocení vcelku sedí, ale baví mě to více než Extreme. Což je v pořádku, Extreme u mě zatím směřuje na 60%.

 

Pekárek
28.06.2023 23:39

Souhlas, u přírodněji pojatého soundu to asi vadí ještě víc.

 

spajk
28.06.2023 00:09

Jo. Je to v prdeli v 90% veškeré produkce. U syrové hudby jako Rival Sons to bije do uší mnohem víc než u melodiků z Frontiers. Aspoň mně to tak připadá.
Zkusím pohledat u Rusů vinyl rip. To je cesta. Už tam takhle měsíc vyhlížím ty nový Leppardy :-)

 

Tomáš
27.06.2023 21:30

tož já se považuji za skromného posluchače, takže mě baví poslouchat desky jak na průměrné domácí hifi, tak v autě, na různých sluchátkách a pokaždé to zní trochu jinak.

 

Pekárek
27.06.2023 20:59

A nemáš takhle zničenou i většinu melodiky? Třeba Frontiers se s tím zvukem taky moc neserou:-)

 

spajk
27.06.2023 20:26

Vydržel jsem tří songy na Spotify. Nemám chuť ztrácet čas s deskama zničenýma loudness war.

 

Tomáš
27.06.2023 20:00

na jejich starých deskách jsem vždy ještě slyšel takový jižanský nádech (kromě výše zmíněných vlivů), teď je to nahrazené právě tou psychedelickou atmosférou. Není to hitové album, není to ani jejich nejsilnější album, ale není špatné, 70% může být