Last Hardrock Outsider

RIVAL SONS - Head Down

Kalifornská čtveřice RIVAL SONS zahájila před rokem masivní útok na přední příčky různých classic rockových charts po celém světě. Mohla za tento stav především jejich třetí řadová deska „Head Down“, která se trefila do noty svým zdravě přidrzlým blues rockovým pojetím a resuscitací hard rocku sedmdesátých let, především pak legendárních LED ZEPPELIN. Deska překvapivě vydaná u vydavatelství, zaměřujícího se jinak především na extrémnější žánry tvrdé hudby – Earache Records,  je již třetí řadovkou a kapele se díky ní podařilo naplno celosvětově prosadit, o čemž dnes svědčí nabušené koncertní sály i větší sportovní haly, jak ve Spojených státech, tak v těch oblastech západní Evropy, které jsou klasickému hardrocku více nakloněny.

 

Vím, podobných „revivalů“ a kapel vyžívajících se v znovuobnovování kouzla starých rockových časů prostřednictvím jazyka LEDE ZEPPELIN už zde za posledních třicet let bylo nepočítaně, ale pokud se podobná muzika  dělá od srdce, není  jí nikdy dost a RIVAL SONS dle mého patří mezi tu zdařilejší  polovinu  kapel, zabývajících se historií.

 

 

 

 

Pozorní sledovači tohoto hudebního odvětví však velmi dobře ví, že zvlášť období přelomu osmdesátých a devadesátých let podobně zaměřeným kapelám  velmi přálo – tenkrát se totiž rázem vynořila celá plejáda interpretů vycházejících z odkazu bájné Pageovi party a každá z nich si navíc udržovala své osobní nezaměnitelné kouzlo. Stačí zmínit třeba bombastické KINGDOM COME Lennyho Wolfa, vyznavače dřevního zvuku -  Jižany THE BLACK CROWES, dále pak jejich krajany ovládající spíše hard´n´heavy výraz - GREAT WHITE, rovněž pak blues rockovou „all stars kapelu“ složenou ze samých velkých muzikantských es - BADLANDS (Jake E.Lee, Ray Gillen, Eric Singer), nebo v neposlední řadě třeba na počátku devadesátých let slibné Brity THUNDER. V případě těchto kapel šlo již tenkrát před dvaceti lety o velmi zdařilé projekty, které vycházely z muziky bájné olověné Vzducholodi, řítící se nezadržitelně k zemi.

 

Dnes je „retro“ opět v kursu a RIVAL SONS jsou si toho velmi dobře vědomi, byť je samosebou nepodezřívám z vypočítavosti, na to je jejich hudební pojetí dostatečně autentické. Když tak poslouchám jejich poslední desku, ani se vlastně příliš nedivím, že tahle kapela slaví úspěch. Jejich skladby totiž znamenitě fungují a rovněž pojímají širší výrazové spektrum, než by se na první poslech mohlo zdát, protože ačkoliv jsou základy jejich songů ukotveny u blues rocku a stylu LED ZEPPELIN, jsou zde rozpoznatelné i vlivy příbuzných legend ze sedmdesátých let jako třeba UFO, BAD COMPANY nebo dokonce KISS.

 

Jednu část zdejších skladeb tvoří  hřmotné vály, obsahující mohutné repetitivně pojaté riffy Scotta Holidaye, které vše hrnou před sebou poháněny suchými, přírodně ozvučenými údery bicích Micka Mileyho – sem patří třeba hned úvodní „Keep On Swinging“, ale také „Run From Revelation“, „You Want To“ nebo vrcholná devítiminutová suita „Manifest Destiny Pt1“. V těchto skladbách ze sebe frontman Jay Buchanan vyždímává doslova maximum, ve snaze přiblížit se svému velkému vzoru (Robert Plant).  Na opačném pólu jsou však neméně zajímavé a o poznání odlehčenější zpěvné hitovky jako „Wild Animal“, „Until The Sun Comes“ a „Heist“. Slabší chvíli si kapela vybírá v několika položkách – např. ve folkové „Jordan“, tuctové „Manifest Destiny Pt.2“ a příliš kolovrátkové „All The Way“. I tak jde však o spolehlivou sbírku, jejíž hodnocení musí být pouze kladné.

 

Album „Head Down“ je rozhodně svěží kolekcí, byť nijak extra výjimečnou, která staví RIVAL SONS do pozice kapely plné nemalých příslibů. Ještě se sice tito mladí Kaliforňané nedají srovnat s většinou zeppelinovských kapel, uvedených ve třetím odstavci této recenze, nicméně jejich hudba se prokazuje opravdu velkým srdcem a celkově platí za autentický vzorek poctivého sedmdesátkového rocku. Jsem tedy zvědav, co přijde dál.


30.09.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz