Last Hardrock Outsider

RAMMSTEIN - Mutter

Po úspěchu alba „Sehnsucht“ si RAMMSTEIN užívali zaslouženou pozornost a odehráli velké množství koncertů. Na další desku bylo ještě dost času a tak kapela mezidobí využila k vydání dvou singlů, na kterých fanouškům předložila dvě výtečné coververze – ještě v roce 1997 „Das Modell“ podle svých krajanů a elektronických inovátorů KRAFTWERK, v dalším roce pak fenomenální skladbu „Stripped“ kultovních Angličanů DEPECHE MODE. Obzvláště druhá jmenovaná dostala v podání RAMMSTEIN zcela nový rozměr a je jednou z jejich nejlepších prací vůbec. Velkým problémem se ale stal videoklip, do něhož byly použity záběry z filmu „Olympia“ od ultrakontroverzní německé režisérky Leni Riefenstahl. Ta se, jak známo, silně zapletla s nacistickým režimem a některá její filmová díla byla cíleně propagandistickou záležitostí. I když se v klipu „Stripped“ objevují výhradně záběry soutěžících sportovců a idealizovaných starořeckých atletů, souvislost s takhle ožehavým tématem hudebníkům kdekdo otřískal o hubu a kapela si na veřejnosti prošla slušným očistcem.


 

Tím ale trable nekončily. Muzikantům téměř neustále někdo předhazoval různá nesmyslná obvinění z inklinace k fašismu (nějaký chytrák například vymyslel, že sloupořadí na obalu živáku „Live aus Berlin“ je oslavou nacistické architektury) a kapele začali dokonce pod nohy házet masakr na americké střední škole v Columbine, kde dva vyšinutci postříleli 12 spolužáků a učitele. Vrazi prý poslouchali RAMMSTEIN a MARILYN MANSON a tak různí aktivní pitomci začali rozebírat podíl rockové hudby na masakru. No prostě nesmysl nad nesmysl – jenže než si uklidit na vlastním dvorečku a říct otevřeně, co oběma magorům skutečně vtisklo zbraně do rukou, je lepší shodit vinu na rockové kapely, že ano!


 

Třetí album

 

V roce 1999 se začalo schylovat ke třetímu albu RAMMSTEIN. Pánové si pronajali dům na pobřeží Baltského moře, aby tam strávili několik podzimních měsíců při předprodukci nového materiálu. Samotné nahrávání pak probíhalo v jižní Francii, ve studiu Miraval, kde světlo světa spatřil třeba kultovní „Painkiller“ od JUDAS PRIEST nebo legendární „The Wall“ od PINK FLOYD. Producentem alba RAMMSTEIN byl samozřejmě nepostradatelný Jacob Hellner, za pultem ale tentokrát velel Stefan Glaumann, který si materiál k mixu odvezl do Stockholmu.

 

Celá práce se nadmíru povedla a RAMMSTEIN připravili naprosto skvělé album! Skvělé ze všech úhlů. Třeba zvuk, ten je naprosto brilantní - kytary znějí jakoby kulatěji a disponují ještě masivnějším, vše pohlcujícím tlakem, aniž by ovšem ubíraly prostor dalším, stejně krystalicky znějícím instrumentům. Za druhé: Lindemann a spol. se nesmírně posunuli skladatelsky. Začali teď komponovat více písničkově a využili výrazné orchestrální linky, což hudbu ještě zmohutnělo a zároveň výrazně zpřístupnilo širšímu publiku. No a posunula se i textová sdělení – kapela opustila téma deviací a vsadila spíše na smutek, melancholii a jakési příběhy „ze života“, samozřejmě pořád temné a bezútěšné.


 

Mateřská láska

 

Do titulu nové desky RAMMSTEIN vetknuli poměrně neobvyklé téma „mateřství“. Pokud si ale někdo myslel, že muzikanti „vyměkli“ a budou napříště psát kýčovité říkanky o lásce k rodičům, nemohl se více mýlit. V textu titulní skladby se Lindemann převtěluje v dítě, které je úplně samo, protože bylo stvořeno při laboratorního experimentu, zoufale touží po vlastní matce a zároveň proklíná její neexistenci. Podobně bezvýchodně působí i videoklip, kde zpěvák běduje v jakési zemní kobce a odevzdaně se prodírá vodami jezera, které nepochybně symbolizuje plodovou vodu v matčině lůně. Tím se dostáváme i k obalu desky, který je postaven na stejné symbolice - přední stranu zdobí relativně idylická tvář ještě nenarozeného miminka, když ale otevřeme booklet, objeví se fotky členů kapely naaranžovaných jako mrtvá těla naložená do laboratorních nádob. Realizaci tohohle nápadu dostali na starost opět velmi zajímaví umělci, tentokrát manželé Geo a Daniel Fuchsovi, kteří se specializovali na podobná témata. Příprava obalu byla neobvyklá i pro samotné muzikanty – v ateliéru se prý museli ponořit do obří nádrže plné vody a pózovat takhle hodiny jen s přestávkami na nadechnutí.


 

Album „Mutter“ vyšlo v dubnu 2001, už o dva měsíce dříve jej ale předznamenal singl, který do nažhavených fans napumpoval první dávku hymnického soundu a našponované atmosféry. Skladba „Sonne“ patří mezi nejlepší čísla nejen na albu, ale i v celé diskografii kapely, a má dost zajímavou historii. Skupina ji původně napsala pro ukrajinského boxera Vitalije Klička, kterému měla hrát jako intro při cestě do ringu. Tomu se ale nakonec zdála příliš tvrdá a tak ji RAMMSTEIN použili pro nové album a text zasadili do světa drogových závislostí. Podařilo se k ní vyrobit i senzační videoklip, kde členové kapely představují horníky, kteří pod zemí těží zlato a pak ho odevzdávají obří Sněhurce, drogově závislé na zlatém prachu. Původně pánové sice měli v úmyslu udělat klip, ve kterém sedí v letadle, které svrhlo atomovou bombu na Hirošimu, pak ale uznali, že to už by bylo přece jen moc a obrátili se do světa pohádek. A zadařilo se opravdu znamenitě – klip čítá několik nezapomenutelných, urputných a zároveň komických scén, kde třeba Richard Kruspe hraje na gigantickou kytaru, Till Lindemann se opírá do rubačky a třese se jako sulc, nebo celá kapela zamilovaně vzhlíží ke Sněhurce, která jim gigantickou dlaní vyplácí pětadvacet na holou.


 

Srdce planou nalevo

 

Podobně pohádkový, ale zároveň mocný je úvodní trhák „Mein Herz brennt“. Hudba jede v rozvážném tempu, masivním riffům diktují rozsáhlé symfonické pasáže a hlas se stylizuje do pohádkové bytosti, která večer sype dětem písek do očí a přivozuje jim tak sny. Jestli vám tohle téma připadá nějak povědomé, pak ano, podobný motiv použila americká METALLICA do svého monstrhitu „Enter Sandman. RAMMSTEIN pohádku pojali jako děsivý horor, což se promítá i ve dvou sugestivních videoklipech, které ovšem byly natočeny až zpětně v roce 2012.

 

Ke klíčovým skladbám alba patří i výrazně pochodová singlovka „Links 2 3 4“, kterou doprovází animovaný videoklip ze života mravenců, kteří si lebedí ve svém hmyzím mikrosvětě, chodí do mravenčího kina koukat na koncert RAMMSTEIN, baví se na šestinohé diskotéce nebo se šikují do boje proti nepřátelským broukům. Textově ale v písničce jde o něco jiného – kapela se chtěla definitivně vymezit proti neustálému osočování z pravicového extrémismu a ve verších skladby deklaruje, že když už se musí nutně někam zařadit, pak její srdce bije nalevo.


 

Naprosto skvělá sbírka

 

Tak. Řekněme, že jsme si probrali nejdůležitější položky na albu, ty ostatní však dosahují stejné kvality – na „Mutter“ není jediný slabší okamžik! Nesmírně silná je třeba skladba „Spieluhr“ – příběh dítěte, které je omylem pohřbeno zaživa a když se pod zemí probudí, začne si pouštět hrací strojek, který mu zůstal v rukou. Tentokrát je konec výjimečně šťastný a dítě je zachráněno, stejně ale jde o jednu z nejtemnějších věcí RAMMSTEIN – když v refrénu začne Lindemannův bas střídat zmodulovaný a navrstvený vokál Kruspeho dcery Khiry Li, není člověku právě dobře po těle. Podobně chmurná je i závěrečná epopej „Nebel“, kde je vykreslena zamilovaná dvojice stojící na prahu smrti.

 

O dost jinou povahu pak má výbušná rocková jízda „Feuer frei!“, jejíž filmové zpracování se natáčelo v zimě 2002 v jednom vymrzlém kostele v Krušných horách. O tom jsme si už ale podrobněji povídali v našem letním seriálu „Okovaná turistika“, pojďme tedy dál. Třeba k mým dalším oblíbeným peckám - lahůdkovému kousku „Zwitter“, který je stylizovaný jako zpověď oboupohlavního hermafrodita, a stejně dobré „Adios“, která popisuje chování narkomana těsně před aplikací „zlaté dávky“. Oba kusy jsou vystavěny jako rytmické skladby s výrazným melodickým refrénem a do stejné kategorie patří i „Rein raus“, kde se to nejvíc hemží pro RAMMSTEIN tradiční sexualitou.


 

Na konec nám zůstala hitovka „Ich will“. Ta jede v podobných parametrech jako skladby výše, slávu si ale vydobyla památným videoklipem, ve kterém kapela představuje gang zločinců, kteří vykrádají banku. Nedělají to ovšem pro peníze, nýbrž aby na sebe strhli pozornost médií. Okolnosti vzniku videa jsou opět pozoruhodné – v příběhu gangstery eliminuje jednotka speciálního nasazení, a muzikanti prý při natáčení dostali pěkně do těla, protože kytarista Kruspe speciály instruoval, aby s nimi zacházeli jako při ostrém zásahu. Video bohužel bylo záhy po premiéře načas staženo z rotace, protože v té době došlo k útoku teroristů na newyorská „Dvojčata“ a nebyla tudíž příliš vhodná doba na podobné televizní zábavy.


 

Dvakrát v Praze

 

„Mutter“ je bez jakýchkoli diskusí výjimečná deska a velké procento fanoušků ji má za úplně nejlepší album RAMMSTEIN. Kapelu posunula o kus dál i co se týče popularity - jestliže po „Sehnsucht“ se R+ stali globální hvězdou tvrdě rockového světa, v novém tisíciletí bylo už jméno skupiny známé téměř každému, kdo nějakým způsobem vnímal populární hudbu. Což v rockově-metalové branži platí jen o málokteré kapele.

 

Co je ještě hodně důležité – při koncertních šňůrách k podpoře „Mutter“ se RAMMSTEIN dvakrát objevili v Praze. Nejdříve 12. června 2001 na pražském Strahově, kde předskakovali AC/DC. Koncert se bohužel pro R+ nevyvinul příliš dobře – tým hlavní hvězdy Lindemannově partě nekolegiálně zařízl zvuk a kapela tak nemohla předvést svůj standard, navíc prý pořádající agentura slibovala fanouškům, že i jako předkapela odehraje plný koncertní set, což nebylo naplněno a bylo z toho hodně roztrpčení. Naštěstí si všichni spravili náladu 12. listopadu téhož roku na samostatném koncertě RAMMSTEIN v pražské T-Mobile aréně. Support jim tam dělali švédští CLAWFINGER, což bylo i hodně symbolické, protože se obě kapely v Praze po šesti letech opět setkaly na společném pódiu, jen si tentokrát prohodily role „předskokana“ a „hvězdy“.

 


26.01.2019Diskuse (13)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Valič
29.01.2019 20:22

DarthArt: Já bych Mutter, Reise, Reise i Rosenrot klidně těch 100% taky dal. Ty ostatní desky mě až tak moc neberou, ale je pravda, že já do jejich cílové posluchačské skupiny asi moc nepatřím. :-)

 

josef
29.01.2019 19:41

DarthArt: Já jsem rád , že máš na Lifad jiný názor a teším se na recenzi.Ten seriál je výborný.Tahle deska jim otevřela cestu k masovému úspěchu a na stadiony.

 

Razak
29.01.2019 17:34

No, v zásadě moc remixy nemusím a víceméně nejlepší mi z těch všech věcí, co na singlech vyšly, přijde Eskimos & Egypt remix skladby Rammstein, který občas hráli i živě. Jinak to zase až tak úplně za zmínku imo nestojí.

Já mám zase Reise, Reise úplně nejníž z celé diskografie, pak o něco výše Rosenrot, který ale stále nedosahuje kvalit první trojice. S LIFAD pro mě naopak přišel návrat k top formě, vlastně pro mě úplně klidně opět 100 %.

 

zdenos
29.01.2019 15:03

tak ten LIFAD není zas tak katastrofální hodnocení, tou sedmičkou :) asi bych to tak taky viděl, rozhodně se na tom albu najde i něco zábavného, ale třeba ve srovnání LIFAD vs SKILLS in Pills se mi líbí spíš ta prasácká projektovka:) třeba bude druhé album Lindemanna o to větší propadák, uvidíme

 

DarthArt
29.01.2019 12:54

Ony by byly zajímavý i ty různý remixy ze singlů, dělali je často velmi významní muzikanti, jenže tahle délka článku už je naprostý maximum. Spíš bych chtěl psát o trochu kratší, ale u Mutter to prostě nešlo. Reise Reise bude asi malinko stručnější, přece jenom. Ale asi dostanu od hodně lidí za uši, protože já RR i Rosenrot mám jako 100 % záležitosti a naoppak LIFAD tak na 70 %, s čímž jsem asi úplně osamocen. Ach jo :):)

 

Razak
28.01.2019 23:49

Rammstein jsem začal poslouchat právě v éře Mutter, resp. mezi vydáním singlů Mutter a Feuer Frei!. A pro mě nejmladší kus z úvodního albového triptychu opět za 100 %. Podobně jako Herzeleid i Mutter chytne hned od začátku. Tentokráte za pomocí smyčců, aby následně nastoupil drtivý úder. Celá deska pak skvěle jede až do posledního naléhavého vydechnutí. Právě z poslední Nebel (a taky ze Spieluhr) mám místy z kytar pocit atmosféry alá Alcest. Oproti Sehnsucht bych řekl, že ubylo o něco elektroniky, naopak se nově objevila trocha koření v podobě orchestrálních pasáží. Kytary opět s o něco kulatějším zvukem, ale pořád tnou do živého. B-sidovku Halleluja přeskočím, protože o ní bude ještě zmínka na konci seriálu (tedy snad?). Ale určitě bych rád zmínil coververzi Pet Sematary, která v živé verzi vyšla na singlu Ich will a zpívá ji Flake a jako hosté se zde objevují právě dva členové The Ramones, Jerry Only z Misfits a taktéž kompletní (asi?) Clawfinger. A bez zajímavosti imo není ani industriální suita 5/4, která byla hrána jako intro po většinu Mutter tour a ve studiové verzi vyšla právě na singlu Mutter. Což mi připomíná, že nám všem ještě stále kapela dluží oficiální záznam právě z Mutter tour - doufám, že se ho při nějakém výročí dočkáme.

 

Sulphur
28.01.2019 13:14

na druhu stranu na onom koncerte ACDC som vtedy bol a v kombinacii s Rammstein to pre moje 15 rocne ja bol splneny sen :)

 

Sulphur
28.01.2019 13:11

pre mna je toto najviac 60%..po prvych dvoch albumoch je toto pre mna zosup dole, Mutter sa v podstate snazil len vyvarit to najlepsie z Herzeleid a Sehnsucht s bombastickejsou produkciou, ale songy tu podla mna kvalitativne vyrazne zaostavaju.

 

Fenris 13
28.01.2019 08:15

Pro mě rozhodně nejlepší album Rammstein. Skvělé melodie, přitom stále tvrdé a drsné jak rána litinovou trubkou do hlavy. Sonne, Mutter a absolutní hymna Mein Herz brennt, to se nikdy neomrzí.

 

Demonick
27.01.2019 08:56

Vďaka za ďalší výživný článok, hoci pre mňa tentokrát trochu pridlhy :)
Btw, môj úplne prvý Rammstein, kde som ako cca 12 ročný vstúpil do sveta gitarových hitoviek, ktoré ma chytili a od vtedy už nepustili.
Album ako taký ma iba jedinú chybičku, a to že po šestici bezchybných vecí prichádza citeľný kvalitatívny skok dolu a od "Speiluhr" to už nie je taká perfektná jazda.
PS: úvod "Rein Reus" je celkom dobrá vykrádačka "Du Hast"
9/10