REVAMP - Wild Card
Front-woman někdejších holandských sympho-metalistů AFTER FOREVER Floor Jansen je zdá se i po rozpadu této kapely plná zdravé energie a nastartovanosti do další práce. Neváhala tedy ani chvíli a hned se pustila do nového projektu. Debutová deska REVAMP jí sice nezastihla úplně připravenou, ale letošní dvojka „Wild Card“ působí jako dílo s mnohem většími ambicemi. Nehledě na fakt, že se právě Floor Jansen v průběhu uplynulé sezóny stala navíc pevnou součástí finského monstr kolosu NIGHTWISH, se kterým odjezdila velkou část jejich turné a zacelila tak místo po Anette Olzon. Vraťme se tedy k aktuálnímu albu „Wild Card“ jejího projektu REVAMP, s kterým jí v právě uplynulém roce pomáhali, jak někteří bývalí spoluhráči, tak samozřejmě známí Kanaďan Devin Townsend, který se mimo jiné ujal role producenta, ale rovněž zde se sympatickou Holanďankou nazpíval duet v podobě baladického songu „Distorted Lullabies“.
Celé album je velmi pestré a pro nepřipraveného posluchače
může být těžce skousnutelným oříškem. I já se přiznám, že jsem s podobně excentrickou
směsí skládajících se z načechraných symphonií a robusnějšího prog-metalu měl trochu problémy. Vlastně bych
měl rovnou vybalit, že jsem rád, že to mám celé za sebou. Deska totiž pochází
ze stylových prostředí metalu, kterým nejsem zas až tolik nakloněn, přesto všechno
uznávám, že je velmi umně zhotovena. Celé dílo na mne totiž působí jako
rozmáchlá prog-metalová opera a je rozhodně vizí člověka/interpreta (zde tedy
interpretky), který má nemalé skladatelské ambice.
Deska „Wild Card“ staví na odiv zejména svou bohatost, a
sice bohatost na všech frontách – songy jsou vystlány bombastickými aranžemi a
smyčcovými nástroji, dále pak můžu říci, že se tyto nezastaví u obyčejných
písňových struktur, ale přímo vyhledávají komplikovanější druhy vyjádření.
Ještě ke všemu je zde právě Floor, jenž se dokonale vyžívá ve střídání všech svých
hlasových rejstříků, takže výše zmíněné přirovnání k rockové či metalové
opeře, nebo nedej bože symfonii, není zas až tak vzdáleno od pravdy. Každopádně je skvělá, byť její pojetí skladeb vlastně zas až tolik nežeru. Žeru však její hlas, tedy zejména některé
její polohy. Ty, mezi které rozhodně nepatří třeba hrubě death metalová ( i tenhle typ zpěvu není Holanďance proti srsti) a naopak ani její
protipól - poloha operní, zkrátka a dobře, hlavní protagonistce dle mého nejvíce sedí vypjatý ječák, jaký opanovává zdejší power metalový song „Nothing“, dle mého zcela jistě jeden z vrcholů
tohoto pestrého nosiče.
Celé album mne vlastně přijde jako taková hodně nestřídmá a neprvoplánová muzikantská koláž všech stylů,
které dnes nizozemskou zpěvačku v jejích
skladatelských vizích provází. Je zde totiž progresivní metal, značné množství
sympho prvků a aranží, bombast, patos a Floor Jansen v úžasné formě, která
za asistence několika vokálních hostů hází svými bohatýmy pěveckými rejstříky, od neurvalého
murmuru až někam po projev s jakým vešla ve známost Monserrat Caballé. :-) Nelze se
tedy divit, že hned tři skladby z jedenácti mají v názvu spojení
naznačující cosi o anatomii nervového zhroucení. Tohle je prostě dobrá a velmi
profi nahrávka dělaná pro všechny symfoniky a progresivisty, a vlastně je to
dobrá deska i všeobecně, jenže problém je asi v tom, že to zkrátka není
deska, kterou bych se chtěl často prodírat doma zrovna já.
| 30.12.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
