Last Hardrock Outsider

RAMMSTEIN - Sehnsucht

Protože se debutové album „Herzeleid“ prodávalo mnohem lépe a déle než se čekalo, na druhou desku firma Motor Music a vlastně ani  samotní RAMMSTEIN nijak nespěchali. Místo toho kapela objížděla koncerty, protože dobře vyčmuchala, že živé hraní a show začíná být jejich nejsilnější zbraní a nejúčinnějším urychlovačem na cestě ke slávě. Od začátku si naši hrdinové dávali mimořádně záležet na veškerém vizuálu, mimo jiné i na videoklipech. Dokonce poslali cédéčko svým dvěma nejoblíbenějším režisérům – Quentinu Tarantinovi a Davidu Lynchovi – s dotazem, jestli by pro RAMMSTEIN natočili videoklip. K tomu nedošlo, Lynchovi ale hudba z „Herzeleid“ učarovala a zařadil dvě skladby, konkrétně „Rammstein“ a „Heirate mich“, do soundtracku svého nového filmu „Lost Highway“. Snímek brzy nabral kultovního statutu a světového věhlasu, což samozřejmě pomohlo i RAMMSTEIN dostat se do globálního povědomí. Mezitím už ale světlo světa spatřila druhá studiová nahrávka.


 

Místo Baltu na Maltu

 

Album se začalo točit v listopadu 1996. Do pracovního týmu si kapela po předchozích zkušenostech vzala znovu producenta Jakoba Hellnera (který nakonec dělal produkci úplně všech desek R+) a sáhla i po osvědčeném zvukaři Ronaldu Prentovi. Naproti tomu zcela  odlišná byla nahrávací destinace – nejelo se tentokrát do studeného Stockholmu, nýbrž na středomořskou Maltu. Je vlastně trochu paradoxní, že tak temné a mrazivé album jako „Sehnsucht“ vznikalo daleko na jihu, v subtropickém ráji, mezi fíky a pomeranči :).

 

Středomořská pohodička se objevila také na obalu nové desky – i když jenom částečně. RAMMSTEIN tentokrát vsadili na ostré kontrasty a tak je část coveru vyvedena jako kýčovitá selanka s pláží, palmami a pastelovými barvami, zatímco druhá (nebo spíše první) půlka obalu je naopak ponořena do temna, chladu a děsu. Jde vlastně o šest portrétních fotek členů kapely, jejichž obličeje jsou znetvořeny prapodivnými konstrukcemi ze železa. Ty vytvořil, na ksichty muzikantů upevnil a následně odfotografoval rakouský umělec Gottfried Helnwein. Kovové podivnosti jsou prý složeny z pracovních instrumentů slavného berlínského chirurga Ferdinanda Sauerbrucha a pro znalce německé hudební scény by neměly být úplně neznámé – to co má na „své“ fotografii Till Lindemann, totiž už v roce 1982 bylo použito na obalu alba „Blackout“ od SCORPIONS. Tam je s oním „čímsi“ na hubě zvěčněn přímo mistr Helnwein.


 

Singlová senzace

 

Druhé album RAMMSTEIN bylo očekáváno s obrovským napětím, firma proto učinila logický tah a předhodila napřed nažhavenému publiku několik singlů. První byl v dubnu vydaný „Engel“ – novátorská skladba, ve které se RAMMSTEIN poprvé ukazují poněkud více radio-friendly, jedou v pomalejším středním tempu, ale triumfují excelentní riffovou linkou, do mozku zalézavou hvízdanou melodií a hlasem zpěvačky Christiane „Bobo“ Hebold, která se ve skladbě střídá s Tillem Lindemannem a vystupuje v úloze andělského stvoření. Hudbu doprovodil i povedený klip umístěný na jakousi párty, stylizovanou podle filmu „Od soumraku do úsvitu“. Skutečně, jako bychom se ocitli v podobně dekandentním pajzlu, jen místo magické Salmy Hayek v R+ verzi posluchače hypnotizuje čokoládová kráska Cecil Dütsch.

 

Druhý singl se objevil asi měsíc před vydáním desky, v červenci 1997, a na něm ještě úspěšnější skladba, možná dokonce nejprofláklejší kousek RAMMSTEIN vůbec. Jasně, „Du hast“, co jiného! V podstatě jednoduchá a pro RAMMSTEIN té doby dokonce poměrně netypická skladba neuvěřitelně zafungovala, zejména v USA prý zaznívala, kdykoli jste zapnuli rádio. Písnička nabyla popularity i díky kultovnímu filmu „Matrix“, na jehož soundtrack se dostala, a památný je i videoklip, kde se členové kapely stylizují jako parta ranařů, kteří mají na obličejích masky s nakreslenými jinými ksichty. Brrr, je to pěkně hnusné! Text skladby také stojí za to, protože je založen na hraní si s německou gramatikou a je v úvodních řádcích napsán tak, že s každým přidaným slovem se vždycky mění smysl sdělení. Více vám jistě vysvětlí libovolná katedra germanistiky na vaší lokální univerzitě.


 

Globální úspěch

 

Jak už bylo řečeno, album, které vyšlo pod názvem „Sehnsucht“ v srpnu 1997, bylo očekáváno s obrovským napětím. Půda byla už dlouho připravená, aby RAMMSTEIN vybuchli jako supernova, což se potvrdilo, když deska v domovském Německu vyletěla na první místo v žebříčku. Výborně album zabralo i v Americe, což si prý členové kapely moc nedokázali vysvětlit, když ale shrneme výše popisované dění, není to vůbec nelogické.

 

Kladně byla zodpovězena i otázka, jestli RAMMSTEIN dokážou navázat na vysoce kvalitní debut a jestli neshoří jako záležitost na jednu sezónu. Naopak – „Sehnsucht“ předchozí desku ještě převyšuje! Hudebně navazuje na „Herzeleid“, víc než dřív ale používá elektroniku, různé samplované a klávesové kouzlení, které se v mnohých skladbách na „Sehnsucht“ stává samotným základem písní a významem zcela dosahuje naboostrované rytmické kytary. Ty ale přitom stále přetrvávají jako jasné poznávací znamení kapely, jen je tentokrát celý guláš ještě lépe uvařen, okořeněn ještě štiplavějším kořením a produkce z písniček vyrobila trhavinu první třídy. Senzačně tak už na druhém albu RAMMSTEIN dosáhli levelu, ze kterého se skoro nedá směřovat výš.


 

Znovu do nejtemnějších zákoutí

 

Jestliže obě singlové skladby působí jako relativně bezproblémové zboží, pak většina ostatních songů na albu zatápí stejně ostře jako dříve a také témata textů jsou opět plná lidské špíny, sexuálních úchylek nebo negativistických pohledů na svět. Přitom jsou popsány vybroušeným, až básnickým jazykem plným náznaků, symbolů a jinotajů – Till Lindemann se jako textař stále zlepšoval a nedalo se zapřít, že pochází z rodiny literátů. Ovšem znovu – ta témata! Na „Sehnsucht“ je většina textů opět věnována sexuálním frustracím a úchylkám, snad s výjimkou songu „Alter Mann“, který je spíš jakýmsi abstraktním filozofickým obrazem (na textu se mimochodem podílel bubeník Schneider). Naopak nekompromisně konkrétní je zhmotněná deprese „Spiel mit mir“, kterou provází mrazivý text o incestu mezi dvěma bratry. Z kombinace chladného vokálu, monstrózní valivé hudby a hnusného tématu jde taková hrůza, že má člověk chuť vrhnout obsah žaludku do nejbližšího rohu. Brrr !!! Na podobné téma je i skladba „Tier“, kde jde o pomstu dcery, na které se dopouštěl zločinů její ujetý fotr. Hudebně pak je to výborně vyšponovaná melodická věc, která si v beglajtu vypůjčila základní motiv od německých elektro-rockerů DIE KRUPPS, konkrétně z jejich skladby „The Dawning Of Doom“.


 

Žádné pěkné věci se nedozvíte ani ve skladbách „Eifersucht“ a „Klavier“. V první z nich se zpívá o žárlivosti a kanibalismu, druhá pak je příběhem chlapa, který tak miluje, jak jeho žena hraje na klavír, že ji s nástrojem zamkne v místnosti, kde pak ona zemře. Strukturou se skladba hodně podobá písni „Seemann“ z debutní desky, „klavírní varianta“ je ale ještě více úderná a disponuje naprosto monstrózními kytarovými stěnami.

 

I další skladby rozebírají různá sexuální témata – úvodní a titulní „Sehnsucht je takovou topografickou stopovačkou po ženském těle (mimochodem hudebně naprosto dokonalá kombinace elektroniky a svižných kytar), „Bestrafe mich“ zpracovává téma sadomasochismu a závěrečný kus „Küss mich (Fellfrosch)“ hovoří o strastech a slastech orální erotiky. Jiná skladba – „Bück dich“ – v divokém kopulačním rytmu rozebírá další praktiku – podřízené postavení při erotických hrátkách. Tahle píseň skupině přinesla hodně rozruchu, taky ale trable – na pódiu ji pánové ztvárnili jako šukačku Lindemanna s Lorenzem a následný „supervýstřik“, za což byli v Americe po jednom koncertu na pár hodin vsazeni do želez pro údajné pohoršování. Reklama to ale opět byla víc než účinná!


 

Modro-stříbrní bohové

 

Po úspěchu desky „Sehnsucht“ po celém světě se RAMMSTEIN pochopitelně vydali na koncerty, byla to už ale zcela jiná liga než v době „Herzeleid“. Kapela nabrala mamutích rozměrů a z jejích koncertů se stala do detailu, centimetru a sekundy propracovaná představení plná šokujících a monstrózních efektů. Skupina tehdy měla své „modro-stříbrné období“, stylizovala se do role jakýchsi robotů, kteří jako sochy nebo naopak nadivoko naprogramované stroje valí svoji hudbu z pódia, kde ze všech stran stříkají jiskry, vybuchují nálože a objevují se ohnivé efekty jako hořící mikrofony, kabát na Lindemannových zádech v plamenech nebo jiskry vybuchující ze Schneiderových paliček.

 

Na koncerty se samozřejmě nedostali všichni, kdo by chtěli, a kapela hrála jen ve vybraných destinacích, takže padla idea pořídit z tehdejších show zvukovou nahrávku a videozáznam. Skupina se v té době navíc nacházela ve stavu jakéhosi momentálního vyhoření, a živá deska mohla dobře zaplácnout dobu, ve které se parta potřebovala zkonsolidovat. Byly tedy ve velkém stylu natočeny dva srpnové (1998) koncerty v berlínské aréně Wuhlheide a vydány v roce 1999 v audio verzi i na DVD pod názvem „Live aus Berlin“. Filmová varianta má naprosto zdrcující, hypnotický účinek a pokud jste vyznavači fenoménu RAMMSTEIN, ručím vám za to, že koncert z Berlína budete považovat za jedno z nejlepších live-videí v hudebních dějinách. Nutno ale dodat, že DVD-čko na rozdíl od audio verze neobsahuje věc „Bück dich“, protože vydavatelé s písní asi nechtěli riskovat podobné problémy, o jakých jsme si říkali už výše.


 

S „Live aus Berlin“ RAMMSTEIN geniálně zakončili své prvotní období. O výjimečnosti téhle kapely svědčí už jen fakt, že po pouhých dvou albech byli schopni sestavit „best of“ koncert plný hitů a jeho nahrávku výborně prodat. Jenže co dál? Bylo možné v tomhle stylu pokračovat a vymyslet ještě něco nového? O tom si povíme zase příště...


19.01.2019Diskuse (29)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

racik
14.02.2019 20:06

Klezmer cover Du hast v jidiš ;)
https://m.youtube.com/watch?v=3C04TKCce8s

 

Demonick
24.01.2019 21:52

Dokument "In america" znovu po dlhom čase dopozeraný a je to ozaj vskutku parádny materiál. Hltal som doslova každú sekundu tohto veľmi podareného filmu.

 

DarthArt
23.01.2019 11:37

Teď mě to napadlo - v recenzi na LIFAD uděláme odstavec o "Raritäten", kde všechny ty singlovky jsou, a bude! :):)

 

DarthArt
23.01.2019 11:35

Díky za postřehy a za pochvalu. Mytologie kolem R+ mě fascinuje taky, bylo by fajn jednoho dne zjistit, jak ty skazky a mýty vlastně vznikaj. Podle mě kapela vždycky něco nadhodí a pak už to žije vlastním životem. To se nepodaří každému a taky mě to děsně baví.

Stran singlů - původně jsem je chtěl v recenzi zmínit, jenže článek musí mít nějakou maximální délku, aby se dal článek učíst, přece jen je to primárně recenze alba. Článek tak skončil spolu s Live aus Berlin, takovej jasnej razantní konec, už se mi to nechtělo moc drobit. Takže mám nachystanou jen zmínku o Stripped, v souvislosti s kontroverzním klipem, na začátku povídání o Mutter (vždycky se ty témata trochu přelívají).

Jinak souhlasím, že Das Modell je velmi, velmi povedená coververze, ty beglajtový kytary do tý písničky sedí jako prdel na hrnec. Kokain znám taky, ale výše dvě jmenované mě baví přece jen víc.

 

Razak
22.01.2019 21:46

Jak už jsem psal v diskuzi u Herzeleid, za mě i dvojka jasných 100 %. Na Sehnsucht je daleko výraznější elektronika, zároveň ale celkový výraz nezapírá jedničku. Oproti Herzeleid možná o něco malinko obroušenější zvuk kytar. V celkovém kontextu kapely jde pro mě o jasného a logického pokračovatele první desky, tak jako následující Mutter je pro mě jasný a logický pokračovatel Sehnsucht.

Rád bych vypíchnul i nealbové singlovky, které spadají právě do tohoto období. Coververze Das Modell a Kokain patří bohužel k opomíjeným peckám. Stripped naštěstí opomíjena není, protože se jedná úplně stejně o trefu do černého.

A ohledně Tillova zpěvu - právě naopak z opravdu převelikého zástupu koncertních bootlegů se dá velice snadno vypozorovat, že Till se "naučil" zpívat až v pozdější éře existence kapely. Při zatím posledním tour ve 2017 byl jeho výkon velice kvalitní.

 

Jakub
20.01.2019 18:08

Moc pěkně udělanej článek. Díky. Fascinuje mne ta mytologie, která se kolem R+ vytvořila, včetně spousty různých záhad a nevydaných demo verzí nebo celých písní (viz z neznámého zdroje uniklá "Eisenmann").

Texty jsou silnou stránkou R+, za slabší naopak považuji Tillův zpěv, který je prostě spíš takové přednášení, zvláště posledních pár let je to na koncertech už docela tristní. Taky Flakeův styl hraní na klávesy je na živo poněkud minimalistický.

Ale jako show jsou jejich koncerty bezvadné a právě v době Live aus Berlín to ještě mělo takovou tu šťávu mladé neopotřebované kapely.

 

DarthArt
20.01.2019 11:10

zdenos: Moje nejoblíbenější taky teprve přijdou ;)

 

zdenos
20.01.2019 10:45

za seriál jsem rád, Darth art se do toho správně ponořil. Těším se i na další pokračování, páč tam přijdou moje oblíbenější desky

 

DarthArt
19.01.2019 22:16

Jasně, rádo se stalo.

 

J.Rose
19.01.2019 21:31

To DarthArt. Díky za tip.