RAGE - Wings Of Rage

70%

RAGE už natočili tolik alb, že jsem byl málem líný je spočítat a rozhodně přepočítávat. Takže, co přináší na svém, zřejmě již čtyřiadvacátém albu? Oproti odmítanému „Reflection Of A Shadow“ a některým dalším minimální snahu o progresi, méně stínů v duši než na „Black In Mind“, naštěstí jen symbolickou orchestraci, i když „Třináctka“ byla fajn, a méně zábavné exhibice než kupř. na „Soundchaser“. Pominu-li klasická osmdesátková alba, vynechal jsem ještě jednu zásadní etapu. Že by éru ostrých hymen z „Trapped“ či „The Missing Link“? Spojovat novinkové album s uvedeným obdobím by bylo poněkud prvoplánové. Sám lídr, baskytarista a zpěvák Peavy Wagner, v aktuálním rozhovoru uvedl, že cílem bylo spojení různých elementů ze všech(!) dosavadních fází. Ostatně, v naznačeném smyslu lze vyložit i stylový obal, na němž okřídlený maskot Soundchaser v roli jakéhosi okřídleného nekromanta vyvolává z hrobů zemřelé; fakticky tak vysává schránky z různých období, s různým obsahem a v různém stupni rozkladu. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že na „Wings Of Rage“ se primárně přeci jen sází na „halekací“ sborovou klasiku německé školy, podpořenou kvalitní sbírkou heavy-power-speed-thrash riffů.

Aktuální sestava RAGE obnáší trio muzikantů, kteří spolu předtím natočili pouze dvě studiovky. Vše si proto mělo lépe sednout a vyústit v tvůrčí pohodu během přípravy té třetí. Taktéž času na pilování nápadů bylo tentokrát o dost více. Výsledek není špatný, a pokud se jedná o výše zmíněný záměr – tj. natočit profilovou desku kompilující podstatné elementy dosavadní tvorby – myslím si, že se ho podařilo jakžtakž naplnit. Podstatné je, že se od posledního studiového počinu zas o něco posunuli, i když pouze v rámci relativně prostorného hřiště, definitivně vykolíkovaného nejpozději před patnácti lety. Žádnou zásadní proměnu skutečně nečekejte. Zvuku tradičně dominují kytary, které příjemně řezají, což skladbám určitě prospívá. Kapela prozatím rezignovala na spolupráci s renomovanými studiovými inženýry a vše si pohlídala sama. Snad právě proto zní deska tvrději a syrověji, tj. bez oněch chytrých „přídechů“ pompy obrušujících hrany. Záměrné retro vyznění tak navíc dostalo punc jisté autenticity, a to zejména ve vztahu k prvním dvěma vývojovým etapám, jež se plodně protly v první polovině let devadesátých, zkrátka přibližně mezi „Trapped“ a „End Of All Days“ včetně. Na posledně uvedenou řadovku přitom jistě ne náhodou odkazuje i hit „Higher than the Sky“, nově nahraný pod názvem „HTTS 2.0.“. Právě důsledné porovnání obou verzí vám může napovědět víc, než celá tato recenze.:-)

Muzikálně nikdo nevybočuje, časy předváděček Mikea Terrany a Victora Smolského se již pravděpodobně nevrátí. Kytarista Marcos Rodríguez je mimořádně zručný řemeslník, který mi v něčem, nejspíš ve svém osudu, připomíná šikovného univerzála Axela Ritta z GRAVE DIGGER. Prostě muž na svém místě se zmáknutou metalovou abecedou, skvělou technikou hry v doprovodu, který musí být u RAGE vždy perfektní, a s dobrými sólovými výstupy „oddanými“ skladbám. Za všechny lze zmínit kupř. vygradované sólo v zasmušilé „A Nameless Grave“, věnované všem bezejmenným lidem jako pravým hybatelům dějin. Vyšší přidaná hodnota se v našem triu neřeší a možná tomu tak již zůstane. Podobný dojem mám i z dynamické hry bubeníka Vassilia Maniatopoulose. Zkrátka, chlápci do nepohody, kteří pro pana kapelníka představují rozhodně o dost více než pouhé jižní gastarbeitery. Baskytaru naproti tomu vnímáte převážně jen tehdy, pokud ji v kompaktním kytarovém zvuku aktivněji vyhledáváte.

Konečně se dostávám k nejzásadnějšímu bodu. Jako metalovému insiderovi mně Peavyho vokál nevadí, resp. neuvádí do rozpaků, nicméně největší rezervy má nová deska evidentně právě zde. Dotyčný se totiž čas od času pouští tam, kam by už neměl, resp. tam, kde by lepší práci odvedly méně agresivní a méně vypjaté, popř. níže položené zpěvy, dále sbory a klávesové podkresy, kterým se kapela nebrání (o samplovaných orchestracích nemluvě). Některé melodické linky díky tomu dostávají dost zabrat, což je škoda. Právě v takových momentech se docílený syrovější zvuk příliš neosvědčuje. Kapela jako by zapomněla, že řada starších alb nemá pouze dobový zvuk, ale především hodně dobrou produkci. Topícího se prostě nemohu zachránit tak, že mu budu do bazénu pumpovat víc vody nebo ji zahřívat. Musím mu hodit kruh nebo vystlat jeho nejbližší okolí věcmi, které ho budou nadnášet. Ve vynikající, co do textové stránky terapeutické dvojici skladeb „Dont Let Me Down“ a „Shine a Light“ se podobná snaha projevila pozitivně. Někde by zas stačilo, kdyby sebou topící méně mrskal. Větší odstup ve smyslu „na to už síla mého hlasu nestačí“ a fikaná ruka producenta formátu Charlieho Bauerfeinda prostě v některých okamžicích chybějí. Na druhou stranu, na koncertě se pak už nemusí jednat o takový propad. Nové skladby přitom po koncertní prezentaci volají. Během jejich poslechu ten živý nářez přímo cítím.

Nekompromisní sázka na kombinaci pozdní tvorby tandemu MEGADETH – METALLICA s německým power speedem ala GAMMA RAY vyšla hned v úvodní „True“. Následující „Let Them Rest in Peace“ znovu koketuje s thrashem a nově i s melodickou školou z Göteborgu. Zatímco Peavy přepíná své možnosti, Marcos se s tím nepáře, napříč skladbami spojuje starší s mladším, starší s ještě starším, měkčí s tvrdším, tvrdší s měkčím, a to na x způsobů. K výsledné kytarové směsi se pak nejpozději v refrénu připojuje výrazná melodická linka ve stylu osvědčených klasik, což dokládá i „Chasing the Twilight Zone“, jejíž hororový motívek využili již OVERKILL na „Horrorscope“. Dostane se i na nápadité speedmetalové hymny. Kdyby „Tommorow“ a následně i lehce maidenovskou titulku nazpíval lepší zpěvák, ne, kdyby se alespoň postupovalo citlivěji, kdyby... . Marcos se ale vážně snaží. O dalších stěžejních skladbách jsem se už (pochvalně) zmínil. Závěr alba obstarává mrazivý nářez „For Those Who Wish to Die“.

Poslední line-up RAGE opakovaně potvrzuje svou životaschopnost, naráží však na určité limity, s nimiž se musí nejprve smířit a pak je adekvátně zohlednit. Pokud se už chtějí vracet, ať si hlavně všimnou, s jakou lehkostí zní nenápadná a v omezeném rozsahu se pohybující vokální linka v písni „Firestorm“ z kultovního „The Missing Link“, a ať si uvědomí, jaký přínos pro ně měla špičková producentská práce Charlieho Bauerfeinda na „Soundchaser“, pak možná pochopí, že při shodné úrovni zkomponovaných vstupů lze i ve čtvrté dekádě metalového zápolení natočit album vyvolávající nejen spokojené podupávání nohou, ale též uznalé pokyvování hlavou.

29.01.2020	Diskuse (13)	Pekárek hackl@volny.cz