Last Hardrock Outsider

REVAMP - Wild Card

Front-woman někdejších holandských sympho-metalistů AFTER FOREVER Floor Jansen je zdá se i po rozpadu této kapely plná zdravé energie a nastartovanosti do další práce. Neváhala tedy ani chvíli a hned se pustila do nového projektu. Debutová deska REVAMP jí sice nezastihla úplně připravenou, ale letošní dvojka „Wild Card“ působí jako dílo s mnohem většími ambicemi. Nehledě na fakt, že se právě Floor Jansen v průběhu uplynulé sezóny stala navíc pevnou součástí finského monstr kolosu NIGHTWISH, se kterým odjezdila velkou část jejich turné a zacelila tak místo po Anette Olzon. Vraťme se tedy k aktuálnímu albu „Wild Card“ jejího projektu REVAMP, s kterým jí v právě uplynulém roce pomáhali, jak někteří bývalí spoluhráči, tak samozřejmě známí Kanaďan Devin Townsend, který se mimo jiné ujal role producenta, ale rovněž zde se sympatickou Holanďankou nazpíval duet v podobě baladického songu „Distorted Lullabies“.

 

 

 

Celé album je velmi pestré a pro nepřipraveného posluchače může být těžce skousnutelným oříškem. I já se přiznám, že jsem s podobně excentrickou směsí skládajících se z načechraných symphonií a robusnějšího prog-metalu měl trochu problémy. Vlastně bych měl rovnou vybalit, že jsem rád, že to mám celé za sebou. Deska totiž pochází ze stylových prostředí metalu, kterým nejsem zas až tolik nakloněn, přesto všechno uznávám, že je velmi umně zhotovena. Celé dílo na mne totiž působí jako rozmáchlá prog-metalová opera a je rozhodně vizí člověka/interpreta (zde tedy interpretky), který má nemalé skladatelské ambice.

 

Deska „Wild Card“ staví na odiv zejména svou bohatost, a sice bohatost na všech frontách – songy jsou vystlány bombastickými aranžemi a smyčcovými nástroji, dále pak můžu říci, že se tyto nezastaví u obyčejných písňových struktur, ale přímo vyhledávají komplikovanější druhy vyjádření. Ještě ke všemu je zde právě Floor, jenž se dokonale vyžívá ve střídání všech svých hlasových rejstříků, takže výše zmíněné přirovnání k rockové či metalové opeře, nebo nedej bože symfonii, není zas až tak vzdáleno od pravdy. Každopádně je skvělá, byť její pojetí skladeb vlastně zas až tolik nežeru. Žeru však její hlas, tedy zejména některé její polohy. Ty, mezi které rozhodně nepatří  třeba hrubě death metalová ( i tenhle typ zpěvu není Holanďance proti srsti) a naopak ani její protipól - poloha operní, zkrátka a dobře, hlavní protagonistce dle mého nejvíce sedí  vypjatý ječák, jaký opanovává zdejší power metalový song „Nothing“, dle mého zcela jistě jeden z vrcholů tohoto pestrého nosiče.

 

Celé album mne vlastně přijde jako taková hodně nestřídmá a neprvoplánová muzikantská koláž všech stylů, které dnes nizozemskou zpěvačku v jejích skladatelských vizích provází. Je zde totiž progresivní metal, značné množství sympho prvků a aranží, bombast, patos a Floor Jansen v úžasné formě, která za asistence několika vokálních hostů hází svými bohatýmy pěveckými rejstříky, od neurvalého murmuru až někam po projev s jakým vešla ve známost Monserrat Caballé. :-) Nelze se tedy divit, že hned tři skladby z jedenácti mají v názvu spojení naznačující cosi o anatomii nervového zhroucení. Tohle je prostě dobrá a velmi profi nahrávka dělaná pro všechny symfoniky a progresivisty, a vlastně je to dobrá deska i všeobecně, jenže problém je asi v tom, že to zkrátka není deska, kterou bych se chtěl často prodírat doma zrovna já.


30.12.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz