QUEENSRŸCHE - Tribe

60%

S neúspěchem sedmého řadového alba „Q2K“ ukončili QUEENSRŸCHE kontrakt s Atlantic Records a stran větší pozornosti fanoušků se tehdy pokradmu z jejich řad zdekoval i jednoznačně nepřijatý nový kytarista Kelly Gray, který se výraznou měrou podílel právě na jejich výše zmíněné poslední nahrávce. Byť se novou smlouvu kapele podařilo podepsat se Sanctuary Records v poměrně krátké době a Geoff Tate si v mezidobí stihl pouze odběhnout k jediné bezejmenné sólové desce (vyšla v lednu 2002 a totálně zapadla), nepsanou podmínkou nového vydavatelství byl možný návrat někdejšího kytaristy DeGarma a stejně tak alespoň částečný obrat k hardrockovému zvuku z časů slavného alba „Empire“. Dnes už víme, že vše probíhalo kostrbatě a vlastně během příprav kapela zjistila, že druhdy výrazně skladatelsky aktivní Chris DeGarmo již nikdy zpět nezapadne a to ani kdyby sám chtěl. Během skladatelského procesu a studiových prací totiž drobné konflikty mezi ním a šéfem Geoffem Tatem postupně narůstaly do takové míry, že kapela před vydáním alba, už svým názvem „Tribe“ mylně demonstrujícího semknutost rozloženého bandu, sotva vše stačila tutlat, a tak natěšený fanoušek posléze jen těžko skousával informace o opětovném a definitivním odchodu DeGarma z řad QUEENSRŸCHE, což bylo na poslední chvíli před vydáním zamazáváno zprávami, že staronový kytarista byl od začátku prací pouze hostem a nebyl tudíž nakonec ani v bookletu nosiče vyobrazen. Jeho místo krátce na to zacelil Mike Stone, kytarista, který se v podstatě z části podílel i na přípravě alba „Tribe“ (pouze song „Losing Myself“), jenž nakonec vyšlo v létě roku 2003.

Co k „Tribe“ tedy nakonec říci? Tohle album sice z většinového pohledu fanoušků kapely vyznívá o něco lépe než dvě předchozí a vrací tak alespoň z části legendě melodického zaoceánského Hard´N ´Heavy někdejší švih, ale je to jen prvotní pocit nemající trvanlivějších dopadů. Vše působí jen jaksi z části a v náznacích. Opravdu je poznat, že ti co drželi kormidlo QUEENSRŸCHE (zcela jistě Geoff Tate, dost možná i Scott Rockenfield a Michael Wilton) se opravdu nemínili vracet. Otázkou je, zdali se nakonec nevrátili aniž by to chtěli, protože zvuk alba vyzníval oproti kolosálnostem zkraje devadesátek jako „Empire“ a „Promised Land“ vlastně dost chudě a surově, o samotným hudebních motivech a nápadech obsažených ve skladbách také ani nemluvě. Deska se opravdu nedala srovnat s ničím velmi pečlivě zhotoveným v dávnější minulosti, za čím kdysi, před vydáním „Q2K“, kapela stála, a krize tak jednoznačně trvala.

Deska produkovaná samotnými muzikanty, kterým, mimo jiné, od mixu kryl záda zvukový inženýr Adam Kasper, vyznívala jaksi roztříštěně, neujasněně až alibisticky. Některé nové skladby jakoby chtěly navázat na úspěšné období z počátku devadesátých let a svou  rozmáchlostí, hrdinštějším vyzněním a lpěním na klasicky hardrockovém zvuku, dávaly mnohým falešnou naději na lepší zítřky – tak třeba hned úvodní „Open“ prostoupená nadýchaným kaskádovým riffem (dost možná v době vydání nejlepší song kapely za posledních osm let), nebo vznešeně působící záležitosti s bohatšími aranžemi jako „The Great Divide“ a „Rhythm Of Hope“. Jiné songy naopak ukazovaly kapelu nepoučenou neúspěchem, bezútěšně tlačící svůj rockový výraz do vod nervnějšího vyznění s prvky rockové alternativy a jakési pofidérní modernosti – titulní „Tribe“, Rockenfieldova pouličně úsporná „Blood“, nebo třeba již zmíněná „Losing Myself“ vzešlá ze spolupráce Geoffa Tatea s Mikem Stonem. No a vlastně ani skladby, na kterých se přímo podílely oba rozhádaní kohouti – „The Art Of Life“ a „Doin´Fine“ nesvědčily o bůhvíjakých zářných obzorech, naopak, vše co „Tribe“ potvrzovalo, byla verze jejich příběhu o tom, že hluboká skladatelská krize pokračuje.

11.09.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz