Last Hardrock Outsider

QUEENSRŸCHE - Queensrÿche

Měsíc po vydání alba Tateových QUEENSRŸCHE přichází se svým novým startem i jeho bývalí kumpáni. Na jednu stranu může být nepříliš dobře informovaný fanoušek z tohohle souběžného fungování dvou kapel, používajících shodného názvu, poněkud zmaten, na stranu druhou si můžou všichni ostatní lebedit, kolik hudby se jim rázem z tábora kapely dostává. Soud, který s definitivní platností určí komu bude v budoucnu název patřit, proběhne na sklonku letošního roku. Do té doby můžeme posuzovat, jak si která ze stran zatím vede na hudebním poli, a pro kterou by tudíž byl název této druhdy významné americké heavy metalové kapely více vhodný.

 

Album znepřátelené strany, zaštítěné jménem Geoffa Tatea („Frequency Unknown“), naprosto zklamalo a v podstatě navázalo na nepopulární příběh, jehož autor jakoby posledních šestnáct let dělal naschvál vše pro to, aby QUEENSRŸCHE nezněli oním skvostným způsobem, z doby kdy oslovili statisíce fanoušků po celém světě a sklízeli úspěchy, o kterých se jim dnes ani náznakem nezdá, tedy jako na svých prvních pěti albech (nepřekonatelná série zakončená bravurním dílem „Promised Land“). Jednalo se tak dle čekávání o narychlo spíchnutý necharismatický rock, kde se světlé momenty daly spočítat na prstech jedné ruky, a kterého modernost zřejmě tkvěla v úmyslném potlačení pompy a melodiky (druhdy největší zbraně kapely), stejně jako v obsažení prvků, jaké by se díky nelíbivému skladatelskému potenciálu neztratily ani mezi alternativní lůzou, co tak ráda maskuje svoje slabiny nánosy jakési pofidérní unylosti, kterou ještě drze nazývá nepodbízivostí. Zkrátka a dobře Tateovi nelze upřít odvaha ani chuť dělat věci jinak, ale bohužel se jeho pohled na věc neshledává s pozitivní odezvou většiny fanoušků kapely. A co se týče skladatelského potenciálu, je na tom velmi bídně.


 

To většina původních QUEENSRŸCHE, které nyní vede znamenitý novic Todd La Torre, jde na věc z úplně jiné stránky. Po poslechu jejich alba vím, že v jejich případě totiž vůbec nepřichází v úvahu slova jako vypočítavost, která by se však, díky jejich stylovému návratu až někam do první půle devadesátých let, zcela logicky nabízela. Jejich první bezejmenné album není ani náhodou lacině spíchnutým zbožím, co by se samoúčelně vracelo proti proudu času, aniž by k tomu mělo jiný důvod, než vydělat něco peněz. Tohle v jejich případě neplatí, z desky je cítit skutečné srdce a maximální odevzdání původním myšlenkám kapely. Kvalita písní samotných je neoddiskutovatelná, a tak chápu Michaela Wiltona i Scotta Rockenfielda, kteří měli po mnoha letech „tyranie“ konečně možnost sestavit první dílo své nové kapitoly zcela podle svých představ. Album se totiž velmi povedlo a navazuje na tradice toho nejlepšího, čím kapela zhruba před dvaceti a více lety zacházela – tedy pompézně nastylizovaný (avšak inteligentně pojatý) Hard´N´Heavy té nejvyšší možné kvality.

 

Už úvodní „Where Dreams Go To Die“, kterou přinesl služebně mladší z kytaristů Parker Lundgren (ten stejně jako Todd La Torre nepamatuje zlaté časy), symbolizuje znamenitý návrat k formě z období „Empire“. Nádherná výpravná hymna v nejlepších tradicích starých QUEENSRŸCHE udělá dozajista radost mnoha příznivcům. Todd La Torre hned zkraje svým rozsahem doslova vyráží dech. A rovněž také hlasovou podobností se svým slavnějším předchůdcem, kterého zde bezezbytku nahrazuje. Songu nechybí typická klenutost, která je umocněna rozvolněnými kytarovými vyhrávkami a vše díky precizní rytmice Scotta Rockenfielda šlape jak má. Zvuk je na jednu stranu moderní a plný jiskry, na stranu druhou se drží tradičních hodnot melodické rockové a metalové hudby.


Druhá skladba „Spore“ se hrdě nadýmá jak oddíl křižáckých zbrojnošů na bílých koních, kteří se na písečných dunách právě chystají zasadit zakukleným prašivým psům poslední úder – jasný signál k útoku za pravé hodnoty metalové víry. Po ní následuje další monstr hitovka „In The Light“, což je skladba, která by se rozhodně neztratila ani na veledíle „Operation: Mindcrime“. V takové formě kapela nebyla přes dvacet let. Odlehčená „Redemption“ pouze stvrzuje již vyřčené, protože současní QUEENSRŸCHE maj fazónu jak už dlouho ne. Nová deska vlastně funguje jako jakési kompilační memento mezi prvními pěti alby kapely a bere si z nich pouze to nejlepší, protože již následující „Vindication“ má až power metalový ráz nejstarších období. Jsou zde i dvě fantastické výpravné balady, které jsou vkusně vystlány orchestrací – „A World Without“ a „Open Road“, kde zejména ta druhá jmenovaná pro mne představuje jasný vrchol alba a dá vzpomenout na vynikající song „Real World“, který vyšel před dvaceti lety na výběrovce k filmu „Last Action Hero“. Skladba je zhudebněním všeho, co kapelu kdysi dávno tak dobře prezentovalo a zdobilo.

 

QUEENSRŸCHE bez Geoffa Tatea předvádějí smysluplný návrat k jejich pravé podstatě a to zejména díky faktu, že nové skladby mají silné motivy a dílo celkově nepůsobí rozháraně ani lacině či dokonce odfláknutě, naopak, ačkoliv se v žádném přpadě nejedná o počin novátorský, přináší po skladatelské stránce svěží vítr a nezpochybnitelnou kvalitu do tradičně střiženého hájemství Hard´N´Heavy hudby. Nejlepší věc, co od alba „Promised Land“ vyšla pod jejich značkou. Skvělá jízda a restart, kde díky poměrně skromné šestatřicetiminutové délce není ani minuta navíc. První hudební krok tedy mluví jasně ve prospěch těchto QUEENSRŸCHE.

 


03.07.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz