Last Hardrock Outsider

RED HOT CHILI PEPPERS - The Getaway

Je sice pravda, že dlouho očekávané album „The Getaway“ zůstává pro mnohé za očekáváním a sice v tom, že RED HOT CHILI PEPPERS prostřednictvím něho znovu nenabízí materiál, kterým by konečně po letech odkryli nějaké nově nabyté muzikantské vize a obzory. K navnadění fajnšmekrů zkrátka nedošlo a kapela se drží svého léty vypiplaného, přívětivě slunečného stylu. Kladem zůstává, že jejich jemný kytarový popík má stále schopnost rozjasňovat mysl a je zhotoven ve špičkových podmínkách, navíc jeho uvolněnost odhaluje výborné muzikantské řemeslo. Největší slabinou novinky je, stejně jako u předchozí desky „I´m With You“ z roku 2011, určitě menší skladatelská forma a s ní související nepřekvapivost nových skladeb, které mají i do všech těch profláklých hitovek z časů „Californication“ a „By The Way“ trochu daleko, ale pořád nejde o žádný průšvih.

 

 

Se vším co jsem výše popsal, vlastně souvisí i role kytaristy Joshe Klinghoffera, jenž stále jaksi nevylezl ze své ulity, působí opatrně a nenápadně, a našlapuje do míst, kde už před ním stál Frusciante, jenže není ani zdaleka stejně charismatickou náhradou. Když před více než šesti lety odešel John Frusciante, muzikant, který vlastně svým skladatelským vkladem Papričky dotáhl do globálních pop/ rockových žebříčků, byla to pro kapelu určitě větší ztráta, než by si mohl někdo myslet. Vždyť pro většinu lidí jsou Redhoti hlavně Anthony Kiedis a Flea. Frusciante však měl vždy cit pro vystavění jednoduchého hitu, který by se dokázal trvale a bezprostředně zarýt a tahle disciplína zůstala poněkud oslabena. Novinka sice leze pod kůži pomaleji, ale pořád své kvality má, ten kdo má rád jejich pozdní tvorbu a přijímá jejich hudbu s otevřenou náručí, určitě si mnoho perel najde i zde. Album vlastní třináct jemnůstek narvaných dobrou náladou a přívětivostí. Songy jsou jako již tradičně protkány předoucí kytarou Klinghoffera, tradičně znamenitou rytmikou v podání dua Flea/ Chad Smith a typicky dojemným hlasem Anthonyho Kiedise, kterého znovu ve vygradovanějších momentech a refrénech podporují z dálky backing vokály, zde mnohdy i ženské.


 

 

Mám za to, že pokud od kapely nebudete zrovna čekat něco jako „Blood Sugar Sex Magik“, ale jen zručně aranžovaný a zábavný kytarový popík v jejich typickém stylu poslední patnáctiletky, krásu tohohle díla určitě doceníte. Kdo má rád pozdní tvorbu těchto Kaliforňanů a je v dobrém i ve zlém smířen s jejich popovější stránkou, nebude mít žádný problém. Tahle deska zkrátka peprně štěbetá, jak je v případě Redhotů dobrým zvykem, ačkoliv si možná mnozí řeknou, že na kapelu jejich formátu je zde hodně málo bezprostředně chytlavých songů. Osobně si myslím, že ona přívětivost a pozitivita skladeb způsobuje, že se do nich nepříliš zaujatý posluchač dostane za trochu delší dobu, pokud na to tedy bude mít v dnešní hektické době dostatek času a hlavně trpělivosti, nicméně osobně jsem kouzlu některých propadl a mohu potvrdit, že se zde nachází celá řada povedených věcí, navíc je celek výborně a pestře aranžován a produkce Danger Mouse a mix Nigela Godriche nemají chybu.

 

 

Jednoznačně nejlíbivějším songem je pilotní singl „Dark Necessities“, který svou bezproblémovou melodií a vrstevnatostí dává vzpomenout na výtečné album „By The Way“ z roku 2002. Stejně tak lze za hitovky považovat i skladby jako „Goodbye Angels“ a „Sick Love“, což jsou klasičtí Redhoti, jak je dnes znají miliony fanoušků. Mírná koketérie s taneční hudbou je poznat z „Go Robot“, kde občasně probleskuje doslova diskotékový part, což zde ještě více podtrhne přímočará rytmika. V případě RED HOT CHILI PEPPERS je však vždy všechno dozdobeno precizní hráčskou a nástrojovou výbavou, takže opravdu nečekejte žádnou ořezanou tucku, ale prostě příjemně poslouchatelný pop song. 

 

 

Prostřednictvím „Feasting On the Flowers“ (ozvěny Blood Sugar...), „Detroit“ (zde mne naskočila dokonce vzpomínka na album „One Hot Minute“) a punkově řízné „This Ticonderoga“ (asi spíš Mother´s Milkse i letos trošku přitvrdí, takže tyhle věci budou zřejmě těmi jedinými, prostřednictvím kterých bude navozen duch prvé poloviny let devadesátých. Přes jejich jistou rozdílnost a s ní související příklon k starším střeštěnostem však nejde zas o nějak nápadné skoky, naopak díky zručnému aranžování celého materiálu (mnohdy některou skladbou proplouvá dokonce klavírní linka, jinde zní kytarové sténání a o podpůrných vokálech už řeč byla) si celek drží formu pestrého pop/ rockového díla, které není děláno prvoplánově a je na něm vyšperkován každý detail, byť už samozřejmě nové skladby nemaji onu nápadnost největších hitů kapely z minulosti.

 

 

O materiálu i v průběhu psaní této recenze bych řekl, že má mnohem delší čas akcelerace, než tomu bylo u slavných děl minulosti, a také, že ještě stále zraje a jeho dopad pomalu v uších roste, o čemž třeba svědčí stále se navyšující poutavost nostalgické „Encore“, jenž je svou náladou vhodná pro poslech při sledování západu slunce nad oceánem. Podobně melancholickou náladu má valčík „The Hunter“, ale ani poslední song „Dreams Of Samurai“ není žádná blbost. Vlastně nelze o žádném songu říct, že by byl vyloženě slabý. Všechno zde prostě hodně dlouhou dobu budí dojem příslibů, že to snad někdy v budoucnu doroste, rozjasní se a odkryje své největší krásy. Zatím se květ této rostliny jenom pomalu rozevírá, ale je dobré vědět, že se tak opravdu děje.


Album zakoupeno v obchodě Music Records. 


13.07.2016Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

prasezlesa
19.07.2016 23:17

Redhoti = Frusciante, zcela evidentně a bohužel. Není to špatný, ale to je tak všechno. Novinka Radiohead je teda o hodně lepší...

 

Dee
14.07.2016 12:01

Za mě spokojenost, recenze pěkně napsaná...jako redhotí srdcař dávám 85%. Rád bych se stejně dočkal trochu tvrdší desky, ale The Getaway je stejně super!!!

 

Valič
14.07.2016 11:53

80% Zdá se mi to o něco slabší než starší tvorba, ale na druhou stranu, co by za podobnou desku jiné kapely daly. :-)