Last Hardrock Outsider

QUEENSRŸCHE - Hear In The Now Frontier

Je zjevné, že právě v tomhle období QUEENSRŸCHE pořádně nevěděli kam dál pokračovat a na co se vrhnout. Měli za sebou několik úspěšných a po kvalitativní stránce prvotřídních alb, která byla zapečetěna jejich nezaměnitelným autorským rukopisem. Bohužel u kapel nepotrpících si na opakování stále totožného mustru to při stavu, kdy dosáhnou po motivační stránce všeho, obvykle končí úplnou obměnou vlastního stylu, a to i za cenu ztráty vlastní tváře, svojské originality i velké části pracně získaných fanoušků. A právě něco podobného potkalo v druhé polovině devadesátých let i seattleské QUEENSRŸCHE, kterým do té doby vycházelo všechno, na co sáhli, a kteří zřejmě pod tíhou vlastního skladatelského vyhoření přijali pravidla diktovaná tehdy aktuálními alternativně rockovými styly.


Jak už v dobových rozhovorech Geoff Tate tvrdil, QUEENSRŸCHE dosáhli po umělecké stránce všeho, co si jen celosvětově proslulá kapela mohla přát. Nebylo tedy divu, že po patnácti letech existence zkusili něco jiného, co s jejich mateřským stylem lze spojovat vážně jen velmi obtížně. K tomu můžeme přičíst skutečnost, že doba zrovna klasické hard rockové muzice nepřála, a dostáváme tím pádem sbírku připomínající spíše jakousi průměrnou, civilně znějící rockovou výpověď o tehdejší zvukové módě. Podobné věci se samozřejmě děly i jinde (viz. třeba Bruce Dickinson a jeho „Skunkworks“), ale u QUEENSRŸCHE to celé tak nějak nejvíce bilo do uší. V některých skladbách duněl post-grunge, občas jsme dostali song lehce šmrncnutý akustikou příznačnou spíše pro projev britpopových kapel, ale jedno bylo už tehdy jasné, tohle byli QUEENSRŸCHE opravdu značně vzdálení od svého okázalého a do puntíku propracovaného projevu z minulosti, u fanouškovské obce tudíž došlo k rozčarování.



Hlavní skladatelský tandem Geoff Tate/ Chris DeGarmo se zjevně vzhlédl v celé té uměle vyhnané horečce, jaká se pár let nazpět prohnala jejich domovským městem, a tak příklon k dobovému indie rocku pojali jako jediné východisko z vlastní tvůrčí krize. Což o to, Geoff Tate byl vždy skvělý všestranný muzikant a otevřený chlapík, ale DeGarmova změna hudebního vkusu byla, myslím, naprosto zásadní ve formování celého alba „Hear In The Now Frontier“. Jeho typická kytara, která se kdysi pyšnila neopakovatelným pompézním zvukem, zde ztratila téměř všechny své klady. Nepochopitelně podlazený zvuk, sóla hraná v podstatě snad jen z povinnosti a skladby, u kterých si člověk musel všechny ty melodie téměř domýšlet, aby mu z nich vyšlo něco, co by se mohlo dokonce i líbit. Jen pokud člověk nepřemýšlel nad tím, že právě poslouchá QUEENSRŸCHE, dalo se to celé strávit. Ona to vlastně v kontextu dobového rocku nebyla špatná deska. Nebyla sice nijak výjimečná nebo výrazně nadprůměrná, ale udržela si kvalitu širší americké druhé ligy. Jenže, řekněme si rovnou, měli tohle zapotřebí právě QUEENSRŸCHE? Kapela, v jejímž středu se vždy nacházel jeden z nejlepších hard rockových zpěváků své doby (zde rovněž naprosto nepochopitelně držící svůj hlas na pořádné uzdě a v obyčejných nižších polohách) a vlastně i ostatní zvučná muzikantská jména, počínaje zmiňovaným kytarovým střelcem DeGarmem (mimochodem, tou dobou už zjevně dávno přemítajícím nad svým brzkým odchodem z řad kapely), a konče rovněž skladatelsky aktivním bubeníkem Scottem Rockenfieldem?


Jestli se o nějaké skladbě dá říct, že ještě splňovala nároky na tvorbu QUEENSRŸCHE, byla to zřejmě jen balada „Some People Fly“, a pak ještě několik hutnějších položek, které oplývaly jakž takž uspokojivou melodikou, byť dělanou v souladu s tím, co si žádala tehdejší móda („The Voice Inside“, „Miles Away“ nebo „Hero“). Povedla se i jediná skladba odzpívaná Chrisem DeGarmem „All I Want“, která však připomíná spíše někoho jako byli britští BLUR, než druhdy význačnou hard rockovou formaci. Celé album tedy ukazuje, že seattleští nebyli ještě zcela připraveni na nahrávání nového alba a navíc zažívali značnou názorovou rozkolísanost, což se brzy ukázalo právě díky odchodu DeGarma. Začala pořádná krize identity.


08.09.2016Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
14.09.2016 15:33

Takze opet ne, desku jsem dnes slysel po vic jak 10ti letech a zrejme jsem dobre vedel, proc jsem ji neposlouchal. Album je vlastne zaznamem o uporny a zoufaly pokus svezt se s vlnou grunge. Bohuzel, kvalita materialu je prumerna az podprumerna. A ano, nezastiram, ze moje hodnoceni ovlivnuje i predchazejici Promised Land. Queensryche na HITNW naprosto ztratili svou identitu.

 

david.ch08.09.2016 15:26

Je to jednoduché. 2x jsem tu desku vlastnil a 2x dal pryč! Založil jsem to znovu a už to pryč nedám! Takže asi tak, ale to zklamání v roce 1997 bylo nepopsatelné.

 

carcass
08.09.2016 12:12

poslední řadovka Queensryche, kterou si ještě i dnes občas poslechnu, takový jejich začátek smutného konce.....:-(Jo, Skunkworks mám také rád, ale nejlepší je stejně Chemical Wedding, tam mi to od Bruceho sedlo nejvíce, Milionář je hodně blues, takže chápu spajkovo nekritické nadšení :-)

 

spajk
08.09.2016 11:59

Skunkworks je bomba a Milionář je tedy atomova puma :-)

 

Stray
08.09.2016 11:05

Loužo, a nebude to tím hezky malovaným, tajemně se tvářícím, artovým obalem s ušima ve sklenicích? :-) Ještě jednou, Skunkworks je BOMBA!!! Hear in the Now Frontier je lepší než Q2K a The Warning fakt asi úplně nedoceňuju, kdyby kapela zůstala u fazóny z debutu, tak jí fakt asi moc nefandim.

 

Louža
08.09.2016 10:16

Ne že bych se k tomu nějak často vracel, ale nějakým zvráceným způsobem mám tuhle nahrávku rád. Pořád mi přijde zajímavější než třeba to mileniánský album. Zatím co to Dickinsonovo nemůžu ani vystát.

 

Stray
08.09.2016 10:08

Skunkworks dávám 90%. Nejzajímavější Bruceova solovka. Puvodně zamýšlených 60% pro Hear in the Now Frontier jsem zvýšil, protože to v globalu není špatně udelana nahrávka, jsou tam triminutovy písničky, nemá to sice tu hloubku, umeleckost a epicnost, ale je to porad cajk. Holt Q jsou na svůj starý styl hodně vázaný, což lze chápat, ale já nejsem spravnej člověk, co hodnotí The Warning o 20% vyšším hodnocením než Hear...

 

Imothep
08.09.2016 08:38

70%? To je dobrej vtip. Ne . . . proste NE . . . a nevim u jake kapely jsem to zkousel vickrat, proste NE, neni to tam, tohle je spatna deska, ktere bych nedal vic nez 50%. Je jasne, ze hodnoceni je ovlivnene obrovskym kvalitativnim sesupem(srovnani s Bruce Dickinsonem a jeho Skunkworks je naprosto mimo, protoze tam I kdyz se jednalo o stylovy posun, tak byla pored zachovana vysoka kvalita).Nevadi mi stylove skoky u(mych oblibenych) interpretu, problem je, ze Queensryche na teto desce spolu se stylovym posunem bohuzel adekvatne ke stylu, ktery frcel hodili do kose I kvalitu.