Last Hardrock Outsider

QUEENSRŸCHE - The Warning

Na začátku osmdesátých let byl Seattle místem, kde se toho v oblasti rockové a metalové hudby dělo podstatně méně, než jak tohle město vnímá současník. Bylo známo, že odtud pocházel Jimmy Hendrix, ale to bylo zhruba tak všechno.


Píše se rok 1982 a pětice talentovaných mladíků zatím potí krev v útrobách vlastní zkušebny. Pilují hrany svému vstupu na metalovou scénu, sní o velké budoucnosti a vědí, že na to mají – talentem a zaujetím pro muziku, nikoliv náklonností k bulvárně šaškovským kouskům a skandálům, tak jako někteří jiní z tehdejší rychle bující americké scény žánru souhrnně zvaného Hard ´N ´Heavy. Z povzdálí obdivují své vzory - pompézní performance nejsilnějších britských úderek té doby - JUDAS PRIEST a IRON MAIDEN. Ty totiž právě daly světu muziku, která se stala signifikantní pro celý průběh osmdesátých let. Bombastická kombinace kytarových duelů s vypjatým vokálem byla věcí, která dokázala tehdejší (po heavy metalu hladovou) mládež spolehlivě nabudit a americká veřejnost se to dozvěděla právě tehdy.


Ve vlastní režii zhotovené EP bylo o rok později objeveno hledači z britského časopisu KERRANG, kteří se postarali o to, aby se jméno nadějné americké party doneslo k těm správným lidem. Nahrávka obsahovala jejich dobový náhled na evropské pojetí heavy metalu, hraného ve vší vážnosti a s patřičným zápalem. Zaujal především rtuťovitý projev frontmana Geoffa Tatea, který se nad ocelovými laufy vznášel jako siréna. Z dnešního pohledu má však minialbum hodnotu pouze jako reprezentativní výpověď o dané době, nikoliv jako věc, která dodnes přežívá bez šrámů. Podpis s EMI byl posléze záležitostí několika měsíců, takže se brzy, na žádost mocné vydavatelské stáje, jelo do Anglie, kde ve spěchu, a pod taktovkou zpočátku poměrně dezorientovaného Jamese Guthrieho, vznikalo povedené debutové album.



Přes všechny neduhy debutu, kterým parta tehdy ještě zelenáčů nedokázala zabránit (hlavně ne moc dobrá produkce, která zanechala desku bez vrcholků, dramatizace a výraznějšího odstínění skladeb), mám však pocit, že „The Warning“ je v kontextu stěžejních metalových děl své doby rovněž  velmi povedeným albem, byť mu chybí nadpozemská aura a okázalost jeho následovníků. Jak bylo v té době zvykem, texty nás zavedly do světa metalových imaginací, kde se to tradičně hemžilo boji dobra se zlem, ctí i zradou, chrámy a meči. Vše bylo zhotoveno v kontextu s platnou post-apokalyptickou symbolikou, kterou užívala většina metalových kapel.


Oproti výše zmíněnému minialbu šlo o mírný posun k  barvitějším strukturám a zejména dvojice kytaristů Chris DeGarmo/Michael Wilton dokázala, že kapela nechce u striktně metalového rámce zakotvit, což se pochopitelně projevilo až v následujících letech. Vše poháněla znamenitá rytmika Scott Rockenfield/ Eddie Jackson, dvojice pracovitých dělníků, kde první zmíněný je dodnes považován za jednoho z nejlepších bubeníků v žánru a oba patří do kapely ještě dnes, tedy po více než třiceti letech. Hlas vynikajícího Geoffa Tatea se stal předobrazem výrazu všech pozdějších zpěváků užívajících vysoko položeného vzdušného vokálu. Zejména ovlivnění Michaela Kiskeho (o pár let později) leckoho po poslechu ranných alb QUEENSRŸCHE napadne. Každopádně kapela potvrdila, že má na to, aby přinesla do metalu čerstvý vítr, určité odlehčení, osobitou melodiku nebo chcete li noblesnost a nonšalanci, byť ještě neútočila svým osobním kouzlem tak silně jako v pozdějších letech. I když o sobě QUEENSRŸCHE všude tvrdili, že jsou americkou kapelou hrající velmi britsky, nezakryli skutečnost, že vždy působili oproti sveřepější evropské konkurenci o něco okázaleji a tak nějak inteligentněji, což se brzy potvrdilo následujícím albem „Rage For Order“, kde o dva roky později zazářili v plném lesku.


02.09.2016Diskuse (32)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
04.09.2016 13:37

To souhlasím, ale hrajou na trochu jiným = nesmrtelným sedmdesátkovým hřišti:-)

 

Carloss
04.09.2016 12:15

Rush a Yes jsou prostě boží!

 

carcass
04.09.2016 11:48

Bluejamie - tak jasně, dneska, s odstupem je to už jasné - Queensryche byl finalista progresívní Ligy Mistrů, Fates Warning skončil v semifinále, no a jednoznačným historickým vítězem jsou Rush :-)

 

Bluejamie65
03.09.2016 21:44

No tak první dvě alba 1984 a 1986 byla jednou z mých základních duševních opor v devadesátých letech. V časopisech, v tónu promofotek,v použití palmičkových kostýmů při vystupování i fofografování, v charakteru popisek, jak je prezentovala v katalozích vydavatelská firma, ve spolupráci s Ratt a Bon Jovi .... všude čtete jednoznačně a nekompromisně vyřváno do celého světa - toto je HAIRMETAL. A z určitého pohledu s tím řevem bylo možné souhlasit - skupina byla relativně mladá, měla osobité kouzlo a její hudba lehce přitahovala všechny od první noty... současně s tím však, instrumentálně a hudebně nedostižná s myšlenkovým a textovým nákladem, kterým jste se mohli zabývat pokud se vám chtělo nimrat se v textech. To znamená někdo, kdo se v dané chvíli přesně hodil k tomu, aby vstoupil do mainstreamu a byl ve středu pozornosti, ale současně s tím někdo, kdo předložil dílo, jdoucí daleko za mainstreamově spotřební rámec, hudební dílo dotýkající se věčnosti v tom smyslu, že ho nelze oposlouchat a po pár letech odložit. Což je ale rys velkého množství hairmetalových kapel, které byly sice v dané době považovány za mainstream, tedy za něco, co se spotřebuje a po čase odloží, ale ve skutečnosti díky bluesovému, rockovému nebo metalovému základu přesahovaly dalekosáhle tenhle konformně hloupý rámec spotřeby a poslouchatelné jsou dodnes... Ano už ta dvě albapasovala hudbu Queensryche z osmdesátých let do postavení nesestřelitelného metalového kánonu, který prostě nelze žádným povídáním, kritizováním, či jiným oblbováním lidí poplivat či ponížit. Můžete hádat, proč jsem si vždycky, když v Big Bengu nebo Sparku někdo připomínal výblitky Michaela Azerada, šel poslechnout třeba The Warning nebo Rage for Order.

 

Bluejamie65
03.09.2016 20:52

Jestli myslíš album No Mercy, tak to není úplně zlý album, vlastně spíš bych řek podceněný. Na druhou stranu není asi uplně divný, že to připomínalo stín Acceptu, když byl stejný producent.

 

down
03.09.2016 17:56

To má někdo štěstí, když je "u toho" ...tohle se mi stalo s Queensrÿche. Ostrava, burza, chlápek nabízí "něco nového z čeho mi prý spadne brada". Tak to tedy beru a modlím se abych zase nenaletěl jako minule nákupem dost průměrných němčourů Bullet, které ode mě nikdo nechce koupit :) Doma pak naprostá extáze a posléze obíhání kámošů s deskou v podpaží a samozřejmě nahrávání na kazety. Pamatuju se, že jeden kámoš neměl žádnou prázdnou kazetu a tak přehrál Manowar(v té době skoro nemyslitélné)! Prostě pecka jak sviňa. Jejich další fošny pak byly ještě lepší, ale k téhle fošně mám úplně jiný vztah. Jooo, to byly časy :)

 

Bluejamie65
02.09.2016 21:57

to Carcass: ale dnes z té původní volby určitě jednoznačně Queensryche, pak ještě zajímavá shoda v rozdílu mezi prvním albem a ostatními Rush a dost podobný rozdíl mezi prvním a třetím a dalším Queensryche.

 

carcass
02.09.2016 21:53

super recenze :-), kapelu jsem okolo desky Empire dost žral a z Promised Land jsem byl dlouho vyloženě hotový :-). Měl jsem takové osobní dilema, jestli mám raději Fates Warning nebo Queensrche a pak jsem "objevil" Rush - a bylo v tomto směru vymalováno :-). Těším se na pokračování a přimlouval bych se za ty Fates Warning

 

Pekárek
02.09.2016 21:11

Těším se na recenze novějších alb a diskusi k nim:)

 

Stray
02.09.2016 21:07

Dodatek: relaxuju po vyčerpávající studii Operation Mindcrime.