Last Hardrock Outsider

QUEENS OF THE STONE AGE - Praha, Fórum Karlín, 20.června 2018

Jako je tomu každý červen, i letos se roztrhl pytel se zajímavými akcemi. Škoda jen, že se některé koncerty překrývaly i v rámci jednoho dne. Dát však přednost vystoupení amerických QUEENS OF THE STONE AGE ve Fóru Karlín před letňanským metalovým svátkem v podobě velko-koncertu IRON MAIDEN nebylo pro mne v roce 2018 zas až tak těžké, zvlášť když jsem britskou heavymetalovou legendu viděl naživo již šestkrát, zatímco na Joshe Hommea a jeho kumpány jsem vyrážel teprve potřetí. Američané mne rozhodně nezklamali, naopak, předvedli vystoupení z kategorie těch absolutně mimořádných, na které budou jejich fanoušci ještě dlouho vzpomínat. Elektrizující atmosféra a vzájemná propojenost mezi zkušenou kapelou a plným sálem karlínského Fóra způsobily, že se QOTSA i v uších ne úplně zarytých posluchačů jejich tvorby (na koncertě bylo zjevně mnoho cizinců a také asi lidí, pro které byla účast pravděpodobně spíše společenskou prestiží) etablovali mezi formace budoucnosti, jakkoliv samozřejmě hrají a působí na scéně už přes dvacet let a po krůčcích trpělivě navyšují svou popularitu. Z jejich hudby jde krom opravdovosti i něco velmi zvláštního, co upevňuje fakt, že si s nimi nelze splést žádnou jinou rock´n´rollovou formaci současnosti. Jde o prapodivně hluboký a hypnotizující sound, ale také o neotřelou melodiku či rockabilly stylizaci, která získává s novou, více swingující tvorbou ještě na větším kouzle. Vše pozitivní, co šlo v globálu z koncertu vycítit, zde však pro mne reprezentovala zejména do deseti minut roztažená fenomenální suita „I Appear Missing“, skladba, díky které považuji album „Like Clockwork“ prakticky za rovné i takové fenomenální jízdě jako je deska „Songs For The Deaf“ z roku 2002.


 

Ale nejdřív všechno od začátku. Po vcelku zbytečných předskokanech CRX, hrajících jakýsi tuctový hybrid brit-popu a afektované americké kytarovky, zde nastylizované do vcelku nezáživné písničkové formy, v jaké se na počátku milénia nacházelo krom někdejších waleských hvězd STEREOPHONICS i hodně ambiciozňáků z tuzemské scény, čekajících tou dobou na nějaký úspěch, stanuly konečně QUEENS OF THE STONE AGE na pódiu a, podpořeni v úvodu vcelku skromným osvětlením, spustili psychotickými tóny předznamenanou dvojici úvodních vypalovaček z jejich aktuálního alba „Villains“, jmenovitě úchylně swingující songy „Feet Don´t Fail Me“ a „The Way You Used To Do“, jdoucí zcela s filosofií a image téhle podivuhodné party. 


Set list QUEENS OF THE STONE AGE, Praha, Fórum Karlín.

 

Situování členů kapely do rolí záporáků, kterým po celou dobu velí grázlovsky vyhlížející a docela výmluvný zrzavý dlouhán Josh Homme, má hodně co do sebe. Magnetizující efekt kapely vynikl třeba během No One Knows, kdy do trhaného rytmu této šestnáct let staré hitovky nešlo sebou necloumat, a tak také stovky lidí činilo. Dojem z vystoupení byl mnohdy umocněn i různorodými světly, třeba když v jedné z dalších skladeb právě bílá bodová světla rozehrála hru nad hlavami hudebníků a simulovala jakési divoce blikající metrové drony (nebo snad policejní helikoptéry?). Zkrátka bylo se i na co koukat. A to už nemluvím o momentech, kdy v průběhu stominutové show začnou na pódium lítat podprsenky. 



QUEENS OF THE STONE AGE působili jako (muzikantsky i lidsky) velmi semknuté těleso, což se ukázalo zejména při Joshových vtípcích, představováních svých spoluhráčů nebo oznámení narozenin jednoho z nich. Ten večer odeznělo devatenáct skladeb a čím víc se koncert přibližoval své poslední třetině, jeho gradace rostla. Počínaje dechberoucí „If I Had a Tail“ se vše, co tou dobou znělo zaplněným koncertním sálem, rovnalo čisté extázi. Ať už tedy připomenu onu výše zmíněnou „I Appear Missing“ nebo na ní navazující největší pecky z repertoáru QOTSA: „Little Sister“, „You Think I Ain´t Worth a Dollar, But I Feel Like a Millionaire a „Go With the Flow“. Set byl znamenitě vyvážen, takže punkově rozervané songy byly prokládány docela rovnoměrně s více pocitovými táhlými čísly, novinkové písně pak s prověřenými songy a vše plynulo k velké spokojenosti nadšeného publika. Přídavek se skladbou „Make It With Chu“ už byl jen znamenitou ozdůbkou na kráse celého večera.


 

Jak to tedy shrnout? Předně je nutné říct, že dosavadní vystoupení Královen v naší Stověžaté mají zatím stoupající tendenci své úrovně. Když se ohlédnu, tak v roce 2005 v zaplněném Roxy se tehdy nově zreformovaná sestava (po odchodu Nicka Olivieriho a Marka Lanegana) snažila s deskou „Lullabies To Paralyze“ udržet na špičce alternativního rocku a teprve hledala podnětné způsoby svého dalšího fungování. Tenkrát to vlastně nebyl koncert, na který člověk vzpomíná celý život, protože jej charakterizoval přebuzený zvuk, ohromné vedro v tehdy ještě neklimatizovaném podzemním klubu a tisícovka jako sardinky tlačících se lidí. Zastávka na podporu „Like Clockwork“ v srpnu 2014 už byla o něčem úplně jiném. Rozlehlé prostory Fóra Karlín, moderního koncertního sálu tehdy právě čerstvě otevřeného, totiž poskytovaly od začátku o poznání komfortnější zážitek, takže když Josh přišel v doprovodu tehdy již ustálené sestavy a ukázkově zpropagoval albovou novinku, jinak naprosto dokonalou desku i po těch pěti letech od jejího vydání, a ještě přihodil pár klasik navíc, nikdo si nemohl stěžovat, zvlášť když celá akce následovala po zhruba sedmiletém koncertním půstu. Letošní koncert spojil přednosti z obou předchozích pražských zastávek a nabídl vyspělou, po dramaturgické, muzikantské, zvukové i světelné stránce dokonalou a moderní rockovou show, jejíž součástí bylo devatenáct vypalovaček z repertoáru zkušené to hudební instituce, nacházející se dnes pravděpodobně na onom pomyslném žebříčku popularity ještě o hodně velký kus výše než před onou více než dekádou. Počet fanoušků kapele utěšeně roste, jejich vystoupení mají mnohem lepší úroveň a vše zkrátka působí profesionálněji, navíc tomu celému nechybí autenticita a potřebná opravdovost, která dokáže lidi strhnout.


 

Že se v současné době QUEENS OF THE STONE AGE daří však není jen zásluhou Joshe, ale velký podíl na úspěchu mají zejména jeho spoluhráči, takže je třeba šéfa pochválit, kterak dokázal do sestavy vybrat výtečné a pracovité muzikanty netrpící hvězdnými manýry. Není zde slabšího místečka. Ona i výsledná pódiová prezentace a styl komunikace mezi hudebníky totiž značně napověděly o bezproblémovém spojení této sestavy. Ať mám na mysli kytaristu Troye Van Leeuwena, všestranného skladatele Deana Fertitu ovládajícího klávesy i kytaru, basáka Michaela Shumana nebo bubeníka Jona Theodoreho, musím přiznat, že co hudebník, to velká osobnost. Už když koncert s krystalicky čistým zvukem ve středu probíhal, uvědomoval jsem si tu mimořádnost celé akce. QUEENS OF THE STONE AGE jsou tedy stále kapelou, které (dle mého) patří budoucnost a na níž budou ještě hodně dlouho (a věřím že ve stále hojnějším počtu) lidé zvědavi. Osobně půjdu na koncert příště znovu, neboť tohle je jedna z opravdu hodně mála dnešních velkých rockových kapel, u které je i opakovaný koncert zážitkem s potenciálem znovu neotřele udělané akce. Ty čtyři tisíce fanoušků, kteří ve středu před půlnocí odcházeli z Fóra Karlín, museli být dokonale spokojeni. Show, která psala historii, neměla chybu.


22.06.2018Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Subeer
22.06.2018 09:19

Vše podstatné je velmi trefně vystiženo Strayovými postřehy, zde opravdu není nic, co bych rozporoval, včetně názoru na předskokany.
Při čtení reportu mi opět běhal mráz po zádech, stejně tak jako po celou dobu tohoto fantastického vystoupení.
Podtrhuji slova neotřelost, opravdovost, uvěřitelnost.
Vtipné intro v podobě šlágru Gene Kellyho „Singing In The Rain“ v podstatě převzalo roli pověstného ticha před bouří a připravilo půdu pro dlouhou riffovou podívanou. V Karlíně, všechny ty riffy z desek do sebe načerpaly hodně přídavného ozonu a svými explozemi vytvořily naprosto magnetizující atmosféru.
Kdybych nebyl na koncertě, kde se taky má i pozorovat, tak by jenom stačilo zavřít oči a nechat by se rozcupovat touto harmonickou smrští dokonalé rockové energie. Ošulit ten vizuál a jenom stát přikovaný k podlaze a mlátit sebou jako ty ohebné tyče, co byly na pódiu použity jako součást decentní, a hlavně velmi vhodné světelné show ala padesát odstínů bouřky. Poslech špičkově nazvučeného kvintetu se opravu zarýval hluboko a promlouval s duší, která si přišla poslechnout strhující přednášku profesorů rockové kumštu.
Nebýt té potřeby „dívat se“, tak mohu popsat své zážitky jako vnitřní stavy transu a extáze, kdy se člověku nechce zpět do reality.
Nikdy jsem moc nechápal lidi, kteří si koupí oba lístky na dva totožné po sobě se konající koncerty jedné kapely. Pokud QOTSA budou toto někdy v mé blízkosti organizovat, tak si taky kupuji dva lístky. A při tom druhém koncertu budu už jen meditovat se zavřenýma očima.
„Já vím, o čem chceš hrát. O zmatku v nitru člověka. Ale to musíš zahrát jasně, aby tomu lidi rozuměli“