Last Hardrock Outsider

REX BROWN - Smoke On This

Někdejší baskytarista slavné metalové brusky PANTERA, Rex Brown, právě v těchto dnech vypouští do světa své první sólové album, které odhaluje jeho oddanost rocku, nikoliv, jak by se mohl někdo domnívat, metalu. To vše zvládá navzdory dalším hudebním aktivitám - viz.projekt KILL DEVIL HILL nebo někdejší dlouholeté působení u Anselmových DOWN. Z názvu nahrávky („Smoke On This“) je patrné, že určitě nepůjde o nějakou vysekanou tvrdě metalovou přísnost, ale naopak o docela uvolněný bigbeat pro staré páky, které se vyžívají ve všech atributech americké southern-rockové scény sedmdesátých let. Materiálu je totiž vlastní zemitý základ, který se rozvíjí směrem hlučného jižanského bigbeatu pro fanoušky těžkotonážních dálničních tahačů, ale také jistý zhulenecký odér příznačný pro partičky stoner-rockerů, libujících si v halucinačních tripech, podlazených kytarách, zvonáčích, dlouhých vlasech, zkrátka v sedmdesátkovém retru.



Civilní kytarové album je složeno s veškerou poctivostí a na nic nepřístojného si nehraje, naopak je mu vlastní zajímavý a šťavnatý kytarový zvuk, tu a tam obohacený nějakou tou decentní aranží z hammondů. Skladbám nechybí zaujetí, vnitřní klid a jistá bytelnost, dost často se v nich střídá akustická kytara s hutnějšími riffy. Ona bytelnost je tolik příznačná pro rockovou hudbu z dávných etap historie, naopak songy nemají zhola nic společného s tvrdým metalem, kór ne tím aktuálním.


Desku nastartují právě dva kypřejší vály - „Lone Rider“ a „Crossing Lines“ a uvedou nás do světa Rexe Browna, který není zas až tak moc vzdálen teritoriu, kde se rád pohybuje světoznámý kytarista Zakk Wylde. V ponuré skladbě „Buried Alive“, pozvolna začínající kytarovou akustikou, později narůstající do mohutnější podoby, je poznat určitá inspirace u LED ZEPPELIN, možná se mi to chvílema jen zdálo, ale všiml jsem si v úvodu partů, které mne docela nápadně evokovaly páté album anglických klasiků - „Houses Of the Holy“. Čtvrtá „Train Song“ jakoby souzněla s hudbou Wyldeových BLACK LABEL SOCIETY, což bylo umocněno valivým proudem riffů i celkovou mohutností. „Get Yourself Alive“ se naopak nesla v psychedelickém oparu a plula na zajímavých kytarových zvucích připomínajících mne v určité chvíli nějaké indické nástroje, ale nejsem si tím zcela jist, naopak je možné zaznamenat i vstupy slide kytar. Bohužel musím potvrdit, že když se album přehoupne do své druhé poloviny, nachází se na něm převaha spíše pomalejších věcí s akustickým základem a mezi nimi je, vzhledem k sice obstojnému, ale stále tak nějak zastřenému Rexově hlasovému projevu, velmi těžké objevovat nějaký energetičtější a občerstvující moment. Spíše tak nějak všechno uvadá do skladatelského průměru a vlastně ve výsledku začne působit unaveným dojmem a vyznívá to celé poněkud monotónně.


Rozhodně se nejedná o album, které by se třeba mělo ucházet o umístění mezi desítkami nejlepších rockových a metalových děl v daném roce, spíše prostřednictvím tohoto stále vcelku solidního materiálu, i když vzhledem k jeho délce dosti nastavovaného, Rex Brown předvedl, jaká hudba jej baví a z kterého stylu vychází jeho muzikantský vkus. Rovněž ukázal, že je také solidním kytaristou a zpěvákem a celkově, že se ve světě neztratí ani bez svých, v mnoha případech slavnějších spoluhráčů. Poctivá rocková věc, i když občas vcelku nudná a určitě ne nevyhnutelná k vlastnění.


14.08.2017Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Sulphur17.08.2017 22:42

Vcelku suhlasim s recenziou, ja som si to dal asi 3x, Rexov spev je obstojny, ale nijak zaujimavy a rychlo zacne nudit, ostatne ten isty problem som mal aj s jeho predoslou partickou Kill Devil Hill, kde hudba bavila, ale spevak sa hlasovo niesol v jednej a tej istej nezaujimavej rovine, bez dynamiky ci energie.