Last Hardrock Outsider

REEF - Revelation

Rozpad nadějných britských indie-rockerů REEF se před patnácti lety udál zrovna v době, kdy jsem jej nejméně čekal. Kapela měla po čtyřech řadovkách našlápnuto a jejich poslední album „Getaway“ (2000) představovalo vyústění jejich snah o přesun z oblasti rockové alternativy k optimističtějšímu a posluchačsky vstřícnějšímu zvuku. Tehdejší hravost a mladická energie posouvala songy správným směrem. Jedno z předchozích alb, konkrétně dvojka „Glow“ (1997), sice platilo za milník, ale až s „Getaway“ přišla komplexní sada postavená na skladatelském umu a schopnosti dodat hymny, které si zkrátka poslechne a zamiluje větší počet lidí nebazírujících až tolik na stylové příslušnosti. Vývoj REEF však nešel prvoplánově, protože ona chytlavost byla skvěle vyvážena znamenitým řemeslem, které umožnilo dříve alternativní kytarovce znít prostě dravěji a melodičtěji. O to větší šok přišel za pár let, kdy to čtveřice náhle a na dlouhou dobu zabalila. Dnes mají znovuobnovení REEF ve svých řadách nového kytaristu Jesseho Wooda, který nahradil tehdejšího mistra šesti strun Kenwyna House, a v současnosti jim tedy vychází páté album „Revelation“


 

Už z promo fotek je patrné, že muzikanti zestárli a zmužněli, hladce oholené tváře a rozesmáté obličeje ostříhaných chlapců v teplákovkách vystřídaly šediny a dřevorubecké plnovousy chlápků ve středních letech vyznávajících ležérní eleganci. I hudba prošla změnami, které asi nejlépe vystihuje informace, že REEF muzikantsky dozráli a i ve studiu zacházejí k detailnější propracovanosti a jistému zjemnění skladeb. Nová nahrávka sice z prvních dojmů působí tak trochu konformně a přijde vám, že jste všechny ty skladby mohly už dávno leckde slyšet, ale je to pouze tím, že kapela vsadila na klasicky rockový zvuk a tradiční sound, který je dochucován soulovými prvky, ženskými vokály a nejrůznějšími aranžemi. 


Každá skladba jako by se snažila navodit docela odlišnou náladu než ty ostatní, ať už mám na mysli jadrný úvod, kdy elektrikářské riffy v titulní palbě „Revelation“ rozetnou prostor po vzoru AC/DC, a pak už se nikdy neopakují, nebo následný přeslazený country duet s Sheryl Crow„My Sweet Love“. Ovšem když desce dáte čas, začnete na ní objevovat všechny ty skvělé stránky a v paměti vám budou utkvívat některé, zprvu trochu méně nápadné položky – jako příklad nechť slouží „Precious Metal“, song s vkusně podladěnou kytarou a nepokojným hardrockovým groovem. Hutné riffy však burácí i v „Ball And Chain“. Když tak desku podrobně naposlouchávám, odhaduji, že se bude velmi líbit především těm rockovým fanouškům, kteří mají ve velké oblibě tvorbu nadžánrového dobrodruha Glenna Hughese, natolik je materiál otevřen vlivům jiných žánrů.

 

Není třeba dodávat, že ve spojení s nováčkem u kytary zní stabilní trio opět parádně, rytmika Jack Bessant/ Dominic Greensmith skvěle šlape a zejména Stringerův hlas se nachází na podobně výstavní úrovni, jako tomu bylo za starých časů. Ostatně právě tenhle frontman už kdysi platil za hvězdu souboru a jednoznačného tahouna, i dnes mám za to, že Gary Stringer je prostě úžasný rockový lídr, chlapík s neuvěřitelně charismatickou barvou hlasu a schopností pohybovat se na širokém nadžánrovém území. Skladby REEF koketují s prvky soulu, blues, country nebo pop/ rocku a Gary tomu všemu vdechuje neuvěřitelný feeling, tedy dravým skladbám se dostane emočního odpichu, zatímco těm dojemnějším větší procítěnost. Jsou zde i hravější swingové věci jako „How I Got Over“ s výrazným barovým piánem a gospelovými zpěvy, ale celkově se deska drží spíše oné zasněnosti – balada „Just Feel Love“, zepelinovská noblesa „Don´t Go Changing Your Mind“, country dojáček „First Mistake“.

 

Album se nakonec nechává unést svou uplakanou atmosférou a graduje na vlnách uslzených soulových válů. Poslední tři kusy řadím k úplně nejlepším, ať už jde o rozmáchlé kompozice „Darling Be Home Soon“ a „Like a Ship (Without a Sail)“, se vstupy swingující dechové sekce, ženských hlasů, hammondů, nebo mezi nimi umístěný skvost, takřka cashovsky charismatickou desperátskou vypalovačku „Lone Rider“. Je třeba potvrdit, že Gary Stringer je v případě dobrodružnějšího závěru alba naprosto dokonalý a potvrzuje svůj vysoký potenciál a schopnost proplout nejrůznějšími žánrovými proměnami bez ztráty kytičky. Ano, tahle kapela má (i po tak dlouhé době mlčení) stále co sdělit a jejich nové album potvrzuje muzikantský růst a kvalitu. 


24.05.2018Diskuse (16)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
25.05.2018 18:37

Aby snad nedošlo k nějakému nedorozumění, nikdo tady snad nezpochybňuje instrumentální schopnosti glam rockových a hair metalových hudebníků. Můj obdiv jim patří už jen za to, že jsou schopní na ty nástroje s těmi dlouhými nalakovanými nehty vůbec hrát. :-)

 

Stray
25.05.2018 13:56

Dej si pozor plešoune!

 

Valič
25.05.2018 13:19

Počkat, počkat, harmonie, to mi něco říká. Tuším, že o tomto podivuhodném fenoménu kdysi vyšel v Maximu nějaký zajímavý článek i s obrázky. Ale já myslel, že je to jen pro holky. :-)

 

Stray
25.05.2018 10:57

ehm ehm, no tak hudebníci z hair-metalových kapel aspoň uměj skládat a hrát, a dokonce mnohdy patří k světové špičce mezi metalovými instrumentalisty, kdežto kapely jako KRYPTOR dosud nerozklíčovali záhadu stavby harmonických linek a jedou si to svoje tadadadada, to u mě žádný muzikanti nejsou.:-) Bodové hodnocení se rušit nebude, neboť jej u svých recenzí považuji za výrazné vodítko.

 

DarthArt
25.05.2018 07:59

No prostě to slyšíme každej jinak a dokud se nezruší ten systém hodnocení, nikdy se nemůžem shodnout. A kdybych měl já kontrovat ohledně citu k hodnocení, musel bych se divit, že někdo hairmetalový kapely hodnotí výše než 30 % :):)

 

Valič
25.05.2018 07:15

Od člověka, který dal kdysi stejné hodnocení jedné z nejlepších desek Sodom, není těch 40% pro Kryptor zase až tak málo. ;-)

 

Stray
25.05.2018 00:20

Chce to mít pro výběr hodnocení cit, nebát se dát nejlepší desce KRYPTORU 40%. :-)

 

DarthArt
24.05.2018 23:02

mělo tam být - pokud dám Rib plný počet

 

DarthArt
24.05.2018 23:01

Mimochodem, já Arakain neposlouchám už minimálně posledních patnáct let vůbec. A jejich novější desky vůbec nemám potřebu poslouchat. Ale tohle byly recenze na alba z let 90-94. A tehdy to tancovačková kapela nebyla. Ani omylem.

A co se týká toho procentuálního hodnocení - vždycky je to naprosto individuální, je v tom tisíc faktorů a nikdy nebude objektivní v porovnání s jinými alby. Nikdy. Zjednodušeně řečeno - pokud dám Slayer - Reign In Blood, nemohl bych ho dát už nikdy žádné jiné thrash metalové nahrávce. Tak mám vidět všechny další thrashové desky za 50?

OBJEKTIVITA V HODNOCENÍ NEEXISTUJE!

 

Stray
24.05.2018 22:46

Píše tu krom mě ještě pár dalších lidí a když se bude dařit ta autorská pestrost udržovat nebo ještě navyšovat, pak jedině dobře. Vůbec mě nevadí, že s verdikty těch druhých moc nesouhlasím, já bych ty věci stejně nikdy nebyl schopen napsat.