Last Hardrock Outsider

RHAPSODY OF FIRE - The Eighth Mountain

RHAPSODY jsem si zamiloval už na debutu. Hraní na vážnou hudbu, vypjatý vokál, speedové bicí, bublavá basa, v doprovodu velmi nenápadná až jalová „Manowar“ kytara, skvělá sóla a neutuchající proud klávesové pompy a patosu. Jasná poznávací znamení, která přitahují a zároveň iritují dost metalových posluchačů. Jejich alba prakticky nezestárla. I debut „Legendary Tales“ zní přes nepatrnou zvukovou patinu vlastně dokonale. Samozřejmě především z hlediska žánrového, což ovšem berte jen jako další pochvalu. Výjimečnost tvorby těchto italských mistrů se zrodila z chemie vazeb panujících v trojúhelníku s body T(urilli), S(taropoli) a L(ione). Zůstaneme-li u příměrů čerpajících z geometrie čtvrté třídy, nejlepší desky RHAPSODY vznikly v době, kdy byl popsaný trojúhelník rovnoramenný a z jeho základny se nikdo nedral na vrchol, kde zcela přirozeně kraloval zpěvák Fabio Lione. Kvalita desek vydaných pod hlavičkou RHAPSODY a spol. každopádně v žádné éře neklesla pod průměr, který je pro podstatnou část podobně orientované scény nedosažitelný. Takto silné trio se ve spojení s pompézním, resp. symfonickým power metalem totiž již nesetkalo. Po změně názvu firmy na RHAPSODY OF FIRE a jejím dělení proto existuje konkurence pouze mezi Lucou Turillim a Alexem Staropolim, přičemž „promiskuitní“ Lione volí mezi nimi nebo si čas od času odskočí také k někomu jinému. Grafické znázornění aktivit zmíněného trojlístku by tak hlavně díky němu vydalo na slušnou vztahovou pavučinu a v podobě scénáře možná i na solidní telenovelu. Na druhou stranu, za víc jak dvacet let na scéně se dá stihnout leccos a když nadto disponujete jedinečným hlasem, není divu, že zájem stále trvá.



Otázka tedy zní, jak se Alex Staropoli popasoval s tím, že Lione dal tentokrát přednost jeho hlavnímu rivalovi. Začněme od sestavy. Najít v Itálii průměrného powermetalového zpěváka s pořádným akcentem a o to menšími finančními nároky není asi zas až takový problém. Alex však hledal někoho, kdo vypjaté a podle mého názoru opravdu těžké party zazpívá v přijatelné angličtině, s velkou intonační jistotou a zároveň přidá ještě něco navíc. V opačném případě by úrovně, na které „startují“ starší alba RHAPSODY, nemohl dosáhnout, a to i kdyby se z hlediska kompozičního stavěl na hlavu. V rámci svého projektu potřeboval tudíž něco jako onen výše zmíněný vokální vrchol, ze kterého a kolem kterého by mohl bez omezení snovat své nápady, a to i když se vzhledem k jeho faktické dominanci bude jednat vždy jen o vrchol zdánlivý. Jinak řečeno, řešil obdobný problém jako svého času Luca. Upřesňující podotázka tedy zní takto: Podařilo se mu nalézt někoho tak dobrého, jako je Alessandro „Kiske“ Conti?


Odpovídám spíše kladně. Zpěvák Giacomo Voli předvedl na „The Eighth Mountain“ velmi sympatický výkon, který stylově završil kulervoucími výškami v závěrečné kompozici „Tales of a Heros Fate“. Ačkoliv se i tentokrát jedná o vokál klasické školy italského power metalu, v jeho projevu lze slyšet i skandinávské odstíny. Některé melodické linky ve speed metalové „Rain of Fury“ a zejména pak ve skvělé „White Wizzard“ mi asociovaly kupř. starší HAMMERFALL, a tím pádem Joacima Canse. Posledně uvedená skladba Volimu skutečně sedla. Doufám, že si toho všiml hlavně Alex, i když heavyrockové album, inklinující nota bene k A.O.R., mu asi v budoucnu nepřipraví. V tklivějších či vážnějších momentech, jako třeba v „The Courage to Forgive“, se zas vynořuje obrys Roye Khana, resp. Tommyho Karevika, popř. o jednu až dvě oktávy výše „utaženého“ Erica Claytona ze SAVIOUR MACHINE. Lehce zbystřit by mohli snad i fanoušci zesnulého Mike Bakera (SHADOW GALLERY). Pozor, rozhodně netvrdím, že by Staropoliho skvadra nějak „zkamelovatěla“; zraňujících trnů černých růží apod. se není třeba obávat. Album sice přináší některé temnější nálady, ale tématicky se jedná hlavně o challenge-quest („výstup do hory“) z mýtického světa bytostí Nefilim, čemuž odpovídá i pořádně našláplá epická hudba. S temnými chvilkami se nakonec vždy srdnatě bojuje, protože základem všeho je přeci „Warrior Heart“, s jejímž mocným refrénem na rtech můžete vyrazit stejně tak dobře do nadoblačných výšin vysokých hor, jako na extrakci k zubaři.


Když už jsme u těch výzev, zatím jsem se věnoval pouze Staropolimu a Volimu. Zdá se, že v tom hlavním oba obstáli, Alex dodal velmi dobrý materiál, který Giacomo bravurně a s prožitkem zazpíval. Více než slušný výkon odvedli ale i ostatní. Druhý nováček, „můj spolehlivý bubeník musí být Němec“ Manuel Lotter kapelníka rozhodně nezklamal. V rámci poměrně dynamické údržby základního rytmu a typické dvojkopákové palby, neochvějně spjaté s rytmickou kytarou s baskytarou, nějakým tím úderem navíc příjemně provzdušnil rytmický val. Bicí jsou prostě na novince odehrány tak akorát. Kombinaci fádního kytarového doprovodu se skvělými shred sóly opětovně zajistil Roberto De Micheli. Co k němu dál říci? Technicky velmi zdatný profík, který svůj těžký úděl kytaristy svázaného nekompromisními žánrovými mantinely a hrajícího u maestra klávesisty, snáší zřejmě docela dobře. Proč také ne, na aktuálním albu dodává lesk vesměs velmi dobrým skladbám. Obdobně lze nahlížet i na působení baskytaristy Alessandra Saly. Ke zvukové stránce alba nemám zásadnější připomínky. Mix je velmi dobrý, trošku bych přidal na tvrdosti, nepatrně na syrovosti a na něčem, co bych nazval rockovou špínou(?). Podobný přístup je však ve Staropoliho pseudoklasicistní říši, plné čistých klávesových rejstříků, pojmově vyloučen. Takže, i když už se dotyčný, třeba jako v „Seven Heroic Deeds“, odváže a spustí perfektní sólo na trošku rozevlátější hammondky, vlastně si toho ani nevšimnete.


Hodnocení „The Eighth Mountain“ v mém případě dlouho oscilovalo mezi 70 až 80 %. Díky mohutnému finiši, během něhož zazní nejen neskutečné Voliho výšky, krásné sbory, charismatický přednes Christophera Leeho a libové varhánky ala film INTERSTELLAR (ten fantastický soundtrack si teď půjčuje kdekdo), ale též něco jako kytarový riff, jsem šel nakonec bez výčitek výš. Alex teď může v klidu čekat, s čím přijde Luca s Lionem. On už svou misi takřka bezezbytku splnil, a to se ctí. To be continued…


24.06.2019Diskuse (1)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Kropis
24.06.2019 08:45

Čtu první větu a říkám si, tady mi něco hapruje. Pak koukám a autorem recenze není Stray a už rozumím :D