Last Hardrock Outsider

RAMMSTEIN - Rosenrot

Když RAMMSTEIN ohlásili, že ještě do konce roku 2005 vyjde jejich nové studiové album, byli fanoušci mírně řečeno v šoku. Pouhý rok od „Reise, Reise“ nová deska? Když kapela v mezidobí strávila většinu času na turné a mezi řadovými alby mívala operační čas vždycky několik let? My už jsme dnes samozřejmě chytřejší, a víme, že to zas tak nemožné nebylo, protože R+ z předchozích nahrávacích sessions zbylo několik hotových písniček, které mohly jít okamžitě na nosič. Navíc nešlo o nějaké méně podařené kusy, ale o materiál, který se na předchozí kolekci nehodil spíš tématicky a hotových skladeb tehdy bylo k dispozici prostě příliš mnoho, než aby se vešly na jednu desku.

 

Reise, Reise 2

 

Skupina slibovala nové album do konce roku, nakonec ale vyšlo dokonce už 28. října 2005, pouhý rok a jeden měsíc po „Reise, Reise“. Z předchozího nahrávání v Maláze bylo nachystáno šest skladeb, a aby kapela měla na desce ustálený počet 11 písniček (který držela na všech řadovkách), stačilo dodělat pět věcí. Ty spláchla v průběhu června až srpna v domovském Berlíně, míchalo se pak ale tradičně ve Švédsku. Co se týká názvu, nejdříve byl na stole titul „Reise, Reise 2“, což by odpovídalo konceptu jakéhosi dvojalba na pokračování, potom ale muzikantům došlo, že nová kolekce má úplně jinou náladu, a musí být proto pojmenována odlišně. A v tu chvíli se oživil plán, nazvat album podle skladby „Rosenrot“ a vydat tuto písničku i na singlu. Podobně jako titul, motal se od minule v prostoru i motiv pro obal – kapele se zalíbil alternativní cover „Reise, Reise“, který byl použit jen v Japonsku, a tak obrázek amerického atomového ledoborce uvízlého kdesi v Antarktidě šel tentokrát ven celosvětově jako přebal alba „Rosenrot“.


 

Až na dřeň romantismu

 

Důležitější je ale hudba. Je samozřejmě znát, že písničky vznikaly zároveň s předchozí kolekcí, takže by se daly celkem v klidu vsadit na „Reise, Reise“ a nebylo by na tom nic divného. Ale přece jen – zatímco čtvrtá deska je hodně mohutná a válcoidní, „Rosenrot“ je daleko jemnější a variabilnější. Část skladeb se navíc nese v duchu německého literárního  romantismu z 18. a 19. století, což bylo naznačeno už minule, ale tentokrát tyhle smutné nálady vylézají daleko víc na povrch. Rozervané duše, sebetrýznění z lásky, divoká příroda, idealismus – to všechno v nových kouscích najdeme, ovšem pochopitelně podpořené masivním rammsteinovským zvukem, fantaskními aranžemi a specifickým Lindemannovým vokálem. RAMMSTEIN si tentokrát také asi nejvíc pohráli s kontrasty, kdy třeba neměli problém své klasické parní válce v okamžení přerušit a pokračovat až chill-outovým zasněným klidem. Pro někoho možná kýč, pro mě však brilantně zvládnuté řemeslo a emoce, jaké se objevují v oněch literárních klasikách dávno pokrytých prachem...

 

...třeba téma z titulní „Rosenrot“ tam vyloženě patří. Skladba byla inspirována díly Johanna Wolfganga von Goethe a bratří Grimmů – v textu jde o horskou růži z lásky, kterou chtěl hrdina písničky přinést své milé, stálo ho to ale život. Vlastně velmi jednoduchý hudební motiv perfektně šlape a je doprovázen klipem, kde RAMMSTEIN v rolích mnichů zažívají drama v jakési karpatské vesnici. Podobná milostná témata se na desce objevují v několika dalších skladbách, třeba ve vyloženě srdcervoucí „Wo bist du“, kterou napsal Till Lindemann na základě aktuálního rozchodu s partnerkou.


 

Trýznivé emoce

 

Téma lásky ovšem RAMMSTEIN i nadále používají po svém – žádné objaté dvojice, bílé koně a růžová mlha, nýbrž sebedestruktivní emoce provázené často ne úplně normálním chováním. Přesně taková je předposlední hymna „Feuer und Wasser“, manifest šmíráků, kde hlavní hrdina plave v bazénu a pozoruje tělo vysněné ženy, která nikdy nebude jeho. Basový motiv na začátku nádherně evokuje klid pod vodní hladinou a vzápětí se skladba rozbouří do rozmáchlých kytarových stěn a vokálu, který je patetický až běda, ale pokud takovéhle RAMMSTEIN máte rádi stejně jako já, musíte si chrochtat blahem! To samé v eposu „Hilf mir“ – fantasticky strukturované skladbě, která převypravuje příběh z jedné německé dětské knížky, v níž si holčička hraje tak dlouho se sirkami, až sama sebe zapálí. Opět se mácháme v protikladech klidných vokálních pasáží a mohutných sonických stěn, aby všechno tentokrát vygradovalo do šíleného finále, ve kterém se živé tělo mění v popel a duše putuje někam mimo tento svět...

 

Docela síla je také čtvrtá skladba „Spring“. Tentokrát pozorujeme člověka, který se vyšplhal na vysoký most, aby se z něj podíval do okolí. Dole se zatím shromáždí dav, který očekává mužovu sebevraždu a když se nešťastník chce vrátit, svrhne ho do propasti. K tomu opět fantastická hudba, která se pomalu valí, temné hlasy nabádají k zoufalému činu a Tillovy patetické výkřiky vše ještě umocňují. No, není to nic příjemného, ale skladba je to moc, moc dobrá. Povedená je i experimentální „Stirb nicht vor mir (Don´t Die Before I Do)“, kde se Lindemann na doporučení producenta Jacoba Hellnera dal dohromady se zpěvačkou Sharleen Spiteri a nazpívali duet, ze kterého sice kopou Tillovy nedokonalé hlasivky, ale takhle dřevně pojaté to vůbec nevadí a písnička má zvláštní kouzlo.


 

Přece jenom tvrdě

 

Aby ale nedošlo k omylu – na albu „Rosenrot“ najdeme i řadu klasických tvrdých skladeb postavených na typickém R+ soundu. Zcela jasně je to otvírák „Benzin“, ostrá vypalovačka s textem o chlapovi, kterému přeplo a stal se závislým na vůni této pohonné hmoty. Duchovním otcem písničky je prý Paul Landers, který už roky chtěl napsat nějakou skladbu o benzínu. Je tedy i hlavní postavou videoklipu, kde R+ vystupují jako parta neohrabaných hasičů, kteří vyrážejí na zásah a svým gigantickým autem toho daleko víc zničí než zachrání. Video bylo pořízeno i ke skladbě pořadové číslo dvě, „Mann gegen Mann“. S tou RAMMSTEIN vzbudili největší pozornost, protože se týká homosexuality a klip k ní je vyslovenou noční můrou pro homofoby – několik desítek nahých svalnatých mužů v jednom chumlu se navzájem dotýká a RAMMSTEIN k tomu muzicírují oděni pouze do hudebních nástrojů.

 

Mimochodem, tahle skladba si výborně hraje s kontrasty masivních kytar a tichých vyklidněných pasáží, což je podobné i u další vypalovačky „Zerstören“, ve které tématicky jde o válku v Iráku a o talent prezidenta George Bushe ml. udělat bordel všude, kam vstoupí. Téma klidného přednesu a zvláštních klávesových ploch, kterými tahle skladba končí, pak je naprosto zásadní pro závěrečný kousek „Ein Lied“, tichoučkou a uspávající záležitost, která je výsledkem studiového jamu a pracuje se stejnou melodií jako hitovka „Amerika“ z předchozí desky. Zajímavé.


 

Ještě více rozporů

 

Na samý závěr nám zbyla vůbec nejzvláštnější písnička na albu – španělsky zpívaná a mexickým folklórem prolezlá „Te quiero puta!, která je spíše takovou lascivní hrou s latinoamerickými hudebními motivy a tématy jako je nemravný sex a prostituce.

 

Když to celé nějak shrneme – podle mě RAMMSTEIN s „Rosenrot“ natočili své nejbarevnější album, které ukázalo kapelu zase v jiném rozpoložení a využilo zcela nové inspirační zdroje. Mnoha lidem ale tahle poloha nesedla, protože R+ zároveň jakoby trochu ztratili své původní určující znaky – strojovou tvrdost, odlidštěnost i stará textová témata, zkrátka to, na co kdysi kapela nalákala hlavní počet svých fanoušků. Mnoho uší ale páté album R+ naopak vysoce ocenilo – třeba já jsem z „Rosenrot“ a onoho „literárního“ období RAMMSTEIN naprosto nadšený a pátou desku R+ stavím stejně vysoko jako všechny její předchůdkyně. A srdečně mi je tohle album z celé diskografie Lindemanna a spol. možná úplně nejblíž...


09.02.2019Diskuse (24)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Demonick
14.02.2019 10:53

Nemôžem si pomôcť, ale u mna najmenej hraný Rammstein, z ktorého prakticky počúvam iba singlovky. Skúsim mu ale ešte dať šancu. Takto je to u mna horkoťažko 7/10

 

Stray
10.02.2019 18:19

Saha: Dík, skvělý. To potěší.

 

Saha
10.02.2019 17:59

K tomu, proč sem lidi choděj - protože z těch článků je cítit hluboké nadšení, znalost, to pravé fandovství - aspoń podle mě. Já od Scorpions znám akorát Wind Of Changes a Queeny znám jen z rádia, který deset let neposlouchám - a přesto jsem tyhe články poctivě přečetl a možná si to i poslechnu...

A ještě k Rammstein - po Rosenrotu jsem je přestal poslouchat a pak jsem na nějaký akci slyšel Raubtier - Det Finns Bara Krig - a regulérně jsem si říkal, že ti nový R jsou hoodně dobří :)

 

Valič
10.02.2019 14:27

Vatutin: Ten původní gothic rock samozřejmě vycházel hlavně z post-punku a netvrdím, že byl nějak výrazně ovlivněn kapelami typu Pink Floyd. V některých případech to tak ale trochu být mohlo. Třeba Michael Gira ze Swans, kteří měli v letech 1987 až 1995 ke gothic rocku relativně blízko, zmínil v nějakém starším rozhovoru, že ho dost ovlivnilo níže zmíněné album Ummagumma, Dead Can Dance zase mezi svými vzory uváděli Gentle Giant a jestli se nepletu, tak některá z méně známých gothic rockových kapel (na název si teď nevzpomenu) zařadila na jedno ze svých alb cover verzi od King Crimson. Chtěl jsem jen říct, že ty žánry si nemusí být zase až tak vzdálené a že případně mohou oslovit i stejný typ posluchačů. Ten Tiamat je pouze jednou z kapel, u kterých se dají vysledovat prvky gothic rocku i vlivy těch progresivnějších skupin ze 70. let. V rámci gothic, doom i avantgardního metalu by se podobných příkladů určitě dalo najít plno.

 

DarthArt
10.02.2019 13:47

Vatutin: Třináctka chystá něco nového? Já až teď s odstupem slyšel "Intacto" a je to teda pěkná slabota...

 

Stray
10.02.2019 13:09

Vatutin: Když máš poslechový plán na jaro YOUNG GODS, FILIP TOPOL, KAFKA BAND, LAMB, DEAD CAN DANCE, XIII.STOLETÍ, tak se vůbec divím, jak tě vůbec můžou uspokojovat tyhle stránky? Nemysli si, nejsi sám, u koho mě to zaráží. Vždyť já opravdu nemám s tímhle nic společnýho, tak co Vás tady sakra láká? není to tak, že bych Tě od webu odrazoval, to vůbec, ale zajímalo by mě, jak člověk, co se chystá na poslech výše uvedeného, vidí ty devízy tohoto webu. nemysli si, že mě to neteší, třeba takovej čtenář Carcass, to je pro mne naprosté vyznamenání, že sem někdo takovej chodí, protože to je týpek, kterej nemá prej doma ani televizi a neplýtvá svým časem na nic zbytečného a hloupého. :-) Co se týče SCORPIONS, tak je to z těch velkých kapel osmdesátých let právě ta kapela, která pocítila odliv fanoušků úplně nejvíc, prostě jednoho dne si pískáte Wind Of change a za týden najednou nemáte žádný fanoušky, jste starý, odvařený, mimo módy, nejste v kurzu! Tohle SCORPIONS v devadesátkách velice pocítili, velice.

 

Vatutin
10.02.2019 12:59

Jen rychlý koment, Burzum nedělejte. Scooter a Rammstein rozhodně patří k sobě :):) Sztrašidelný Pussy Scooter remix se již ve speciálu pozvolna přibližuje :) Prostě chlapci mají dost smysl pro dělání si srandy sami ze sebe a i to mne na nich baví. Prostě kdo hledá u Rammstein "industriální metalovou temnotu", tak je hodně vedle, ta kapela má fakt nejblíže k Depeche mode. Např. nedávno jsem si koupil Some great reward 12 singles box a když doma votočím na People are people volume right, tak ... je to Rammspein vzor 1984 :) Speciál Scorpions potěšil, byť v discografi mám obrovské mezery, nejvíc jsem prožíval období Tokyo tapes, kdy jsem si origošku koupil u Balatónu a pak kapelu sledoval, nicméně tak tomu již několik desítek let není a ani nebude pač do tohohle vlaku již nenaskočím. Na další týdny mám ediční plán 02/2019 Young gods 03/2019 Kafka band, Filip Topol 3CD, 4/2019 Lamb, Blind Guardian remasters 5/2019 XIII Století 6/2019 Dead can dance koncert. A tak mne speciál zaujal. Gothic rock, Floydi atd. .. to nebylo z mé strany o hledání podobnosti. Gothic rock vzešel z punku a styl jako takový nevnímám jako temný, spíše svobodný, introvertní, nebo melancholický (i když to slovo je zavádějící) a tou dobou již Floydi jeli pecky ve Watersovkách a za sebou měli pecky v Barrettovkách. Obě tato období mám moc rád a je možné, že odrazy pak najdeme i v gothic rocku, souhlasím zejména s Fields na Elizium. Ale já chtěl říci, že u Rammstein mám raději právě tu nenátěrovou podobu.

 

Valič
10.02.2019 00:27

DarthArt: Projít si diskografii Scorpions mi přijde několikanásobně smysluplnější než ztrácet čas s těmi Burzum. Upřímně řečeno, cokoliv je smysluplnější než poslouchat Burzum. :-)

 

Valič
09.02.2019 23:26

Stray: U těch Floydů záleží na konkrétních skladbách a každý posluchač to může samozřejmě vnímat jinak. Já mám na mysli hlavně ty delší experimentální skladby z prvních studiovek nebo případně živáků Ummagumma nebo Live At Pompeii. Nevím, jak kdo, ale já třeba z následující skladby moc sluníčka ani ptáčků necítím. Spíš mi to místy přijde celkem "psycho". :-)

https://youtu.be/YtZqNAI4pBk

Ty gothic rockové kapely zase nebyly všechny zase až tak temné. Třeba hudba The Mission nebo Siouxsie And The Banshees mi místy přijde vyloženě pozitivní.

 

Stray
09.02.2019 22:46

Mě PINK FLOYD přijdou jako docela světlá hudba. Je to sice pomalý, ale sluníčko svítí a ptáčci cvrlikají, gothic rock je úplně o něčem jiném, to je prostě takovej temnej noční punk.