Last Hardrock Outsider

QUEENS OF THE STONE AGE - Praha, Fórum Karlín, 11.srpna 2014

Neexistuje dnes americké rockové kapely, kterou bych v Praze uvítal raději než právě kalifornské stoner rockery z QUEENS OF THE STONE AGE. Jsou totiž jedněmi z mála, kteří dokáží do značně obehrané rockové formy dostat svěží prvky a hlavně osobité nápady. Místem, kde se odehrál jejich koncert, byla zbrusu nová budova karlínského Fóra, prostor, který je na pořádání podobných akcí, tedy koncertů, jako dělaný. Moderní, funkcionalisticky řešený (přesto i svým vzhledem pohledný) sál mne vyloženě dostal, stejně jako jeho vynikající akustika. Prostě ideální místo pro uspořádání koncertu, na který přijdou zhruba nějaké tři tisícovky návštěvníků. Něco podobného v našem hlavním městě prostě chybělo. Fórum Karlín je se všemi jeho balkóny pro tyto účely prostě bezchybné.


 

Něco málo před půl devátou hodinou již solidně zaplněný sál aplauduje vystupující punkerce Brody Dalle, bývalé vůdčí persóně problematických THE DISTILLERS a dnes již několik let manželce Joshe Hommea, která letos vypustila do světa svůj sólový debut „Diploid Love“. Vcelku chytlavý a bezproblémově poslouchatelný dívčí punk (ve stylu HOLE, L7 a jim podobných kapel) určitě nikomu nepřekážel. Tak trochu drsoňské vystoupení korunuje hlavní aktérka svým nakřáplým a zdravě uřvaným hlasem ve stylu Kurta Cobaina, aby zhruba po půlhodině dala Praze sbohem.

 

Na přestavbu pódia potřebovali hlavní hvězdy večera zhruba necelou třičtvrtěhodinku, takže pět minut před půl desátou již QUEENS OF THE STONE AGE nastupují v tradiční pětičlenné sestavě, patřící k jejich poslední a velmi povedené řadovce „…Like Clockwork“, před nedočkavý dav. Rázem se opravdu zastavuje čas a začíná jedno z nejbáječnějších vystoupení jaké jsem v Praze za posledních mnoho let zažil. Řekl bych dokonalý průřez největšími šlágry a rozsáhlým portfoliem jaké stačila tahle pozoruhodná pouštní kapela za těch šestnáct let vytvořit. Oproti minulosti ubylo i  v koncertní podobě oněch abstraktně střižených prodlužovaných pasáží a nějakého bezútěšně dlouhého lovu atmosféry. Místo toho dostáváme neskutečně krystalicky vysekané songy a tak jedna nosná tříminutovka střídá druhou. Ačkoliv zde jednoznačně převládají songy z posledního alba, jde o průřez toho nejchytlavějšího, co mají Královny v zásobě.


 

Nestává se příliš často, že všechny složky koncertu fungují naprosto na výbornou, zde se to však povedlo. Josh Homme platil za charismatického kapitána a působil jako správňák, přesně takový, za jakého se v hudebním tisku tak rád vydává. Jeho hlas sice neoplývá přílišným rozsahem, ale kvůli tomu dnes v hledišti opravdu nikdo není, takže není třeba připomínat, že svůj úkol utáhnout koncert splnil svým typickým jakoby unaveným projevem na výtečnou. Jeho hlas byl velmi dobře slyšitelný a působil hodně koncentrovaně. I jeho kumpáni se předvedli v dobrém světle. Zejména kytarista Troy Van Leeuwen, který často i s kytarou na krku odbíhal za druhé klávesy postavené na okraji scény, hlavní klapky obsluhoval Dean Fertita, baskytaru měl na starosti v pohybu vcelku úsporný Michael Shuman a rytmiku držel od bicí soupravy Jon Theodore, hráč s opravdu silným úderem, navíc technicky brilantní a s neuvěřitelnou fyzičkou. Ten byl znám již před lety díky svému působení u THE MARS VOLTA. Jak už jsem zřejmě výše naznačil, zvuk byl ten večer prostě dokonalý a to, ať člověk stál na ploše v kterýchkoliv místech, osobně jsem zde vyzkoušel tři pozice. Diváci téměř okamžitě vzali kapelu za svou a neuvěřitelně aktivně spolupracovali, spolu s plynoucím koncertem vše navíc ještě vydatně gradovalo. V hledišti byla mezi příchozími, kterých bych si zde dovolil tipovat něco málo nad tři tisícovky, snad polovina cizinců.

 

Co se tedy hrálo? Koncert byl zahájen dvěma úvodními songy ze zřejmě nejslavnějšího alba QUEENS OF THE STONE AGE, dvanáct let starého díla „Songs For The Deaf“, tedy konkrétně skladbami „You Think I Ain´t Worth A Dollar, But I Feel Like A Millionaire“ a „No One Knows“. Díky těmto nabušeným věcem dostalo vystoupení již od začátku neuvěřitelný spád. Poté začalo střídání největších hitů ze starších nahrávek („The Lost Art Of Keeping Secret“, „Feel Good Hit Of The Summer“, „Burn The Witch“, „Little Sister“) se skladbami z posledního díla („I Sat By The Ocean“, „If I Had A Tail“, „ My God Is The Sun“, „Fairweather Friends“ a „Smooth Sailing“). Dokonce z novinky došlo i na ony mírné, komorně laděné, klavírní balady („…Like Clockwork“ nebo „Kalopsia“). Když se koncert přehoupnul do své poslední třetiny, prostor dostaly rovněž songy z alba „Era Vulgaris“, nejprve splašené riffovité psycho „Sick, Sick, Sick“ a pak ještě hodně zábavná „Make It Wit Chu“ , jenž byla hozená do retro patiny sedmdesátých let se všemi svými bluesovými prvky. Její refrén do nekonečna odzpívával snad celý sál.


 

Koncert posléze zcela vygradoval dalšími tutovkami z alba „Songs For The Deaf“ , jmenovitě „First It Giveth“ a „Go With The Flow“ (v této chvíli bylo vystoupení na absolutním vrcholu), takže když došlo na přídavek, nemohla nezaznít ani titulní věc z tohohle báječného díla, jehož kvalita se doceňuje ještě dnes. Skladba „Song For The Deaf“ byla prodloužena o jakousi mantru ve své prostřední části, předávanou ve stylu památných koncertů THE DOORS, při níž Josh Homme vystřihl nad opakujícím se groovy partem i vokální pasáž z „Never Let Me Down Again“ od DEPECHE MODE. Do neměnného rytmu obohacené klávesovým podkladem to sedlo dokonale a koncertu to i v jeho závěru dodalo na odlehčenosti a zábavnosti. Pokud jsme u těch přídavků, tak písni „Song For The Deaf“ předcházel ještě poslední singl z novinky, konkrétně tedy strukturovanější skladba „The Vampyre Of Time And Memory“, ta byla přijata s velkým aplausem. Dle mého opravdu vynikající koncert od kapely, která právě v těchto dnech platí za naprosto špičkové zboží a v kontextu současné rockové scény má jen velmi malou konkurenci. Dnes už je jen málo kapel čerpajících z historie, které si dokáží udržet vlastní ksicht a působí i v roce 2014 čerstvě, osobitě a zajímavě.


19.08.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz