Last Hardrock Outsider

RED DRAGON CARTEL - Red Dragon Cartel

Famózní americký kytarista Jake E. Lee vešel ve známost zejména v období let 1983 až 1987, kdy svou jiskrnou hrou obohatil tehdejší sólovou tvorbu OZZY OSBOURNEa (hrál na skvělých albech „Bark At The Moon“ a „The Ultimate Sin“). Během těchto let stál neoprávněně tak trochu ve stínu svého předchůdce u Madmanova bandu - tragicky zesnulého kytaristy Randyho Rhoadse a posléze vlastně i svého nástupce, tehdy mladičkého Zakka Wyldea. Na počátku devadesátých let se vykázal rovněž svým vlastním, znamenitým hardrockovým bandem - BADLANDS, kde vyznával přeci jen o něco více bluesový (na LED ZEPPELIN orientovaný) a méně metalový hudební jazyk. V BADLANDS to nakonec dotáhli pouze na dvě řadová alba, kromě Leeho v sestavě působila i taková esa jako bubeník Eric Singer (později KISS) nebo talentovaný zpěvák Ray Gillen (+1993). Do toho v roce 1996 přišla ještě první sólová deska. Zhruba od poloviny devadesátých let však začalo období, kdy se Jake pomalu stahoval ze scény a nebylo o něm na dlouhou dobu příliš slyšet. Změna přišla až nyní, protože bezejmenný debut jeho nové hardrockové formace RED DRAGON CARTEL je právě přichystán a vychází v těchto dnech u Frontiers Records.



Celý ten nápad, přitáhnout Jake E. Leeho znovu pod reflektory, se zrodil v hlavě Ronnieho Mancusa, producenta a muzikanta, který v tomto projektu zastává kromě role jednoho ze dvou kormidelníků a skladatelů také roli hráče na rytmickou kytaru i baskytaru. Mancuso brzy přivedl do studia mladého producenta Kevina Churka, jenž stál u zrodu posledních sólovek právě OZZYHO OSBOURNEA. Stejně jako je tomu u posledních Osbourneových alb, má i debut RED DRAGON CARTEL velmi současný, plný a průrazný sound. V podstatě jde o nabušené mainstreamové album, spadající do škatulky americký heavy metal současnosti. O heavy metalu vlastně agresivní a hodně dynamická hra Jake E. Leeho vždycky byla. Podobný start jako svého času u třicet let staré Ozzyho vypalovačky „Bark At The Moon“ zažíváme zde nyní už v případě úvodní „Deceived“, která je jakýmsi pokračováním tohoto legendárního songu. Před tím, než si album podrobně rozebereme, však přejděme na chvíli ještě k okolnostem příprav.


Po čase byli do sestavy k dvojici Lee/Mancuso přijati dva vynikající mladí hudebníci. Konkrétně zejména anglický zpěvák DJ Smith, jenž vládne opravdu zabijáckým hlasem. Má vše co by měl moderní metalový zpěvák mít, barvu, rozsah i velké charisma. Celkově by se dalo říci, že je tedy jeho projev originální. A pak samozřejmě ještě ten druhý muzikant, kanadský bubeník Jonas Fairley. Na desce se však objevuje i celá řada hostů, ať už se tito zaskví svými instrumenty – Rex Brown (ex-PANTERA, DOWN), Todd Kerns/ Brent Fitz (rytmická sekce Slashových CONSPIRATORS), Scott Reeder ( ex-KYUSS, THE OBSESSED), nebo jde o vokalisty, kterým v některých skladbách DJ Smith přepouští prostor u mikrofonu. Přestože jde v případě všech o skvělé pěvce, dle mého jejich hostování nebylo šťastným řešením. Projektu totiž hned zkraje příliš neprospívá, že se fanoušek nemá šanci chytit jednotného vyznění či stylu kapely, navíc to celé nahrávce bere určitou skladbovou soudržnost. Je to škoda zvláště kvůli tomu, že Smith je opravdu výtečný. Skutečnost, že se má možnost předvést pouze v šesti skladbách a ve zbytku přepouští místo všem těm hostům, beru jako velkou chybu. Přejděme tedy ke konkrétním písním.


Úvodní song „Deceived“ vletí do nahrávky se vší vervou a nedá mu příliš práce všechny přesvědčit, že Jake E.Lee je v plné parádě zpět. Skladba neskutečně graduje, má odpich, zemitost, skvělý zvuk a je plná výtečných Hard ´N´ Heavy momentů. Pokud budou všechny následující podobně dobré, máme co dělat s adeptem na album roku, proletí mi krátce hlavou. Obava však žije. Hlas DJ Smitha nemá chybičku a celý song mne baví až do poslední Leeho sólové trilky. Zkrátka jízda! Následuje hutnější, více riffová věc - „Shout It Out“, jenž mne trochu evokuje tvorbu KISS z osmdesátých let, ovšem zahranou se současným zvukem. Jde o song, jaký bych si představil v pozici singlu, zkrátka stadiónová metalová vyřvávačka jaké měl rád kdysi i pan Osbourne. Třetí song „Feeder“ s hostujícím hlasem Robina Zandera (CHEAP TRICK) je jakýmsi ozzmosisovsky temným vrcholem alba (pokud tedy zůstaneme u těch srovnání s Ozzym a jeho sólovou kariérou, jakožto s ojedinělým nositelem komerčních úspěchů pro hardrockovou hudbu ještě v současné době). Moderní, zvukově průrazný song se skvělým hlasem, prvotřídní instrumentací i gradujícími party. Ještě je tu metalová balada „Fall From The Sky“, kde Smithův hlas ohromuje procítěnějšími a více barvitými polohami, takže do této chvíle vyloženě mlaskám blahem nad bezchybnou prvotřídní hardrockovou deskou, na které se podařilo využít současných zvukových vymožeností a ještě skladatelsky potěšit. Jenže záhy přichází první zaváhání.



Pátá skladba „Wasted“, kde svým zničeným chraplákem pěje Paul Di Anno, není ničím víc než průměrnou odrhovačkou oděnou do drahého metalového kabátce. Di Annův hlas mne nevadí, ale skladba prostě nemá tak silné momenty jako všechny předcházející. Tak trochu vyumělkovaná „Slave“ je znovu návratem k dobré pohodě, hlubší obsah či rozvážnost však nečekejte. Úvod sice zahájí pomalé tempo a výrazné smyčcové samply, aby se brzy vše zlomilo v rázný stadionový vál, zkrátka věc po vzoru poslední hodně umělohmotné Osbourneovi sólovky. V tento moment si uvědomuji celý ten velký producentský zásah, jakým Churko ovlivnil dění na nahrávce a nevím jestli mám být s touto vycizelovaností spokojen, nebo mi to má být líto, každopádně všechno to dokreslování bere nahrávce určitou přirozenost. Nastavovaná kaše však teprve přijde.


Následuje další odrhovačková věc „Big Mouth“, což je stadiónovka jak od JOAN JETT, kde  se předvede blonďatá Maria Brink, zpěvačka z kapely IN THIS MOMENT. Jde sice bez pochyb o talentovanou slečnu, ovšem její vklad mne sem nějak neštimuje. Deska se začíná trochu drolit, ostatně stejně jako tomu bylo u vcelku dobrého sólového debutu Slashe před lety, který vešel ve známost právě tím, že v každé skladbě pěl úplně někdo jiný. Dojem si spravuji s hutně sabbatovskou „War Machine“, kterou opanují ty nejtemnější riffy jaké jsou na desce k slyšení. Ovlivnění legendou je neoddiskutovatelné, zvlášť když party tolik připomínají „N.I.B.“, „Sweat Leaf“ a další vály, stejně jako chvilková stylizace Smitha do polohy Osbournea není k popření. Každopádně tohle mne vůbec nevadí, protože song je až tak dobrý, že si říkám - coby za něj dali BLACK SABBATH, kdyby jej mohli mít na desce „13“?


Přichází „Reedem Me“, snad nejzvláštnější věc na albu. Tahle skladba je hozená do blues a zpívá v ní Kanaďanka Sass Jordan, což je zpěvačka svým exotickým hlasem trochu upomínající někoho jako je Tina Turner, tedy znovu stylově něco zcela jiného než tomu bylo ještě před chvílí. Rock, soul a rhytm´n´ blues jsou zde na střídačku vlepované do metalové fošny, co je zpracovaná v těch nejlepších zvukových podmínkách, přesto mi stále není jasné, zdali to za rok či dva bude držet pohromadě. Závěrečná „Esquisite Tenderness“ je pak už jen klavírní dohrou.


Debut RED DRAGON CARTEL je ukázkou moderního, drahého a na první signální dělaného přístupu ke klasickému hard rocku, je ukázkou silného vlivu producenta (aranžerská vyšlechtěnost a zvuková vyfiltrovanost trochu berou přírodní kouzlo a živočišnost), skvělých hráčských i pěveckých výkonů, dobré (ne však výtečné) skladatelské práce. Jsem rád, že se Jake E.Lee vrátil, jsem rád, že je šance slyšet ještě další jeho nahrávky. Z debutu jde poznat, že jej vytvořili skvělý hudebníci, ovšem dramaturgicky (proč tolik hostujících pěvců?) ta deska proplouvá od skvělých chvil po trochu rozpačité.


18.02.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz