RED DRAGON CARTEL - Patina

80%

Italské vydavatelství Frontiers Records připravilo všem příznivcům amerického hard rocku opravdovou lahůdku, neboť druhá deska projektu kytaristy Jakea E.Leeho má všechny potřebné proporce k tomu, aby se letos v zimě v dané škatulce stala vlastně albem sezóny. Jestliže na čtyři roky starém a bezejmenném debutu působili RED DRAGON CARTEL jako skupina rychle poskládaných hudebníků, která pod vedením baskytaristy a producenta Ronnieho Mancusa a studiového kutila Kevina Churka podporuje umělecké vize téměř zapomenutého kytaristy Jakea E.Leeho, dříve v osmdesátých letech velmi známého zejména díky působení v sestavě sólového bandu Ozzyho Osbournea, pak z této kapely podobný dojem v době vydání jejich albové dvojky nemám. Vlastně vás možná ani nenapadne, že je zde tou hlavní postavou právě Jake E.Lee. Přesněji řečeno, „Patina“ je právě takovou deskou znamenitého kytaristy, u jejíž poslechu vám tohle není nepřirozeně podsouváno všemožnými exhibicemi, neboť RED DRAGON CARTEL žádné exhibice nepěstují a působí jako dokonale vyvážený band, kterému jde především o co nejlepší hardrockové skladby.

Stejně jako u debutu máme tak co do činění s naprosto znamenitým vokálem Darrena Jamese Smitha, anglického zpěváka, jehož projev působí hodně velkolepě a dotyčný se tak může měřit s těmi nejlepšími ve své branži – tzn. s Glennem Hughesem, Johnem Corabim, Gary Cheronem nebo třeba Ericem Martinem. Právě Smithův hlas dostává do skladeb hodně živelné velkoleposti a v kombinaci s kytarou Jake E.Leeho a rytmikou, kterou zde nyní tvoří baskytarista Anthony Esposito a bubeník Phil Varone, má tu schopnost udělat z materiálu zcela mimořádnou záležitost. I když je Leeho nástroje všude plno, pracuje zároveň ve prospěch všech skladeb a jejich hlavních linií, zachovává tak písním přímočarý ráz, chytlavost a dobrou zapamatovatelnost.

Songy v sobě koncentrují typické americké Hard N´Heavy prvky, tolik příznačné pro tamní scénu počátku devadesátých let, ale nepochybně i bluesový základ a bytelný groove. Některé věci předkládají vybranější a o něco jemnější momenty, tak třeba jako šestá „Chasing Ghosts“, která zavání až soulovým zabarvením. Právě jistá diferencovanost skladeb a jejich gradace do vypjatých a poměrně neotřelých refrénů dělá z desky neobyčejnou záležitost. Je jedno, zdali se vám bude líbit dálniční válec „Speedbag“, dáte přednost houpavému groovu a horkým riffům singlu „Havana“ s parádním kytarovým sólem ve své druhé polovině, nebo zažijete ty nejosudovější pocity během poslechu songu „Crooked Man“, který mne v mnohém připomněl etapu, kdy John Corabi zrovna působil u MÖTLEY CRÜE, ale také posléze stál i u projektu UNION, který na konci devadesátých let založil s kytaristou KISS Brucem Kulickem. Přesně do tohoto ranku dnes spadá právě hudba RED DRAGON CARTEL. Song „Crooked Man“ se v refrénu prakticky vzedme díky Smithově hlasu a sebejistě pluje nad polo-akustickými party. Trochu hypnotičtější výraz nabízí pozvolná „The Luxury Of Breathing“ poznamenaná hutným kytarovým soundem, foukací harmonikou, ale i celkovou rozevlátostí.

Song „Bitter“ je barový metal zaoceánské provenience v tom nejlepším slova smyslu, melodický kus, který má odpich, výtečnou kytaru a je čas od času dokreslován závojem hammondů. Posléze přichází již výše zmíněná „Chasing Ghost“ se svou skoro až snovou atmosférou a celou řadou zajímavých motivů. Hlas DJ Smitha nabírá na proměnlivosti a Jake E.Lee do skladby sází jednu zapeklitější figuru za druhou, rovněž sólo této písně doznává zvuku srovnatelného s něčím jako je zubní vrtačka. RED DRAGON CARTEL dokáží propojovat klasické postupy hard rocku s moderními kytarovými zvuky, což desce ještě dodává na svěžesti. Jinak celkově hodně hluboká záležitost poškubávající sebou v rytmu zhypnotizované karavany. Tak trochu ospale působí „A Painted Heart“, nicméně nemá až takové kouzlo jako píseň předešlá. Během skvělé „Punchclown“ se rozezvučí hypnotické kytarové party, mající sílu připomenout dobu, kdy se do hardrockového zvuku prosazovaly prvky „grunge“, jako tomu částečně bylo na památném albu „Waiting For The Punchline“ od bostonských EXTREME z roku 1995. Líbí se mi, že deska si dokáže udržet pestrost a působí neortodoxně, a tak se to na hardrockové posluchače všechno valí a ti akorát mohou bedlivě poslouchat a opájet se vším. Slabinou alba je závěr, neboť dvě poslední skladby už nenabízí podobně charismatické chvilky a působí už spíše do počtu.

Celkově však jde o prvotřídní hard rock, který upřednostňuje atmosféru, dravost, bytelnost a skvělé nápady, které nejsou jen důsledkem výborného rockového řemesla, ale je v nich zachyceno ještě něco navíc. Jsem velmi rád, že tento projekt vykazuje hodně známek životaschopnosti a kvality, neboť nejen Jake E.Lee, zdá se, projevuje značně chuti tvořit a vykazovat se nejlepším možným výkonem. Z mého pohledu určitě kouzelnější a hlubší hudba, než s jakou poslední léta budí rozruch kapela THE DEAD DAISIES.

03.12.2018	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz