PROTEST THE HERO - Palimpsest

80%

Když se svého času na scéně objevili mladíci PROTEST THE HERO, nikdo moc nevěděl, co si o nich myslet. Kapela se tehdy svezla spolu s mathcore vlnou, od většiny ostatních partiček tohoto žánru se však odlišovala nejen hudební vyzrálostí, ale hlavně zpěvem. Mastili moderní metalcore šmodrchanice s úctyhodnou rychlostí, zároveň však měli thrashovou razanci, techniku a nebáli se ani heavymetalových melodií, což ve spojení s vysoko položeným ječákem působilo v roce 2006 dost nezařaditelně.

Od té doby uběhlo patnáct let, Kanaďanům dnes vychází pátá řadovka a platí za respektovanou progresivně metalovou značku. Po světě mají nemálo fanoušků a každé jejich album je bráno jako událost. Podívám-li se však na diskografii ze širší perspektivy, musím konstatovat, že se hudební výraz kapely od začátků moc nezměnil. Svůj styl a zvuk pánové dovedli k dokonalosti vlastně už na druhém albu „Fortress“ z roku 2007 a od té doby se do jisté míry pouze opakují.

V recenzi novinky „Palimpsest“ se pak odtud dá pokračovat dvěma směry. Ten první by říkal, že kdysi nadějní PROTEST THE HERO ztratili důležitý moment překvapení. Jejich hudba dodnes běží podle původního starého vzorce, který je sice drobnými změnami vylepšován, v zásadě však nic nového nepřináší. Tak by ovšem zněl názor nezaujatého kolemjdoucího. Pokud však kapelu sledujete detailně a její hudba vás baví, tak se samozřejmě nabízí jiný pohled na věc, a sice že PROTEST THE HERO jsou pořád unikátní. Unikátní v tom smyslu, že byť jsou jejich alba podobná, tak žádná druhá taková kapela neexistuje a v ten moment je nové album nadstandardní věc kvalitních muzikantů, kteří představují špičku svého žánru.

Vše má tentokrát i docela pohnutý příběh. Jestli jsem totiž výše psal, že kapela nic nového nepřináší, tak to mohlo platit za jistých okolností doslova. Operace poškozených hlasivek Rodyho Walkera pár let nazpět nevěstila nic dobrého, stejně jako personální rošády na postu basáka a bubeníka. V roce 2016 se sice kvintet připomněl skrze EP „Pacific Myth“, ale poslední regulérní album „Volition“ vyšlo před sedmi lety a od té doby Kanaďané často pauzírovali, a to nejen koncertně. Díky různým komplikacím se nové album dlouho nedařilo počít a tak vychází nyní v době, kdy se na kanadský zázrak už pomalu zapomnělo.

A jaký tedy tento „vejškrabek“ nakonec je? Z 90% jsou to opět tradiční PROTEST THE HERO. Opět jde o vypjaté, hyperaktivní songy, plné trilkujících kytar a hysterického vokálu, kde svižné tempo jde ruku v ruce s technikou a energií. Opět se jedná o typicky ordinérní vyznění, jež pobouří či zaujme nejednoho metalového posluchače. V druhém plánu je ale slyšet, že pár detailů je přeci jen jinak. Nejsou to znovu nijak zásadní změny, ale ten, kdo kapelu zná, si jich všimne. Za prvé, přibyla orchestrace, sice decentní nicméně je tam a to u této party beru jako docela kontroverzní krok. Za druhé, album obsahuje dost klidných, odpočinkových pasáží a jeho zvuk je více uhlazený. Jsou to samozřejmě detaily, mluvit o kalkulu nebo zaprodání není na místě. Proti starším deskám je však kolekce více naleštěná nebo chcete-li na poslech méně agresivní.

Textově to má být koncepční dílo zabývající se hodnotami a velikostí člověka, velikostí Ameriky, jejího vlivu a transformace. Objevuje se tam samozřejmě téma Donald Trump anebo zjednodušeně velký, mocný, bohatý a bílý muž versus ti ostatní. K tomu lze jen dodat, že se nejedná o nic moc překvapivého, zpěvák Rody byl vždy angažovaný a žádná kontroverze mu nikdy nebyla cizí. Vzpomeňte třeba téma bojových psů na minulém albu. Takže potud nic nového pod sluncem. Co se týká jeho hlasu, tak se také neděje nic zásadního. Po zdravotních problémech sice trochu upravil techniku, stále má však hlas vysoký a ostrý, takže hlavní poznávací znamení zůstalo nedotčené.

Z playlistu alba je docela těžké vyzdvihnout konkrétní skladby, protože třeba hned první čtyři pecky jsou výborné. Zejména členitá „From The Sky“ anebo hitová „All Hands“ jsou vymakané věci, zajímavé svoji stavbou a melodiemi, energií i nápady. Vtipné dále je, že po našlapaném úvodu kapela uprostřed desky ještě zrychlí a předloží vypalovačky „The Fireside“ a „Soliloquy“, kterým ovšem dle mého trochu škodí příliš přepálená vokální linka. Ono je vůbec u PROTEST THE HERO těžké se přes ten zpěv dostat a vnímat i ostatní aspekty. Kytary i basa hrají parády, riffy, zvraty, harmonie, pidliky a vše v docela náročném tempu, bohužel vnímat je skrze pronikavý hlas frontmana je místy celkem fuška. Ale tak to prostě u této kapely je a je potřeba to přijmout.

V druhé polovině album ovšem trochu doplácí na svoji délku. 52 minut je zkrátka při takto vypjaté hudbě příliš a skladby se začínají slévat. Méně exponovanou, melodickou „Reverie“ ještě pobírám a na poměry kapely jednodušší, přímočarou „Little Snakes“ také, ale dál už je toho moc. Mozek je zahlcen a odmítá další dávku takto intenzivní masáže vstřebat. Albu sice pomáhají odpočinková klavírní intermezza, nicméně při takto dlouhé stopáži by určitě bodla větší různorodost skladeb. Tím se ale dostáváme zpátky k otázce, jestli PROTEST THE HERO celkově ano či ne? Dle mého je to pro hodně metalistů docela těžká otázka, protože zde platí víc než kde jinde, že je třeba se 100% naladit na jejich vlnu, přijmout podmínky hry. Pokud je však akceptujete, je nové album opět výborné.   

05.08.2020	Diskuse (4)	Sicky