Last Hardrock Outsider

RAINBOW - Rozmar nehybných aristokratů 4/4 (1981-1996)

Nástup RAINBOW do osmdesátých let se nesl zejména ve znamení určitého stylového ustálení. Všechna tři alba vydávaná v té době si totiž udržela shodnou hudební náplň. Vždy se jednalo o melodický a úhledný hard rock, který byl vytvořen dle poptávky tehdejší doby a ta si žádala zejména chytlavost. Díky muzikantské vyzrálosti všech zainteresovaných byl jejich (tak trochu zastaralý) směr prezentován s nádechem určité okázalosti. Vliv hitového AOR byl tehdy patrný i u řady jiných interpretů, takže lze s odstupem doby říci, že řada dříve zemitých rockových kapel sedmdesátých let se právě tehdy začala prezentovat prostřednictvím skladeb jdoucích naproti všeobecné přijatelnosti. Co se týče již tradičních obměn sestavy, pak novým zpěvákem se stal na sklonku roku 1980 Američan Joe Lynn Turner a za bicí zasedl jeho krajan Bobby Rondinelli


 

První z trojice alb - „Difficult To Cure“ - vznikalo v Dánsku ve studiích Sweet Silence jistého Flemminga Rasmussena. Zvukového inženýra později známého díky své práci pro kapelu METALLICA. Stejně jako dílo předešlé a obě následující se výsledné produkce ujal Roger Glover. Z nahrávky nakonec vzešlo několik odlehčených a velmi chytlavých hitů poplatných své době, jmenovitě zejména „I Surrender“ nebo „Magic“. RAINBOW však mimo to dokázali upoutat zejména výtečnými muzikantskými výkony v čele s kytarou Ritchieho Blackmorea, který stále prahnul po co nejnablýskanějším perfekcionalismu, a tak do mnoha svých partů a sól vpašovával postupy autorů klasické hudby. Přes odlehčený a hitový potenciál alba Difficult The Cure“ lze tedy tuto nahrávku nazvat, zejména co se týče Ritchieho kytary, hodně nazdobenou. V titulní skladbě navíc Blackmore vystřihl svou poctu klasice prostřednictvím citace Beethovenovi deváté.

 

Albový následovník „Straight Between The Eyes“, který byl naopak nahráván v kanadském Quebecu ve studiích Morin Heights, tehdejší velmi dobrou pozici RAINBOW pouze stvrdil. Jejich hard rock již sice značná část hudební scény začala považovat za senilní dinosauří manýru, ale díky faktu, že se kapela nebránila v ranných osmdesátých letech určitým popovějším polohám, přežívala v relativním klidu ve vyšších patrech britské rockové scény, byť mladé hudební fans už jednoznačně a nepochybně zajímalo něco jiného – př. new wave, novoromantický synthy pop, heavy metal a post-punk. Druhá turnerovská nahrávka tak nepodlezla laťku nastavenou svým předchůdcem, naopak, vybrousila odlehčený AOR výraz, což stvrdila dojemná skladba „Stone Cold“, která se brzy stala obrovským hitem. Jde o song, se kterým je právě turnerovské období RAINBOW většinou posluchačů spojováno.A abych nezapoměl na další personální rošádu - Dona Aireyho zde nahradil jistý David Rosenthal.

 

O rok později došlo znovu k návratu do dánské Kodaně do studií Sweet Silence, kde vznikla v roce 1983 nahrávka uzavírající albový trimvirát nazpívaný Joe Lynn Turnerem - „Bent Out Of Shape“. Ta v rámci možností navázala na obě díla předchozí, tedy lépe řečeno, stylově se RAINBOW neposunuli ani o píď, naopak si stále jeli ten svůj uhlazený, neškodný a aristokraticky nazdobený páprdovský rock pro nostalgicky orientované rozhlasové žebříčky, takže se brzy začalo mluvit v souvislosti s jejich tvorbou, ale i s tvorbou všech podobných hardrockových veteránů ze sedmdesátých let, kteří svůj zvuk přizpůsobili komerčněji zaměřeným osmdesátým letům, o nemalé stagnaci a obrovské nudě. Je jasné, že tou dobou již RAINBOW dávno nebyli kapelou pro mládež, spíš by se dalo v jejich případě mluvit o rockovou hudbu pro střední generaci. Blackmore s Gloverem měli však již úplně jiné starosti, než sledovat kde je vlastně hlavní odbytiště jejich tvorby, protože na dveře hlasitě klepal velký comeback druhé a zřejmě nejslavnější sestavy DEEP PURPLE, který se v roce 1984 stal skutečností. RAINBOW tak byli nakonec na dlouhých jedenáct let uloženi k ledu. Znovuobnovení DEEP PURPLE navíc za krátko se svým návratovým dílem „Perfect Strangers“ velmi bodovali. Symbolická výběrovka „Finyl Vinyl“ byla tehdy posledním připomenutím na dekádu dopředu, během které RAINBOW čekala hybernace.

 

Krátce po realizaci Párplovského alba „The Battle Rages On“ v polovině roku 1993 však za sebou Ritchie Blackmore rázně bouchl dveřmi. A to zejména díky neslučitelnosti vlastní povahy a stále sílícím neshodám s Ianem Gillanem, které postupem doby vyeskalovaly v doslova těžko překonatelný osobní odpor. Místo po svém nejdůležitějším členovi legendární kapela na svém následujícím turné zaplnila skvělým Joe Satrianim, aby posléze u ní na post kytaristy definitivně zapadl Steve Morse. Mezi tím již Ritchie Blackmore dával dohromady zcela novou sestavu svých RAINBOW, i když chtěl celý projekt nejprve oddělit od kapitol, které pod touto značkou vytvářel v sedmdesátých a osmdesátých letech.


Nejdříve se tedy mluvilo o projektu nazvaném záhadně RAINBOW MOON, který by spojoval hardrockovou hutnost s prvky renesanční hudby, ale později byly všechny odvážné plány a touhy odloženy na neurčito a světlo světa na sklonku roku 1995 spatřilo osmé řadové album RAINBOW, které bylo jakýmsi pojítkem mezi čarokrásnou érou Dia (v menší míře) a popovějším zaměřením hardrocku z dob J.L.Turnera (to spíše). Zpěvákem se stal vynikající Brit Doogie White a deska po všech stránkách naplnila očekávání smysluplného návratu ke klasické hardrockové fazóně a muzikantské poctivosti. Deska „Stranger In Us All“ vyšla přesně v době, kdy klasickému hardrockovému pojetí příliš média nepřála, takže platila v polovině devadesátých let za pramínek čerstvé vody, který si svou cestu pracně vyklestil mezi hromadami jaderného spadu reprezentovaného všemožnými alternativními nebo agresivními žánry. Z dnešního pohledu nejde sice o jedno z těch lepších alb RAINBOW, ale prostě jen o další kvalitní zápis, kterému dominují zejména skladby jako kvapík „Black Masquerade“ s esenciálními Ritchieho party, nebo mystická „Ariel“, stejně jako první účast Ritchieho mladičké manželky Candice Night v řadě aranží a podpůrných hlasů. Šavlový tanec v „Hall Of The Mountain King“ je pak už jen třešničkou na dortu a upozorněním na Blackmoreovu zálibu v klasice. Zhruba po roce stráveném turné však byli RAINBOW definitivně uloženi k ledu, a tak se v roce 1997 na světlo poprvé vyhoupnul nový rodinný podnik nazvaný BLACKMORE´S NIGHT, kde starý rockový bouřlivák definitivně vyměnit svůj hřmící Stratocaster za něžné zvuky akustických strun a počal objíždět evropské hrady a zámky bok po boku manželky Candice Night, která se na mnoho let ujala role front woman, ale to už je zcela jiný příběh.


01.02.2013Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
18.02.2017 20:45

Myslel jsem po sedmdesátkovým a osmdesátkovým hardrocku...

 

Stray
18.02.2017 20:29

Bluejamie: Já ho docela chápu, mě se také nestýská. :-)

 

Bluejamie65
18.02.2017 20:07

Zvláštní je, že se mu nestýskalo... :-(

 

rumcajs21.05.2015 10:09

Skvělá práce s historií Rainbow. Jen bych nesouhlasil s názorem na poslední desku - mně osobně totiž nejvíce evokuje právě období s Diem. To je ale maličkost, jinak paráda.