Last Hardrock Outsider

RAGE - The Devil Strikes Again

K znovuzrození RAGE asi takhle zeširoka. Tohle je vlastně má úplně první životní recenze na nějaké album těchto vytrvalých metalistů, takže zde nejdřív popíšu svůj vztah ke kapele, kterou jsem kdysi dávno (a dost dlouhou dobu) bral jako takovou druhou ligu německého metalu, jakkoliv mám k RAGE vcelku pozitivní vztah, bylo tomu prostě tak. Vzhledem k tomu, že svůj rozjezd neměli tak velkolepý jako někteří jejich krajané (kde jsou dnes druhdy výraznější a přesvědčivější RUNNING WILD?), Peavyho a spol. šlechtí především ohromný skladatelský přetlak, muzikantský růst a rovněž nezlomná vytrvalost, s jakou do svých fans hustí po tři dekády stále nové a obstojné nahrávky. Tak jako je běžné u všech vytrvalců a srdcařů, ani RAGE se však nevyhnula kromě skvělých období i období jistého tápání. Osobně za jejich první významnou kapitolu považuji éru tria Peavy, Chris, Manni, které světu pod svým úderným logem přineslo pět dobrých řadovek, počínaje „Perfect Man“ konče „The Missing Link“ (nejvíc v oblibě mám hlavně prostředek této etapy v podání desek „Reflections Of A Shadow“ a „Trapped“), tu druhou pak započaly jejich symfoničtější alba jako „XIII.“ a „Ghosts“ a byla následně prodloužena ještě o další rychlejší nahrávky z éry Smolského na počátku milénia („Unity“ a dvě okolní), nicméně, vše co bylo po nich, už pro mne takové kouzlo nemělo, a je třeba říct, že jsem se k plnému docenění i všech zde jmenovaných lepších věcí z historie propracovával celé roky.


 

 

Skvělý kytarista Viktor Smolski již v kapele nějaký ten pátek chybí, jelikož došlo k jistým kolizím ohledně dalšího směřování souboru, a tak Peavy zavelel k obratu k surovému zvuku a otočil na dvaadvacátém albu kormidlem směrem ke kořenům, do vlastní historie. Dost pravděpodobně to je, po všech okolnostech provázejících poslední ne úplně výraznou dekádu RAGE, to nejrozumnější řešení. V kapele mu nyní sekundují dva nováčci - kytarista Marcos Rodriguez a bubeník Vassilios Maniatopoulos. Byť jsem nečekal zázraky, musím říct, že onen robustní a hutný zvuk z období „Black In Mind“ kapele stále svědčí a řada metalových pamětníků po poslechu desky pookřeje. Smolski totiž RAGE čím dál více cpal někam, kde prostě dlouhodobě být neměli. 



Ještě si však neodpustím ke kapele jednu kritickou poznámku, která se ani tak netýká poslední dekády jako jejich hudby obecně. Vždy mne totiž brzdil v úplnému oslavování jejich hudby, a je tomu tak i dnes, především Peavyho průměrný hlas, kterým se dotyčný vždy snažil ve skladbách ohánět (více než bylo zdrávo) a vyzpívával stále delší a delší refrény, než by bylo za jiných okolností zdrávo, zřejmě pod vlivem vlastních doměnek, že je prostě zpěvákem hodně schopným. Jeho bohorovnost po pravdě fascinuje, takže zde u mne hudba RAGE vždy trochu drhla. Tenhle chlap sakra není a nikdy nebyl žádnej melodik, žádnej bohovskej skladatelskej kouzelník a to je úraz i novější desky. To samé bych však tvrdil u některých alb z uznávaných let devadesátých.

 

 

Novinka „The Devil Strike Again“ je však povedenou řadovkou, kde Peavy s novými dvěma spoluhráči zocelit vlastní sound a navazuje na éru hřmotného powermetalového dunění z oněch devadesátek. Neříkám, že novinka má po stránce skladatelské kvality na všechna ta zdařilá alba z pětadvacet let staré minulosti, nicméně představuje zajímavou, semknutě působící, silovou sadu metalových skladeb, které jednoduše musí udělat jejich dlouholetým příznivcům a pamětníkům radost. Jde o typické RAGE, jak je mnozí kdysi dávno znali a uznávali. Vypichovat jakékoliv vály je zcela zbytečné, neboť deska působí velmi plně a vyrovnaně, a je uspokojivým životabudičem, či signálem k návratu jejich někdejší dravosti a metalové nespoutanosti. Některé skladby mají kovovou průraznost středověkého řemdichu, jiné ještě přitlačují a platí za tunová beranidla, jimiž dobyvatelé v časech hrdinství vylamovali brány středověkých tvrzí. Jen škoda, že se nápady poněkud opakují a deska je tak silná spíše jako celek, než aby přímo učarovaly songy sami o sobě. Dost momentů je pro RAGE tak typických, až zkrátka budí dojem jisté skladatelské průměrnosti, nicméně stále jde o obstojné a ve všech směrech typické album těchto stálic. Chtěli návrat natlakovanosti a tak také činí. Prostě dobré album.


28.06.2016Diskuse (35)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Carloss
30.05.2017 07:37

Jo už si tolik nešlapal na jazyk.Písnička parádní,těším se na červenec.

 

zdenos28.05.2017 16:14

novej song - blackened karma je venku:) Peavy znatelné hlasové zlepšení oproti minulý desce. Celkem fajn dobrej song, klip nuda. :)

 

Bluejamie65
26.08.2016 19:22

To Spajk: nedepkuj s tím že to nestihneš! To je přece jasný že to nestihneš, musíš to přerazit fatalismem a žít v pohodě i s tím, že to netihneš:-)

 

Bluejamie65
26.08.2016 19:19

To já jsem byl aktuální jen v osmdesátých letech až do 1993, od těch dob kromě pár zarputilců moc poctivě nových věcí nehlídám. Kromě teda soustavnýho vrtání v glam a hairmetalových osmdesátkách. A během let se mi to tak nějak krystalizovalo, že mám na hromádkách alba od konce 40. let roztříděný podle těch stylů, co jsem napsal níže:-) Tak nějak jsem si vždycky říkal - trocha historie nikoho nezabije... a šup už to bylo doma, akorát britští dinosauři a osmdesátky maj naprosto výsadní postavení.

 

Stray
26.08.2016 18:20

Spajk: Právě naopak, mnohem dřív jsem poslouchal ve své době aktuální hudbu a tvrdej metal než glam and sleazy, do roku 1991 jsem měl snad padesát thrash and death kapel prozkoumaných a znal jsem zároveň jen desku Dr.Feelgood od Motley Crue, případně alba Guns N Roses, pak se to nějak zlomilo, protože nová hudba, která vznikala od roku 1992/93 mě jaksi přestala tolik šmakovat, tak jsem obrátil svůj zájem do historie a začal studovat celé diskografie klasiků jako kiss, judas Priest, Iron Maiden, Whitesnake, Dio. Já fakt do roku 1991 (za první tři roky poslechu metalový hudby) vůbec neměl nahraný nic, co by bylo starší než Kill Em All od Metallicy. fakt. I Number Of The Beast nebo Balls To the Wall mě přišli jako starej uhýkanej vepřín. Na druhou stranu mě nová hudba od 1993 přestávala zajímat díky sračkám jako rage against the Machine, tyhle kapely, ať už šlo o Die Krupps, Clawfinger, Smashing Pumpkins nebo the Prodigy, jsem v té době házel do jednoho pytle , tedy dvou - kytarovější věci jakože alternative a grunge byl jeden a úsečně rázovitý byl hip/ hop, nikdy by mne nenapadlo že nějaký smrádci budou považovat Clawfinger brzy za metal. :-)Ale je fakt, že jsem toho znal stonásobně míň, měl jsem ve sbírce prakticky jen několik desítek kapel a víc se vše vybíral, dneska dříve u mne průměrné věci, u kterých jsem si rozmýšlel zdali si je nahraju na kazetu, mám běžně originál CD.

 

Bluejamie65
26.08.2016 17:30

Tak mě se líbí i metal, akorát mě nejvíc baví ty kapely z osmdesátých let... nebo ty, který tím správným způsobem rozvíjejí to, co se mi na tom kdysi líbilo:-)

 

spajk
26.08.2016 17:19

Jaký padesátníci? Jsem starý jako ty, ročník 75:-). Začali jsme na stejný látce viz glam/sleaze a ty ses pak vrhnul na aktuální hudební dění a já šel spíš do minulosti. Co jako poslouchat po roce 93? Grunge? Nikdy! Metal mě taky moc nebavil a tak jsem skončil u melorocku/AOR a v sedmdesátkách. Tam je vždy co poslouchat a ani to do důchodu nestihnu.

 

Bluejamie65
26.08.2016 17:12

Myslím, že se pleteš:"s osmdesátkama nemám vlastně vůbec nic společnýho" není správný. Obrazně jsi jen do vlaku z Prahy do Ostravy přistoupil až v Olomouci. Takže je jasný, že dřívější stanice aor,prog rock, hard rock, glam rock, glitter rock, boogie rock, merseybeat, twist, rock´n´roll, hotrod.... blues tě tolik nezajímají a jen si vybíráš. Zkus si celoslovně říct základní svůj základní kánon: NWOBHM, i v tom základu základů je jasně řečeno, že tě zajímá hlavně to nový:-) To, co jsem napsal v tom komentu 26.08.2016 14:18 tady zřejmě nezná nikdo, jde o muzikanty-kazatele, kteří se pravidelně se svou kapelou účastní bohoslužeb.

 

Stray
26.08.2016 15:54

Před svým příspěvkem máš vzkaz uveřejněný ve stejné minutě jako je ten Tvůj. :-) Jinak oprava: dívky fandilY :-)

 

Bluejamie65
26.08.2016 15:49

Jo jo přesně, docela jsem užasl, ale často to funguje i mimo bohoslužbu a i pro člověka, který má s bohem společného jen to, že ví, co to znamená, když se mluví o božích mlýnech...