Last Hardrock Outsider

QUEENSRŸCHE - Operation: Mindcrime

Dost možná nejslavnější a nejopěvovanější koncepční metalové dílo osmdesátých let, které ve své době dokázalo přitáhnout i ve Spojených státech amerických k powermetalově melodickému stylu daleko širší posluchačské vrstvy, než tomu bylo do té doby u podobné hudby obvyklé. Do dnes jde o neuznávanější práci QUEENSRŸCHE, díky které se kapela vyšvihla k absolutní špičce tehdejší scény, tehdy totiž komerční úspěch stále ještě nepopíral umělecké kvality díla. Pod producentským dozorem Petera Collinse (dříve RUSH) vzniklo dramatické album, které dokázalo inteligentním způsobem skloubit utopistický koncept se zvukově pečlivě ošetřenou metalovou hudbou a nehledě na nějaké trendy neochvějně stálo někde na hranici mezi odlehčeným hard rockem a heavy metalem pro šprty. Kapela dostála svého slova a po dvou nadějných počinech přišla s tím nejlepším možným materiálem, který ve své době postavil na hlavu všechny teorie o primitivnosti metalové hudby, což QUEENSRŸCHE vždy potvrzovali svým aristokratickým zvukem a znamenitou muzikantskou výbavou. Jejich skladby na „Operation: Mindcrime“ však od začátku nestavěly na nějaké příliš velké instrumentální hustotě a přeplácanosti (neplatí: zručné muzikantsví = množství odehraných partů), naopak byly velmi dobře a příjemně poslouchatelné, byť v nich byla vždy rafinovaně zakomponována taková dávka umělecké nadstavby, že o nich ještě po několika dekádách jen málokdo může říct, že by se mu ty songy kdy oposlouchaly. Něco takového u QUEENSRŸCHE prakticky nikdy nebylo možné, protože kapela nikdy nestavěla na bezprostřední chytlavosti a kolovrátkové líbivosti, spíše vyšívala/ opatřovala své songy poutavými ornamenty melodií, a sice tak aby zůstávaly vryty hluboce v podvědomí a aby jejich pozdější výkvět měl trvanlivou účinnost.


 

 

Oproti předchozím albům „The Warning“ a „Rage For Order“ se QUEENSRŸCHE znovu přiblížili širšímu posluchačskému poli. Party vycházející z britské heavymetalové vlny už se staly jen jedním ze stavebních prvků a jestli úplně nezmizely, pak jim byla propůjčena jen úloha hodně okrajová. Na místo toho byla kompozicím propůjčena takřka pop-rocková odlehčenost, kterou na metalovém území držel snad jen vypjatý Tateův vokál a nějaký ten letmý kytarový lauf či sólové klokotání dua DeGarmo/ Wilton. Na této kapele jsem si ostatně vždy cenil hlavně toho, že jim naprosto scházela jakási urputnost, kterou zacházelo velké množství ostatních, pohybujících se v oblasti melodické metalové hudby. Seattleští nikdy neměli potřebu nikomu tlačit do hlav zkazky o vlastním hrdinství a bojovném naladění, právě naopak, když všichni okolo od nich čekali umělecky nejvyšponovanější, producentsky nejdokonalejší a po skladatelské stránce nejbarvitější dílo, přišli se zajímavým nadčasovým a post-modernisticky lazeným existenciálním konceptem, který vyprávěl příběh vystavěný na pozadí společenských bouří, příběh o věčné honbě za mocí. I když zpočátku poměrně nesrozumitelné, nakonec velmi ceněné a propracované dílo si získalo celosvětově velkou oblibu a zajistilo QUEENSRŸCHE nesmrtelnost.

 

 

Hlavní postava příběhu, pobuda Nikki, je klasickým příkladem pouličního anti-hrdiny, feťák s existenciálními problémy a zraněnou duší, uvnitř kterého se však stále skrývá a krčí jeho příliš nepoužívané lepší já, logicky potlačené všemi životními karamboly, jaké jej na jeho pouti potkaly. Je ideálním člověkem pro tajemného Doktora X usilujícího po moci a ovládání nepokojných davů. Tento charismatický zloduch právě Nikkimu vnukne myšlenku, a sice pomocí repetetivních činností souvisejících s hypnózou, zde souhrnně nazvaných „Mindcrime“, aby pro něho zabíjel nepohodlné. Mezi oběťmi mají být zkorumpovaný kněz – otec William a řádová sestra - Mary. Emocionálně prezentovaný koncept, jehož částí pointy je nakonec několik zvratů končících tragédií, v sobě pojímá také příběh naděje, dobra a lásky, ale i zvůle, podlosti a zrady, si nakonec získal jak metalové fanoušky, tak i odborné kritiky a dodnes se album umisťuje v nejrůznějších anketách vztahujících se k populární hudbě 2.poloviny 20.století.

 

 

Deska obsahuje jak hitovější, košatě zdobené hymny jako hned úvodní „Revolution Calling“, srdceryvnou „I Don´t Believe In Love“, nebo dvě pravděpodobně nejznámější skladby „Eyes Of A Stranger“ nebo „Breaking the Silence“, stojící jak na chytlavých kytarových linkách, tak na Tateově frenetickém projevu a vypjatých refrénech. Epičtější výstavbu mají songy jako „The Mission“ a hlavně jedenáctiminutová osudová tryzna „Suite Sister Mary“, kde se tempo pomalu rozvíjí od akustického začátku a skladby na sebe postupně nabalují další vrstvy. Poslední zmíněná skladba je navíc prostoupena ďábelským chórem, za který by se nestyděli snad ani tvůrci hororového filmu Omen ze sedmdesátých let.  Dojde zde dokonce i na speedmetalový kvapík „The Needle Lies“, coby inspirace německých HELLOWEEN, ale také na další barvité hymny jako „Speak“ nebo „Spreading The Disease“, které pouze stvrzují, že tahle deska nemá nejmenší slabinu a je tak právoplatně oslavována jako ten nejpropracovanější a zároveň nejlíbivější koncept na heavymetalové scéně osmdesátých let. Deska byla oceněna platinou a v roce 1990 obdržela jednu nominaci na cenu Grammy v kategorii Hard´N´Heavy.


04.09.2016Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
09.09.2016 09:15

Bluejamie65: Myslim, ze bys mel tu rukavici od Straye zvednout ;)

 

Bluejamie65
08.09.2016 19:45

Když jsem si nesl Operation: mindcrime domů, už jsem věděl, že je to monotematické album – příběh. Představoval jsem si, jaké bude. Že Queensryche mají rádi sedmdesátkovou Británii i Londýn jsem věděl z předchozího alba, ale byl jsem zvědavý, jestli Operation bude mít blíž k Tommymu nebo spíš k The Wall, jestli je spíš ispirovaná Orwellem nebo Sartrem:-), zkrátka jsem se nemohl dočkat, až cd vložím do přehrávače… poslechl jsem s uspokojením a pak ještě mnohokrát, kdo to změří, kolik mi to album za ty roky přineslo zajímavých okamžiků. Stalo se však něco, co je v určitém smyslu paradox. Asi bych to měl vysvětlit. To prvotní hodnocení a přemítání o zařazení O:M do škatulky byla docela příjemná věc. Na konci Remember now se zaslechnete slova Told me s echem, které leckomu může připomínat slovíčko Tommy. Navzdory tomu, že ve své první promluvě k davu Dr. X zřejmě mluví s pomocí Pinkova megafonu, stopa zdrojového kódu glamu skládající se z punkové energie a rockové neoposlouchatelné zábavnosti patrná přinejmenším v Anarchy X, Spread Disease a Needle Lies, střídmost v použití zvukových efektů v přechodech mezi skladbami, uvedení jen těch nehudebních promluv, které jsou nezbytné pro pochopení děje a až pedantický důraz na ničím nezahalené kytary a zpěv v samotných písničkách či přechodech celkem zřetelně ukazovaly, že ať už to Queensryche mysleli jakkoliv, od Zdi se dostali opravdu hodně daleko. Takže moje rozhodnutí o tom, do které škatulky O:M zařadit bylo v mé hlavě docela jednoduché. Dalo by se říct, že je za to miluju vlastně stejně melancholickým způsobem, jako samotné Who. - Hodně jsem se tehdy taky věnoval celému tomu textu a často poslouchal s potištěnými papíry na kolenou. I tady jsem dospěl k celkem jednoznačnému závěru. Příběh je zasazen do světa, ve kterém silná a všehoschopná osobnost Dr. X má téměř neomezenou moc manipulovat obyčejnými lidmi a může bez sebemenšího zaváhání přetvořit muže na bezduché a naprosto loajální sluhy-agitátory, pohůnky-vrahy a ženy na matrace, případně matrace k pronájmu. V takovém světě muži plní všechny příkazy svého pána Dr.X s pocitem psího štěstí a když se v nich náhodou probudí lidskost a odmítnou nějakou zvrácenost vykonat, je to už jedno, protože těmi zmanipulovanými loutkami bez mozku se stali v téměř všichni, takže příkaz vykoná někdo další z bezejmenných… Z toho důvodu jsem si pro sebe zařadil O:M celkem jednoznačně k orwellovskému typu antiutopií, tzn. k vykreslení světa budoucnosti, která by se ale asi nikomu z nás nelíbila… Neuvědomoval jsem si tehdy ale, že při poslechu i čtení textů narážím na hranice vlastní naivity a vlastně v dané chvíli nemůžu pochopit, s čím mají Queensryche tak tvrdou zkušenost a před čím varují. A hlavně neuvědomoval jsem si tehdy, že bych se sám mohl stát Nikkim, který oddaně a s psí radostí plní pokyny Dr. X. Plně jsem docenil literární kvalitu O:M až v dnešní době. Mnozí z nás dodnes právě tak jako Nikki radostně kvíkají a poštěkávají nad tím, jak jsme na pokyn Dr. X s entuziasmem a pocitem uspokojení vraždili v Iráku, Srbsku, Libyi, Sýrii… nebo nad tím, že se právě v těchto dnech provádí nácvik bombardování Ruska atomovými bombami… a dostali jsme se daleko za hranici toho, co se dělo kdysi při Karibské krizi. Už neplatí, že svět byl nejblíže jaderné válce v roce 1962.

 

Carloss
05.09.2016 16:40

Mo nejoblíbenější album od QUEENSRŸCHE.Vždy mě hodí do pohody a je radost to poslouchat.

 

spajk
04.09.2016 19:55

Blbej link, jde o tuhle edici z 1999. Kdyby to někoho zajímalo :-). https://www.discogs.com/Queensr%C3%BFche-Operation-Mindcrime-Queen-Of-The-Reich-/release/4915709

 

spajk
04.09.2016 19:52

Mám tohle album v krásné černé knížce od již neexistující francouzské firmy Axe Killer. Je tam návdavkem i EP Queen of the Reich. https://www.discogs.com/Queensr%C3%BFche-Axe-Killer-Warriors-Set-Operation-Mindcrime-Queen-Of-The-Reich/release/3767530

 

spajk
04.09.2016 18:48

Tady plati dvojnasob :-). Plusovy body za to, že ani moc neopisuješ.

 

Stray
04.09.2016 18:36

Á,pán si právě četl encyklopedii Kerrangu! :-) P.S. Ale tam je ta věta uvedena u "Empire".

 

spajk
04.09.2016 18:33

Pokud to nemáš ve svý sbírce, taj jses naprostej a vyloženej trotl.